Ernest Hemingway: Stařec a moře [...] Začal přitahovat rybu k boku loďky, aby jí mohl provléci provaz žábrami a hubou a připoutat jí tak hlavu k přídi. Chci se na ni podívat zblízka, pomyslel si, a dotknout se jí a ohmatat si ji. Je mým jediným bohatstvím. Ale proto se jí dotknout nechci. Myslím, že jsem cílil její srdce. Když jsem po druhé nalehl na harpunu. Teď ji přitáhnu a přivážu a navleču jí smyčku kolem ocasu a ještě jednu kolem těla uprostřed, abych ji připoutal k loďce. „Do práce, dědku!" poručil si. Lokl si maličko vody. „Zbývá ti spousta otročiny, teď, když je po boji." Vzhlédl k nebi a pak se podíval na svou rybu. Starostlivě se zadíval na slunce. Není o moc víc než poledne, pomyslel si. A zdvíhá se pasát. Na šňůrách teď vůbec nezáleží. Spojíme je s chlapcem, až se vrátíme domů. „Tak pojď, rybo!" řekl nahlas. Ale ryba nešla. Převalovala se místo toho ve vlnách a stařec přitáhl loďku k ní. Když k ní přirazil a její hlava se octla vedle přídě, nemohl jejím rozměrům uvěřit. Ale odvázal lanko harpuny od ouvazníku, provlékl je rybě žábrami a mezi čelistmi, omotal je kolem jejího meče a provlékl je druhým žaberním otvorem, udělal ještě jednou smyčku kolem mečovitého výrůstku, zauzlil provaz na dvojito a upevnil jej k ouvazníku na přídi. Pak provaz přeřízl a šel na záď, aby přichytil smyčkou ocas. Ryba, dříve stříbrná a tmavě purpurová, nyní zestříbřela a pruhy dostaly týž bledě fialový odstín jako její ocas. Byly širší než mužská ruka s roztaženými prsty a rybí oko zíralo tak lhostejně jako zrcadla v periskopu nebo jako oči svatých při procesí. „Byl to jediný způsob, jak ji zabít," prohlásil stařec. Co se napil vody, bylo mu líp a věděl, že nezajde, a hlavu měl jasnou. Váží takhle dobrých sedm set kilo, uvažoval. Jestli ne o hodně víc. Co když dvě třetiny z toho se dají počítat na maso po Šedesáti centech za kilo? „Na to bych potřeboval tužku," řekl si nahlas. „Nemám přece jen tak jasnou hlavu. Ale myslím, že slavný DiMaggio by na mě byl dneska pyšný. Nikdy jsem sice neměl kostní ostruhu. Ale ruce a hřbet mě bolí jak se patří." Chtěl bych vědět, co to vlastně je, ta kostní ostruha, uvažoval dál v duchu. Možná že je máme a ani o tom nevíme. Přivázal rybu k přídi a k zádi a k veslařské lavičce uprostřed. Byla tak veliká, že mu to připadalo, jako by si k boku připoutával mnohem větší člun. Uřízl kus šňůry a přivázal rybě spodní čelist kolem jejího meče, aby se jí neotvírala huba a aby pluli tak hladce, jak to jen půjde. Pak vztyčil stěžeň, dal na místo klacek, který mu sloužil za vratiráhno, narovnal ráhno, záplatovaná plachta se vzedmula, člun se dal do pohybu a stařec, napůl leže na zádi, vyplul k jihozápadu. Nepotřeboval kompas, aby poznal, kde je jihozápad. Stačilo mu cítit pasátní vítr a pozorovat dmutí plachty. Měl bych navnadit malou šňůru lžicovitou třpytkou a pokusit se ulovit něco k jídlu a svlažit si trochu chřtán. Ale nemohl třpytku najít a sardinky se mu všechny zkazily. Vylovil tedy hákem bodce chumáč žlutých chaluh, které pluly kolem, a vytřásl z nich na paloubku člunu drobné racky garnáty. Bylo jich přes tucet a vyskakovali a hemžili se jako písečné blechy. Stařec jim uštipoval palcem a