Henry Miller: Obratník Raka Jsem teď dohnán k tak zběsilému a rychlému životu, že mi sotva zbývá čas zaznamenávat byť i jen tuhle tříšť poznámek. Po tom telefonickém ohlášení se dostavil nějaký pán s manželkou. Šel jsem nahoru, abych celou transakci proležel. Ležel jsem tam a přemítal, kam bych se teď měl stěhovat. Určitě se nevrátím do postele toho buzeranta, abych se celou noc převaloval a prsty u nohou hmatal po drobcích chleba. Ten vyblitý malý bastard. Jestli je co horšího než být teplouš, pak je to být skrblík. Ustrašený, ukvákaný všiváček žijící v neustálém strachu, že jednoho dne přijde na mizinu – například osmnáctého března, nebo přesně dvacátého pátého května. Káva bez cukru a bez mléka. Chléb bez másla. Maso bez zeleniny nebo vůbec žádné maso. Bez toho a bez onoho! Ten malý špinavec! Jednoho dne jsem otevřel zásuvku psacího stolu a našel jsem v ní peníze schované v punčoše. Přes dva tisíce franků a šeky, které si dokonce ani nevybral. Ale ani toho bych si nevšímal, kdyby tam vždycky neměl plný baret kávové sedliny a kdyby na podlaze vždycky nebylo plno smetí, o kelímcích od pleťového krému a mastných utěrkách a věčně ucpané výlevce ani nemluvě. Řeknu vám, ten malý bastard smrděl – pokud se zrovna nenamočil do kolínské vody. Měl špinavé uši, špinavé oči, špinavou prdel. Byl křivonohý, dýchavičný, zavšivený, morbidní. Všechno bych mu byl odpustil, jen kdyby mi dal slušný oběd! Ale někdo, kdo si schovává ve špinavé fusekli dva tisíce franků a odmítá vzít si čistou košili nebo namazat si na chleba trochu másla, takový chlápek není jenom teplouš nebo jenom lakomec – je to blbec! Ale o toho buzíka tu vůbec nejde. Natahuji uši, co se děje dole. Lidé, kteří telefonovali, že se přijdou podívat na byt, jsou pán a paní Wrenovi. Povídají, že si ho najmou. Bohudík o tom jenom povídají. Paní Wrenová se lehkomyslně směje – to věští potíže. Teď mluví pan Wren. Má nakřáplý, skřípavý, dunivý hlas, těžká tupá zbraň, která si razí cestu masem a kostí a chrupavkou. Boris mě volá dolů, aby mě představil. Mne si ruce jako lichvář. Hovoří o nějaké povídce, kterou pan Wren napsal, povídku o jakémsi zchromlém koni. „Ale já měl zato, že pan Wren je malíř?" „To taky je," vysvětluje Boris a potměšile mrkne, „ale v zimě píše. A píše dobře." Pokoušel jsem se zapříst s panem Wrenem rozhovor, aby něco řekl, aby povídal třeba o tom chromém koni, když už to musí být. Ale pan Wren se skoro nedovede vymáčknout. A když se pokouší vypravovat o oněch chmurných měsících s perem v ruce, vůbec mu není rozumět. Trvá mu měsíce a měsíce, než vsadí na papír jediné slovo. (A přitom zimní měsíce jsou jen tři!) O čem jen může všechny ty zimní měsíce a měsíce dumat? Ať se propadnu, jestli si dovedu tohohle chlápka představit jako spisovatele. Nicméně paní Wrenová tvrdí, že když si sedne a dá se do toho, tak to z něj jen teče. Hovor vázne. Je nesnadné sledovat páně Wrenovy názory, neboť nic neříká. On myslí, kudy chodí – podle vyjádření paní Wrenové. Paní Wrenová ukazuje všechno, co se týká pana Wrena, v tom nejlepším světle. „Myslí, kudy chodí" velmi okouzlující, vskutku okouzlující, jak by řekl Borowski, ale ve skutečnosti je to trapas, zvlášť když myslitel je jen chromý kůň. Boris mi podstrčil peníze, abych šel koupit něco k pití. Již cestou pro pitivo jsem lehce stříknutý. Vím už, jak začnu, až se vrátím domů. Cestou po ulici se ve mně rodí velký proslov, kolotá jako lehkomyslný smích paní Wrenové. Mám dojem, že už měla lehkou špičku. Krásně se poslouchá, když je pod párou. Jak vycházím z obchodu s vínem, slyším bublání