John Steinbeck: O myších a lidech 5 Na jednom konci ohromné stáje bylo vysoko narovnáno čerstvé seno a nad tou kupou, zavěšen na kladce, visel čtyřramenný drapák na balíky sena. K druhému konci stáje se seno svažovalo jako nějaké horské úbočí a pak následovala rovinka novým senem ještě nezaplněná. U bočních stěn bylo vidět jesle a mezi příčkami prokukovaly hlavy koní. Bylo nedělní odpoledne. Hovící si koně okusovali zbylé hromádky sena, hryzali do dřeva žlabů a chřestili ohlávkovými řetízky. Škvírami ve stěnách prořezávalo se do stáje odpolední slunce a jasnými čárami lehalo na seno. Vzduch byl rozbzučen mouchami, líným odpoledním bzukotem. Zvenčí sem doléhalo zvonění podkov o železnou hůlku a mužské výkřiky, vtipkující, povzbuzující a vysmívající se. Ale uvnitř byl klid a bzukot, bylo tam ospale a teplo. Ve stáji byl jen Lennie, a ten seděl v seně vedle bedny pod žlabem na onom konci, kde ještě nebylo narovnáno seno. Seděl v seně a hleděl na maličké mrtvé štěňátko, které před ním leželo. Hleděl tak na ně dlouho a pak natáhl svou ohromnou ruku a začal je hladit, hladit je celé, od čumáčku k ocásku. A Lennie to štěně tiše oslovil: „Pročpak jsi z toho muselo mít smrt? Ty přece nejsi žádná maličká mystická. Vždyť já tě ani tak moc nehladil!" Zvedl štěněti hlavičku, zadíval se mu na čumáček a promluvil k němu. „Až na to George přijde, že jsi zabitý, on mi pak snad ani nedovolí opatrovat králíky." Na místě, které nebylo na očích, vyhloubil jamku, položil do ní štěně a přikryl je senem; ale civěl dál na hrobeček, který štěněti udělal. „Tohle přece ještě není nic tak špatnýho, abych se musel utíkat schovat do vrbiček. To se ví, že není! Georgeovi řeknu, že jsem ho našel mrtvý." Odhrabal štěně, prohlédl si je a začal je hladit od uší až po ocas. „Jenže on to pozná," pokračoval žalostně. „George vždycky všecko pozná. „Spustí na mě: ,To jsi udělal ty! To víš, na mě si nepřijdeš!' A potom řekne: ,Za to nebudeš smět opatrovat králíky.' „ Vtom do něho vjel vztek. „Potvoro jedna! Pročpak tě to muselo zabít?! Ty přece nejsi žádná maličká mystická!" Zvedl štěně a mrštil jím pryč. Obrátil se k němu zády. Seděl s hlavou nad koleny a šeptal: „Teď nebudu smět opatrovat králíky. Teď mi to nedovolí." A kolíbal se ve svém hoři dopředu dozadu. Zvenčí sem dolehlo zazvonění podkovy o železnou hůlku a pak sboreček výkřiků. Lennie vstal, přinesl si štěně zpátky a položil je na seno; pak se posadil. Začal štěně znovu hladit. „Ty jsi nebylo ještě dost velký," žalostnil. „Co se mi toho naříkali, že ještě nejsi dost velký! To já nevěděl, že tě člověk může tak lehko zabít." Jeho prsty si hrály s poddajným uchem štěněte. „On z toho nebude George možná nic dělat. Vždyť co mu na něm, prevítovi jednom neřádným, vlastně záleželo!" Kolem pažení posledního stání pro koně přišla sem Curleyova žena. Přišla potichoučku, takže ji nezpozoroval. Byla zase v křiklavých kretonových šatech a v trepkách s červenými pštrosími péry. Obličej měla nalíčený a buřtíčky jejích natočených vlasů byly všechny na svém místě. Byla už téměř u něho, když Lennie zvedl oči a spatřil ji před sebou. Padla na něho hrůza. Začal roztaženými prsty hrabat na štěně seno. Vrhl na ni nevlídný pohled. „Copak to tady máte, hošíčku?" oslovila ho. Lennie na ni upřel oči. „George říkal, abych s várna nic neměl – abych s várna nemluvil, zkrátka – nic." Dala se do smíchu. „Tak vám