ukazováčkem hlavičky a jedl je tak, že je rozžvýkal i se skořápkami a s ocásky. Byli droboučcí, ale věděl, že jsou výživní, a chutnali dobře. Měl v láhvi ještě dva doušky vody a jeden z poloviny vypil, jakmile snědl garnáty. Na tak velké zatížení plul člun docela dobře a stařec jej řídil s rukojetí kormidla v podpaží. Viděl na rybu a stačilo mu podívat se na ruce a přitlačit hřbet k zádi, aby se přesvědčil, že se to všechno skutečně stalo a že to nebyl sen. Jednu chvíli před koncem, když mu bylo tak špatně, ho napadlo, že se mu to možná zdá. A když potom viděl, jak se ryba vyhoupla z vody a utkvěla nehnutě na obloze, nežli dopadla zpátky, byl si jist, že se děje něco krajně podivného, a nemohl tomu uvěřit. A pak nějaký čas pořádně neviděl, třebaže teď viděl zase tak dobře jako jindy. Teď věděl, že ryba je s ním, a jeho vlastní ruce a hřbet nebyly z žádného snu. Ruce se mi brzo zacelí, pomyslel si. Krvácení rány vyčistilo a slaná voda je zahojí. Temná voda ze srdce Golfu je nejlepší balzám na světě. Jen si musím udržet jasnou hlavu. Ruce udělaly své a s plachtou se nám pluje dobře. Když má můj marlin zavřenou hubu a ocas kolmo do vody, plujeme si jako bratři. Pak se mu hlava začala trochu plést a napadlo ho: veze domů on mne nebo já jeho? Kdybych ho měl za sebou ve vleku, tak bych se ptát nemusel. A kdyby byl marlin v loďce a ztratil všechnu důstojnost, nemusel bych se ptát taky. Ale takhle pluli připoutáni k sobě, bok po boku, a stařec si myslel: ať doveze domů on mne, jestli mu to dělá radost. Zvítězil jsem nad ním jenom uskokem a on mi nechtěl ublížit. Pluli dobře a stařec si máčel ruce ve slané vodě a snažil se udržet si jasnou hlavu. Vysoko nad nimi se hromadily oblačné kupy a táhly lehké beránky, takže stařec věděl, že bríza vytrvá celou noc. Díval se v jednom kuse na rybu, aby se ujistil, že je to všechno pravda. To bylo hodinu předtím, než ho napadl první žralok. Ten žralok se neobjevil náhodou. Vyplaval už dříve z vodních hlubin, jakmile se temné mračno krve sesedlo a rozptýlilo v míli hlubokém moři. Vyřítil se nahoru tak rychle a tak naprosto bezhlavě, že prorazil hladinu modré vody a octl se ve slunci. Pak padl zpátky do moře, zachytil pach a vyrazil ve sledu člunu a ryby. Občas ten pach ztratil. Ale zvětřil jej opět nebo zachytil aspoň jeho slabou stopu a hnal se prudce tím směrem. Byl to velmi veliký žralok mako, utvářený tak, aby se rychlostí vyrovnal nejrychlejším rybám v moři, a všechno na něm bylo krásné, až na jeho čelisti. Hřbet měl modrý jako mečouni, břicho stříbřité a kůži hladkou a pěknou. Tělem se podobal mečounovi, až na obrovité čelisti, které měl teď pevně semknuty, když rychle plaval těsně pod hladinou a vysokou hřbetní ploutví prořezával vodu v nechvějící se přímce. Za stisknutými pysky měl v dásních všech osm řad zubů zahnutých směrem dovnitř. Nebyly to obyčejné jehlancovité zuby, jako má většina žraloků. Měly tvar jako lidské prsty zkřivené do drápů. Byly skoro tak dlouhé jako prsty starcovy a po obou stranách měly ostří nabroušené jako břitvu. Tahle ryba byla stvořena k tomu, aby jí sloužily za potravu všechny mořské ryby, které byly tak rychlé a silné a dobře vyzbrojené, že