moče. Všechno je lehkomyslné a mokré. Přeji si, aby to slyšela paní Wrenová... Boris si pořád mne ruce. Pan Wren ještě pořád koktá a brebtá. Držím láhev mezi koleny a vrážím do ní vývrtku. Paní Wrenová nedočkavě pootevřela pusu. Víno mi vyšplíchne mezi nohama, arkýřovým oknem šplíchá slunce a v cévách mi bublá a šplíchá tisíce pošetilostí, které se ze mne začínají Hnout ven jedna přes druhou. Říkám jim všechno, co mě napadne, všechno, co ve mně bylo zazátkováno a co nějak uvolnil lehkomyslný smích paní Wrenové. S tou lahví mezi koleny a oknem šplíchajícím sluncem znovu prožívám nádheru těch bídných dní, kdy jsem prvně dorazil do Paříže, zmatený chudák obcházející ulicemi jako strašidlo na hostině. Všechno se mi o překot vybavuje – ucpané záchody, kníže, který mi leštil boty, kino Splendid, kde jsem spával na šéfově převlečníku, mříže v okně, pocit, že se zalknu, ani jediný přítel. Každé dopoledne zbytečná procházka do American Express a každé ráno ta neodvratná odpověď úředníka. Pobíhal jsem sem a tam jako štěnice, tu a tam sbíral vajgly, někdy potají, někdy jako by nic, posedával jsem na lavičkách a mačkal si střeva, abych potlačil hryzavou bolest, anebo jsem procházel Tuilerskými zahradami a při pohledu na němé sochy dostával erekci... Anebo jsem se v noci toulal podél Seiny, putoval a putoval a nad její krásou se mě začínalo zmocňovat šílenství, sehnuté stromy, roztříštěné obrazy ve vodě, proud ženoucí se pod krvavými světly mostů, ženy spící ve vchodech domů, spící na novinách, spící v dešti, všude plesnivé portály katedrál a žebráci a vši a staré čarodějnice posedlé tancem svatého Víta; dvoukoláky nastrkané do postranních uliček jako sudy vína, vůně jahod na tržišti a starý kostel obklopený hromadami zeleniny a modrým světlem obloukovek. Kluzké odpadky ve žlábcích u chodníků a ženy v saténových tanečních střevíčcích klopýtající po celonočním tahu uprostřed kalu a hmyzu. Na tiché a opuštěné náměstí St. Sulpice vždycky kolem půlnoci přišla ženská s deštníkem a pošetilým závojíčkem. Každou noc tam pod svým oškubaným parapletem spala na lavičce, visící cáry, její šaty zezelenalé stářím, její vyzáblé prsty a hnilobný puch, který od ní táhl; a ráno si tam já sám sednu na slunce, abych si tiše zdříml, proklínaje ty zatracené holuby, kteří všude kolem sbírali drobky. St. Sulpice! Vypasené zvonice, křiklavé plakáty nad vchodem, plápolající svíčky uvnitř. Náměstí, které měl tak rád Anatole France, s tím bzukotem a hlubokými hlasy od oltáře, pleskání fontány, vrkání holubů, drobky mizející jakoby kouzlem a jen tupé kručení v prázdných střevech. Proseděl bych tu celé dny v myšlenkách na Germaine a na tu špinavou uličku nedaleko Baštily, kde bydlela, a na bzučení doléhající sem od oltáře, autobusy svištící kolem, slunce opírající se do asfaltu a asfalt pronikající mne a Germaine, slunce opírající se do asfaltu a velkých tučných zvonic po celé Paříži. Ještě před rokem jsme se s Monou každý večer, hned jak jsme se zbavili Borowskiho, procházívali po Rue Bonaparte. St. Sulpice tenkrát pro mne moc neznamenalo, podobně jako všechno v Paříži. Byl jsem udebatován. Dělalo se mi špatně z obličejů. Měl jsem až po krk náměstí a zvěřinců a všeho možného. V červené ložnici, v nepohodlném rákosovém křesle jsem popadl nějakou knihu; otrávený celodenním sezením na zadku, otrávený z červené tapety, otrávený ze schůzek s tolika lidmi, kteří pořád dokola brebentí o ničem. Červená ložnice a ten věčně otevřený kufr, její šatstvo povalující se kolem v deliriu nepořádku. Červená ložnice s mými galošemi a vycházkovými