Ernest Hemingway: Sbohem, armádo „Na téhle řece by se měli udržet," řekl Piani. Ve tmě se zdálo, že se proud rozlévá z břehů. Voda vířila a prostírala se do veliké šíře. Dřevěný most byl skoro tři čtvrtě míle dlouhý a řeka, která obyčejně tekla v tenkých praméncích širokým kamenitým řečištěm hluboko dole pod mostem, byla teď těsně pod dřevěnými trámy. Šli jsme po břehu a pak jsme se vtlačili do davu, který přecházel po mostě. Jak jsem kráčel v dešti, krok za krokem, několik stop nad záplavou vod, ze všech stran sevřený davem a přímo před sebou bednu s dělostřeleckou municí, díval jsem se přes zábradlí a hleděl jsem na řeku. Jakmile jsme nemohli jít svým krokem, padla na mě velká únava. V cestě přes most nebylo nic povznášejícího. Přemýšlel jsem, jak by to vypadalo, kdyby ho ve dne bombardovala letadla. „Piani," řekl jsem. „Tady jsem, tenente." Byl v mačkanici kousek přede mnou. Nikdo nemluvil. Všichni se chtěli dostat co nejdřív na druhou stranu a mysleli jen na to. Byli jsme skoro na druhé straně. Na opačném konci mostu stáli z obou stran důstojníci a carabinieri a blikali svítilnami. Viděl jsem jejich siluety proti obzoru. Když jsem se přiblížil k nim, viděl jsem, jak jeden z důstojníků ukazuje na nějakého muže v davu. Carabiniere se prodral k němu a přivlekl ho za ruku. Odvedl ho stranou z cesty. Dostali jsme se skoro k nim. Důstojníci pozorně prohlíželi každého v průvodu, někdy řekli něco jeden druhému, popošli dopředu a posvítili si na něčí obličej. Právě než jsme k nim přišli, sebrali zase někoho. Viděl jsem toho muže. Byl to podplukovník. Jak si na něj posvítili, zahlédl jsem mu na rukávě olemované hvězdy. Měl šedivé vlasy a byl malý a tlustý. Carabinieri ho odstrkali za řadu důstojníků. Když jsme přišli k nim, viděl jsem, že se jich na mě několik dívá. Potom na mě jeden ukázal a řekl něco svému carabiniere. Viděl jsem, že carabiniere vyráží za mnou, tlačí se ke mně okrajem davu a pak jsem cítil, jak mě bere za límec. „Co si to dovolujete?" řekl jsem a praštil jsem ho do obličeje. Viděl jsem mu obličej pod kloboukem, nakroucené kníry a krev, která mu začala stékat po tváři. Jiný carabiniere se vrhl do davu směrem k nám. „Co si to dovolujete?" řekl jsem. Neodpověděl. Číhal na příležitost mě popadnout. Dal jsem ruku za záda, abych otevřel pouzdro pistole. „Vy nevíte, že nesmíte vztáhnout ruku na důstojníka?" Druhý carabiniere mě popadl zezadu a škubl mi rukou tak, že se mi zkroutila v kloubu. Otočil jsem se s ním, a druhý mě popadl okolo krku. Kopl jsem ho do holeně a vrazil jsem mu levé koleno do rozkroku. Slyšel jsem, jak někdo říká: „Když se bude bránit, zastřelte ho." „Co to má znamenat?" zkusil jsem vykřiknout, ale hlas mi nezněl moc hlasitě. Vytáhli mě na kraj silnice. „Zastřelte ho, jestli se bude bránit," řekl nějaký důstojník. „Odveďte ho dozadu." „Co jste zač?" „To uvidíte." „Co jste zač?" „Vojenská policie," řekl jiný důstojník. „Proč mi neřeknete, abych šel k vám, místo abyste na mě posílali tenhle aeroplán?" Neodpověděli. Nemuseli odpovídat. Byli vojenská policie. „Postav ho k těm ostatním," řekl první důstojník. „Všimli jste si? Mluví italsky s přízvukem." „Ty taky, ty mizero," řekl jsem. „Postavte ho k ostatním," řekl první důstojník. Odvedli mě za řadu důstojníků pod cestu ke skupině lidí na poli u řeky. Když jsme šli k nim, ozvaly se výstřely. Viděl jsem záblesky pušek a slyšel jsem rány. Došli jsme ke skupince. Stáli tu vedle sebe čtyři důstojníci, před nimi nějaký muž a vedle něho z každé strany jeden carabiniere. Skupina mužů, hlídaná carabinieri, stála vedle. Čtyři jiní carabinieri stáli poblíž vyslýchajících důstojníků a opírali se o karabiny. Byli to carabinieri se širokými klobouky. Ti dva, co mě drželi, strčili mě ke skupince čekající na výslech. Podíval jsem se na muže, kterého důstojníci právě vyslýchali. Byl to ten tlustý, šedovlasý malý podplukovník, kterého vytáhli z davu. Vyslýchající