neměly žádného jiného nepřítele. Teď žralok zrychlil, když ucítil čerstvější pach, a jeho modrá hřbetní ploutev řezala hladinu. Když ho stařec uviděl připlouvat, uvědomil si, že tenhle žralok nezná strach a udělá zrovna to, co si zamane. Připravil si harpunu a přivázal k ní lanko, zatím co pozoroval, jak se žralok blíží. Lanko bylo krátké, protože scházel kus, který uřízl, aby připoutal svou rybu. Teď měl stařec hlavu jasnou a v pořádku a překypoval rozhodností, ale měl málo naděje. Bylo to příliš krásné na to, aby to vytrvalo, pomyslel si. Pohlédl letmo na velkou rybu a pozoroval dál blížícího se žraloka. Vyjde to na stejno, jako by se mi všechno jen zdálo, uvědomil si v duchu. Nemůžu mu zabránit, aby se na mě nevrhl, ale snad bych ho mohl dostat. Dentuso, proklel ho v duchu. Čert aby vzal tvou mámu! Žralok je rychle dohnal odzadu, a když se vrhl na rybu, viděl stařec jeho otevřenou tlamu a podivné oči a slyšel cvaknutí jeho zubů, když se zahryzl do rybího masa těsně nad ocasem. Žraloci hlava vyčnívala z vody a jeho hřbet se vynořoval a stařec slyšel, jak se na jeho velké rybě trhá kůže a maso. Vtom okamžiku vrazil stařec harpunu žralokovi do hlavy v těch místech, kde spojnice mezi očima prolínala čáru, táhnoucí se mu od nosu přímo vzad. Ty čáry nebylo ve skutečnosti vidět. Bylo vidět jen těžkou špičatou modrou hlavu a veliké oči a cvakající, dravě chňapající hltavé čelisti. Ale v těch místech má žralok mozek a stařec ho tam zasáhl. Zasáhl ho svýma krví pomazanýma rukama a vbodl mu tam dobře mířenou harpunu ze všech sil. Vrazil mu ji tam bez naděje, ale odhodlaně a s naprostou škodolibou nenávistí. Žralok se převalil a stařec viděl, že mu v oku vyhasl život. A pak se převalil ještě jednou a zamotal se do dvou kliček provazu. Stařec věděl, že je mrtev, ale žralok to nechtěl uznat. Převrácený na záda mrskal ocasem a cvakal čelistmi a rozrýval hladinu jako rychlý motorový Člun. Voda zbělela údery jeho ocasu a tělo mu ze tří čtvrtin vyčnívalo nad vodu, když se provaz ztuha napjal, zadrnčel a pak praskl. Žralok zůstal chvilku klidně ležet na hladině a stařec ho pozoroval. Pak se velmi pomalu potopil. „Urval aspoň dvacet kilo," řekl si stařec nahlas. A připravil mě o harpunu, pomyslel si, a o celé lanko, a moje ryba zase krvácí a to přiláká další. Od chvíle, co byla ryba zmrzačena, se na ni nepodíval. Když byla zasažena ona, bylo mu, jako by byl zasažen on sám. Ale zabil jsem žraloka, který mou rybu zmrzačil, utěšoval se. A byl to ten největší dentuso, jakého jsem kdy viděl. A bůh ví, že jsem viděl pořádné kusy! Bylo to příliš krásné na to, aby to vytrvalo, opakoval si v duchu. Kéž by to tak byl sen, kéž bych byl tu rybu nikdy neulovil a kéž bych ležel sám doma v posteli na novinách! „Ale člověk není stvořen pro porážku," promluvil nahlas. „Člověka je možno zničit, ale ne porazit." Jenže mi je přece jen líto, že jsem svou rybu zabil, pokračoval v myšlenkách. Ted přijdou horké chvíle a já nemám ani tu harpunu. Dentuso je krutý a schopný a silný a inteligentní. Ale já byl inteligentnější než on. A možná Že ani ne. Možná že jsem byl jen líp ozbrojen. Hemingway, Ernest: Stařec a moře, přel. F.Vrba, SNKLU, Praha 1963