teda ve všem poroučí George?" Lennie sklopil zrak na seno. „Říkal, jestli s váma budu mluvit nebo zkrátka něco, že nebudu smět opatrovat králíky." „On se bojí, aby se Curley nevztekal," vysvětlovala klidně. „Ale Curley teď nosí ruku na pásce – no, a kdyby to do něj vjelo, tak mu přelámete ještě druhou ruku. To víte, já si nechám nabulíkovat, že se mu dostala do mašiny!" Lennie odolával. „Ba ne. Já s várna mluvit nebudu, zkrátka nic." Klekla si vedle něho do sena. „Koukejte. Všecky mužský teď hrajou podkovovej turnaj. Jsou teprv čtyry hodiny. Žádnej se vám od toho turnaje netrhne. Pročpak byste si se mnou nemoh popovídat? Kdypak já se dostanu k tomu, abych si mohla s někým popovídat? Já vám jsem tak strašně opuštěná." Lennie na to: „Když já s váma nesmím mluvit, a zkrátka nic." „Já jsem tak opuštěná. Vy si můžete s lidma popovídat, ale já nemám s kým, jenom s Curleym. A ten se pořád vzteká. Jak vám by se zajídalo, nemoct si s žádným promluvit?" „Když já nesmím. George má strach, abych se do něčeho nedostal." Převedla řeč jinam. „Copak to tam máte přikrytýho?" Tu znovu padl na Lennieho všechen jeho žal. „Jen mý maličký štěňátko." A odhrábl ze štěněte seno. „Ale," vykřikla, „vždyť ono je mrtvý!" „Ono bylo takový maličký. Já si s ním jenom hrál... a ono dělalo, jako by mě chtělo kousnout... a já zas, jako bych ho chtěl plácnout... a... a plác jsem ho. A ono bylo po něm." „Že byste si z toho něco dělal!" začala ho utěšovat. „Vždyť to byl jen pitoměj čokl. Jedna dvě dostanete jinýho. Čoklů tady všude máte..." „Z toho já bych si tolik nedělal," vykládal Lennie žalostivě. „Ale on mi teď George nedovolí opatrovat králíky." „A proč?" „On říkal, jestli ještě něco vyvedu, tak že mi nedovolí opatrovat králíky." Přisunula se blíž k němu a mluvila teď konejšivě. „Z toho, že se mnou nemáte mluvit, si nedělejte žádnou hlavu. Slyšíte je, mužský, jak tam hulákají. Vždyť se hraje o čtyry dolary. Dokud to nebude dohraný, tak se vám od toho žádnej nehne." „Jestli mě George uvidí, jak s várna mluvím, to si to od něj vypiju," namítl Lennie opatrnicky. „On mi to říkal." V jejím obličeji se objevil vztek. „Copak je na mně něco tak špatnýho? Copak nemám právo taky si s někým popovídat? Zač mě ty lidi vůbec mají? Vy jste přece hodnej člověk. To bych ráda věděla, proč bych si s várna nemohla popovídat? Vždyť vám nedělám nic zlýho." „Ale George říká, že nás do něčeho zamícháte." „To jsou řeči! Dělám vám něco zlýho? Co já tady mám za život, to je tady každýmu jedno. Víte, na takovejhle život nejsem zvyklá. Ze mě mohlo něco bejt." A záhadně dodala: „A možná že ještě bude." Nyní to už byl příval slov chrlených v záchvatu sdílnosti, jako by pospíchala, než přijde o posluchače. „Já bydlela v Salinasu, přímo v městě. My se tam přistěhovali, když jsem ještě byla malá. Jednou tam přijelo divadlo a já se s jedním tím hercem seznámila. A ten mi říkal, že bych mohla jezdit s nima. Jenže máma mě nechtěla pustit. Že prej mi je teprv patnáct let. Ale ten jistej říkal, proč prej bych nemohla. Ject tenkrát s nima, to víte, že takovejhle život bych dnes neměla." Lennie začal štěně hladit od hlavičky až po ocásek a zase zpátky. „My budem mít malý hospodářstvíčko – a taky králíky," začal vykládat. Spěchala se svou historií, než ji někdo přeruší. „Potom jsem se seznámila zase s jedním, a ten byl od filmu. Vzal mě do tyhle Elitní taneční síně. A říkal