jednali se vší rázností, chladem a sebeovládáním oněch Italů, kteří střílí, ale na něž nestřílí nikdo. „Vaše brigáda?" Řekl jim to. „Pluk?" Řekl jim to. „Proč nejste u svého pluku?" Řekl jim to. „Víte, že důstojník má být u svých vojáků?" Věděl to. To bylo všechno. Promluvil jiný důstojník. „Jenom vy a vám podobní jste dopustili, že barbaři vnikli na posvátnou půdu naší vlasti." „Prosím?" řekl, podplukovník. „Jenom zradou takových, jako jste vy, ztratili jsme plody vítězství." „Zažil jste někdy nějaký ústup?" zeptal se podplukovník. „Itálie nesmí nikdy ustoupit." Stáli jsme v dešti a poslouchali ho. Byli jsme tváří v tvář důstojníkům a zatčený stál před námi kousek stranou. „Jestli mě chcete zastřelit," řekl podplukovník, „zastřelte mě, prosím vás, hned, a už se mě na nic neptejte. Vaše otázky jsou pitomé." Pokřižoval se. Důstojníci se krátce poradili. Jeden napsal něco na blok. „Opustil své mužstvo. Podle rozkazu bude zastřelen," řekl. Dva carabinieri odvedli podplukovníka na břeh řeky. Šel v dešti, stařec bez čepice, z každé strany jeden carabiniere. Nedíval jsem se, jak ho zastřelili, ale slyšel jsem výstřely. Vyslýchali někoho jiného. Také tenhle důstojník ztratil spojení se svým mužstvem. Nebylo mu povoleno, aby podal vysvětlení. Křičel, když mu z bloku četli rozsudek, a křičel, jak ho odváděli; a když ho stříleli, vyslýchali už dalšího. Dávali si záležet, aby horlivě vyslýchali dalšího, právě když carabinieri stříleli toho, který byl vyslýchán před ním. Takhle to samozřejmě nemohlo dopadnout jinak. Nevěděl jsem, jestli mám čekat, až mě začnou vyslýchat, nebo jestli se mám pokusit o útěk hned. Byl jsem samozřejmě Němec v italské uniformě. Viděl jsem, jak jim mozek pracuje, jestli měli nějaký mozek a jestli pracoval. Byli to samí mladíci a zachraňovali svou vlast. Za Tagliamentem se formovala druhá armáda. Od majora výš popravovali všechny důstojníky, kteří ztratili spojení se svým mužstvem. Stejně krátký proces dělali s německými agitátory v italských uniformách. Na hlavách jim seděly ocelové helmy. Z nás měli ocelové helmy jen dva. Měli je někteří carabinieri. Ostatní carabinieri byli v širácích. Říkali jsme jim aeroplány. Stáli jsme v dešti a brali nás jednoho po druhém k výslechu a k zastřelení. Až dosud zastřelili každého, koho vyslýchali. Vyslýchající se vyznačovali onou krásnou nezaujatostí a oddaností přísné spravedlnosti, jakou se honosí lidé, kteří zacházejí se smrtí a sami nejsou v nebezpečí smrti. Vyslýchali právě nějakého plukovníka, velitele řadového pluku. Zrovna k nám dovlekli další tři důstojníky. Kde je jeho pluk? Podíval jsem se na carabinieri. Dívali se na nově příchozí. Ostatní se dívali na plukovníka. Skrčil jsem se, protlačil jsem se mezi dvěma muži a se skloněnou hlavou jsem se rozběhl k řece. Na břehu jsem zakopl a se šplouchnutím jsem sletěl do vody. Voda byla velice studená a já zůstal pod hladinou co nejdéle. Cítil jsem, jak mnou proud otáčí, a zůstal jsem pod vodou, až už se mi zdálo, že nevyplavu. Jakmile jsem vyplaval, nadýchl jsem se a znova jsem se potopil. S takovou spoustou šatstva na sobě a v botách nebylo nic těžkého zůstat pod vodou. Když jsem vyplaval podruhé, zahlédl jsem před sebou kus dřeva, natáhl jsem se po něm a chytil se ho jednou rukou. Schovával jsem hlavu za ním a ani jsem se přes něj nepodíval. Nechtěl jsem vidět břeh. Když jsem utíkal, ozvaly se rány, a právě tak se ozvaly, když jsem se poprvé vynořil. Zaslechl jsem je, když jsem byl už skoro nad hladinou. Pak už se žádné rány neozývaly. Dřevo se houpalo v proudu a já se ho držel jednou rukou. Podíval jsem se na břeh. Připadalo mi, že ubíhá hodně rychle. V proudu bylo spousta dřeva. Voda byla velice studená. Minuli jsme křoviska ostrova čnícího nad vodou. Chytil jsem se klády oběma rukama a dal jsem se nést. Břeh byl už z dohledu. Hemingway, Ernest: Sbohem, armádo, přel. J.Škvorecký, SNKLU, Praha 1965