|
Robinson Jeffers: Božsky marnotratná krása Vichrné tance racků, hra štěkajících tuleňů nad mořem, pod mořem... Božsky marnotratná krása vládne hrám a řídí osudy a dává stromům růst a vrchům čnít a vlnám znít. Neuvěřitelná krása štěstí věnčí ohnivými hvězdami spojení rtů, ó kéž jsme také spojeni v lásce, neboť ani panna neplane a nežízní po lásce více, než dychtí po tobě má krev zde na tulením pobřeží, kde křídla racků vysoko nahoře tkají vzdušné závěsy božsky marnotratné krásy! Robinson Jeffers: Ptáci S vášnivě melodickým křikem loví pár krahujců krouží a vrhá se dolů, hlavy k severozápadu, a proniká jak dvé stříbrných šípů, vystřelených který dupe svou žulu; jejich rudé hřbety se pod samým oknem tam kolem skalnatých podpěr nic hbitějšího není v prostoru. V západním směru, shromáždili se špinavě šedí tuláci moře – rackové křídla do divokých spirál vichrného tance. Svěží jako vzduch, slaní jako pěna, pohrávají si zapomínající na duby a sosny, objevují se rackové od karmelských písčin a od písčin při ústí mocné masy moře, neboť báseň potřebuje mnohost, mnohost myšlenek, plnou lesklé jestřáby, kroužící a střemhlav se vrhající hladovce, opeřené touhou po spádech, ty slané skalnatých břehů pevniny i od neznámých vod. Robinson Jeffers: Mys Joe Mys Joe má zubaté čelisti a v nich má rozdrcené lodi; má divokou a osamělou krásu; toulejte se tu celý den a nespatříte, co by nebylo básní. Viděl jsem stěžně a prkna vraků na skalách a v pozadí za opuštěnou přímořskou loukou se zvedal zkroucený a větrem otřískaný předvoj borovic, náspy mlhy se klenuly nad lesem a nad vším, ploché přímořské louky v tomto období roku byly pokryty zlatými nízkými květy, zvanými šlépěje jara, milióny kvítků, a jejich záře stoupala do mlhy a zaplavovala ji až po klenbu, zatímco my se toulali kouzelným krajem, kde světlo šlehalo od země a bylo zlaté. Ještě někdo tu přecházel, starý Číňan, který sbíral chaluhy na skaliscích a přinášel je pak v košíku na cíp louky, kde je rozprostíral k usušení na slunci. Trvalé věci potřebuje báseň, věci velkých časových rozpětí, Ustavičně obnovované nebo neustále přítomné. Tráva, ta rok co rok svou stálostí se odevždy rovná a bude rovnat horám; módní a chvilkové věci nemusíte ani vidět, ani o nich hovořit. Člověk, sbírající potravu za slavnostní přítomnosti země a oceánu na pobřeží, kde tolik správných mužů ztroskotalo, pod mlhou a mezi květy, rovná se horám a bude se jim rovnat tak jako v minulosti; záře od země byla jen rozmarem přírody, člověk musí přírodě odpustit mnoho rozkošných klamů. Robinson Jeffers: Starý kameník Kameny, které se svažovaly do moře po tisíce vyšplhaly na útes a zůstaly nehybně navrstveny si může vydávit plíce, ale kameny se nepohnou, setrvávají na svých místech; vzpomínají na ne- úklady věčně se zmítající vody a na slizké skrýše podle břehu; nikdy se už nevydají nazpět k přílivům a snům, do zástupů vln a nezadržitelných vírů, ale stojí pevně na výšině - už v koncích? Ano, ale nezdolány. Vy staří druhové, já také unikl z moře a pevně Sdílel jsem v životě lidské iluze, blátivé bláznov- a dychtivé vášně, ale asi před třiceti lety mne z valchy příbojů; a nemusím dokonce ani před- že jsem jedním z lidí. Musím jen stát zde, sám a s otevřenýma očima v zářivém vzduchu, zatímco pozoruji se zájmem a toliko s malou tuto dobu demagogů a potlačeného lidu, proměny a nelítostné totální války, připravující pád; ale i nesmírnou nadlidskou krásu věcí pozoruji: vzdorující všemu bláznovství a věčně trvající, pozoruji ptáky, jak plachtí vzduchem nebo buší nízko nad hladinou, a také pozoruji pochodně slýchám ohromné vlny, ty své opojené lamače šplhající na útes a ulamující ještě víc kamenů pro na stavbu domu. Staré žulové balvany mi nahra- mají tvrdé lebky a těžkopádnou mysl, ale jsou a tam, kde stojí dnes, budou stát také zítra. |