holemi, zápisníky, jichž jsem se jaktěživ ani nedotkl, rukopisy ležící jako chladné mrtvoly. Paříž! Myslím tím kavárnu Café Select, Dóme, bleší trh, American Express. Paříž! Myslím tím Borowskiho vycházkové hůlky, Borowskiho klobouky, Borowskiho qouaches, Borowskiho předpotopní ryby, předpotopní fóry. Z celé té Paříže roku dvacet osm mi vyvstává v paměti jen jediná noc – noc, než jsme odpluli do Ameriky. Zvláštní noc s lehce podnapilým Borowskim, trochu znechuceným nade mnou, že tancuji s kdejakou děvkou. Avšak ráno odjíždíme! Oznamuji to každé štětce, kterou popadnu – ráno odjíždíme! Říkám to blondýně s achátovýma očima. A když jí to říkám, popadne mi ruku a tiskne si ji mezi stehna. Stojím před záchodovou mušlí a mám obrovskou erekci. Připadá mi současně lehký i těžký, jako okřídlený kus olova. A jak tam tak stojím, vplují tam dvě svině – Američanky. Srdečně je zdravím s ocasem v ruce. Kývly na mne a prošly. Když jsem si v předsíňce zapínal poklopec, viděl jsem, jak tam jedna čeká, až její kamarádka vyjde z hajzlu. Hudba pořád hraje a Mona si pro mě možná přijde, nebo Borowski se svou hůlkou se zlatou rukojetí, ale najednou jsem v jejím náručí a ona mě drží a mně je úplně fuk, kdo přijde nebo co se stane. Zacouvám do kabinky a tam si ji postavím, opřu o stěnu a pokouším se do ní vniknout, ale nejde to. A tak se spustíme na sedátko a zkoušíme to takhle, ale taky to nejde. Ať se o to pokoušíme, jak chceme, nejde to. A po celou tu dobu, od chvíle, co se zmocnila mého ocasu, drží se ho jako záchranného pásu, ale není to k ničemu, jsme příliš rozpálení, příliš dychtiví. Hudba pořád hraje, a tak zase valčíkovým krokem vytančíme ze záchodku do předsíně, a jak tak na tom hajzlu sálujeme, ohodím jí její krásnou toaletu a ona se vzteká jako ďábel. Klopýtám zpátky ke stolu, kde sedí Borowski se svým brunátným ksichtem a Mona s káravýma očima. A Borowski prohlašuje: „Zítra jedeme všichni do Bruselu", a my souhlasíme a po návratu do hotelu pobliju celý pokoj, postel, umyvadlo, šaty a obleky a galoše a hůlky a zápisníky, jichž jsem se ani nedotkl, a rukopisy, chladné a mrtvé. O několik měsíců později. Tentýž hotel, tentýž pokoj. Máme výhled na dvůr se zaparkovanými bicykly a nad námi je podkrovní pokojík, v němž nějaký krásný mladý Alec hraje od rána do večera na gramofon a vysokým hlasem opakuje vtipné písničky. Říkám „my", ale to trochu přeháním, protože Mona už je dlouho pryč a právě dnes s ní mám mít schůzku na nádraží Saint Lazare. K večeru tam stojím s hlavou vraženou do mřížového plotu, ale po Moně není ani potuchy, a já znovu pročítám telegram, ale není mi to nic platné. Vracím se do Latinské čtvrti a spořádám pořádnou večeři. Když se trochu později potloukám kolem Dôme, najednou spatřím bledý, vážný obličej a hořící oči – a sametové šatičky, které zbožňuji, protože pod hebkým sametem byla vždycky její teplá prsa, mramorová stehna, chladná, pevná, svalnatá. Vynořuje se z oceánu tváří a objímá mě, objímá mě vášnivě – tisíc očí, nosů, prstů, stehen, lahví, oken, tobolek, talířů, všechno na nás civí a my jsme ztraceni jeden v náručí druhého. Sedám si vedle ní a ona se dá do řeči – zaplavuje mě řečmi. Bezuzdnými, ničivými, poznamenanými hysterií, perverzí, malomocenstvím. Nevnímám ani slovo, protože je krásná a já ji miluji a jsem teď šťastný a ochotný zemřít. Jdeme po ulici Rue du Château a hledáme Evžena. Přecházíme lávku přes nádraží, kde jsem pozorovával odjíždějící vlaky a bývalo mně uvnitř úplně zle, jak jsem si lámal hlavu nad tím, kde by asi k čertu mohla být. Jak jdeme po mostě, dým nám stoupá mezi nohama a všechno je měkké a kouzelné, koleje skřípou, semafory v naší krvi. Čitím, jak se její tělo tiskne k mému – teď je celé mé , a přestávám rukama hladit teplý samet. Všechno kolem nás se bortí a teplé tělo pod teplým sametem je po mně celé žhavé... Zpět v přesně tomtéž pokoji a s padesáti franky k dobru, díky Evženovi. Koukám do dvora, ale gramofon mlčí. Kufr je otevřený a její věci se válejí všude kolem, přesně jako předtím. Ležím v šatech na posteli. Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát... Mám strach, že se zblázním... Jaké blaho cítit opět její tělo v posteli pod přikrývkou! Ale na jak dlouho? Vydrží to tentokrát? Mám už teď předtuchu, že nikoli. O překot na mne hovoří – jako kdyby nebylo zítra. „Mlč, Mono! Dívej se na mne, ale nemluv... Zmlkni!" Konečně usíná a já zpod ní vytahuji ruku. Klíží se mi oči. Její tělo tu leží vedle mne... určitě tu bude až do rána. Bylo to v únoru. Vyplul jsem z přístavu v oslepující vánici. Naposledy jsem ji zahlédl, jak stojí v okně a mává mi na rozloučenou. Na protějším chodníku postával nějaký chlap s kloboukem vraženým do čela a vyhrnutým límcem. Fétus, jenž mne pozoruje. Fétus s doutníkem v ústech. Mona v okně mi mává na rozloučenou. Bílý zasmušilý obličej, divoce rozcuchané vlasy. A teď je to zasmušilá ložnice, pravidelně oddechující rty, míza stále ještě kanoucí mezi jejími stehny, vlažný kočičí pach a její vlasy v mých ústech. Zavírají se mi oči. Dýcháme si teplo z úst do úst. Těsně u sebe, Spojené státy jsou tři tisíce mil daleko, nechci je už nikdy vidět. To, že už ji tu mám u sebe v posteli, že na mne dýchá, že mám v ústech její vlasy, to je pro mne něco jako zázrak. Teď už se nemůže nic stát až do rána... Probral jsem se z hlubokého spánku, abych si ji prohlédl. Do místnosti proniká bledé světlo. Prohlížím si její krásné bujné vlasy. Cítím, jak mi něco leze po krku. Znovu se na ni podívám, víc zblízka. Její vlasy obživly. Odhrnuji prostěradlo – tam je jich ještě víc. Hemží se na polštáři. Je krátce po rozednění. Honem balíme a vykrádáme se z hotelu. Kavárny ještě mají zavřeno. Jdeme a při chůzi se škrábeme. Den začíná mléčnou bělostí, na losově růžové obloze se táhnou pruhy, hlemýždi opouštějí své ulity. Paříž. Paříž. Tady se může přihodit cokoli. Staré, zborcené zdi a příjemné zurčení vody v pisoárech. Muži v nálevnách si cucají kníry. Okenice se s bouchnutím otvírají a ve žlábcích u chodníku bublají potůčky. Amer Picon velkými šarlatovými písmeny. Cikcak. Kterou cestou se dáme a proč nebo kam nebo jak? Mona má hlad a je nalehko oblečená. Nic než večerní přehoz, lahvička voňavky, barbarské náušnice, náramky, depilační vodička. Sedli jsme si do kulečníkové síně na Avenue du Maine a objednali si horkou kávu. Záchod má poruchu. Musíme tu nějakou dobu vydržet, než budeme moci jít do jiného hotelu. Zatím si jeden druhému vybíráme z vlasů štěnice. Nervozita. Mona ztrácí dobrou náladu. Chce se vykoupat. Chce tohleto. Chce tamhleto. Chce, chce, chce... „Kolik máš ještě peněz?" Peníze! Ty jsem úplně pustil z hlavy. Hotel des États-Unis. Ascenseur. Za bílého dne si jderne lehnout. Vstáváme až za tmy a naše první je sehnat nějaké prachy, abychom mohli telegrafovat do Ameriky. Poslat kabelogram tomu embryu s dlouhým šťavnatým doutníkem v hubě. Prozatím je tu na bulváru Raspail jedna Španělka vždycky u ní lze dostat teplé jídlo. Ráno se něco stane. Když nic jiného, půjdem spolu do postele. Tentokrát bez štěnic. Nastává období dešťů. Prostěradla jsou čistá bez poskvrnky... Miller, Henry: Obratník Raka, přel. J.Nil, X egem, Praha 1991