mi, že mě dostane k filmu. Že prej jsem jistá trefa. Jak prej se vrátí do Hollywoodu, že mi hned napíše." Podívala se pozorně na Lennieho, aby vyčetla, zda to na něho učinilo dojem. „Ale psaní nepřišlo žádný. Já byla svatě přesvědčená, že mi ho máma sebrala. Nezůstanu přece tam, kde to nikam nedotáhnu a kde mi kradou psaní. Ještě jsem se jí zeptala, jestli ho ukradla, a ona, že prej ne. A tak jsem se vdala za Curleyho. S tím jsem se seznámila taky tenkrát v tý Elitní taneční síni. Posloucháte?" „Já? Jakpak by ne." „Víte, tohle já ještě neříkala nikomu. A snad bych to ani neměla říkat. Já ho, Curleyho, nemám ráda. On není hodnej." A protože k Lenniemu pojala důvěru, přisunula se blíž a posadila se vedle něho. „Já mohla bejt u filmu a mohla chodit krásně voblíkaná -zrovna tak krásně voblíkaná jako ony. A mohla jsem vysedávat v takovejch ohromnejch hotelech a dávat se fotografovat. Jak tam bejvají tuhlety předváděčky, já na ně mohla chodit, a mluvit do rádia, ani cent by mě to nebylo stálo, protože bych byla vod filmu. A se všema těma krásnejma šatama by to bylo taky tak. Protože ten jistej říkal, že jsem jistá trefa." Zvedla oči na Lennie-ho a celou paží a rukou udělala drobné, ale majestátní gesto, aby ukázala, že dovede hrát divadlo. Začala zápěstím a pokračovala prsty, s malíčkem od ostatních prstů majestátně odtaženým. Lennie zhluboka povzdechl. Zvenčí k nim dolehlo zazvonění podkovy o kov a potom sbor oslavujících výkřiků. „Někdo trefil dvakrát," poznamenala Curleyova žena. Jak se slunce sklánělo, světlo teď stoupalo a sluneční proužky lezly po stěně nahoru a dopadaly přes jesle a přes hlavy koní. „Kdybych to štěně vodnes a někam zahodil," promluvil Lennie, „možná by se to George ani nedověděl. A pak bych moh ty králíky krásně vopatrovat." Curleyova žena se rozzlobila. „To neumíte myslet na nic jinýho než na králíky?" „My budem mít malý hospodářstvíčko," vedl Lennie dál svou. „Budem mít domeček a kousek pole s vojtěškou, a ta vojtěška bude pro králíky, a já vemu pytel a nacpu ho plnej vojtěškou a pak ho vodnesu tem králíkům." „A co jste se tak zfamfrněl do králíků?" Lennieho to stálo pořádné zamyšlení, aby se dobral nějakého závěru. Začal se k ní opatně přitahovat, až byl těsně u ní. „Já se rád mazlím s hezkejma věcma. Jednou jsem viděl na trhu tyhlety králíky s dlouhou srstí. To vám byla krása! Když nemám nic lepšího, tak se někdy mazlím i s myšma." Curleyova žena si od něho maličko poodsedla. „Vy asi máte o kolečko víc." „Ba ne, nemám," vykládal Lennie vážně. „George říká, že nemám. Já rád jezdím prstama po hezkejch věcech, když jsou takový heboučký." To ji trošku uklidnilo. „To každej. To dělá rád každej! Já omakávám ráda hedvábí a samet. Omakáváte rád samet?" Lennie se blaženě zahihňal. „Jakpak by ne, a jak!" vykřikl rozradovaně. „Ten já měl taky. Od jedný paní, a ta paní byla... teta Klára. Schválně mi ho jednou přinesla – asi takhle velkej kousek. Škoda že ho už nemám." Obličej se mu zachmuřil. „Já ho ztratil. Už dávno." Curleyova žena se dala do smíchu. „Vy jste ale blázen! Ale takhle jste hodnej člověk. Jako takový velký děcko. Ale člověk vám vlastně dost rozumí. Když já se češu, já si taky kolikrát začnu hladit vlasy, protože jsou takový heboučký."Aby mu ukázala, jak to dělá, přejela si prsty po temeni hlavy. „Některý lidi mají vlasy hrubý," poznamenala samolibě, „třebas Curley. Ten vám má vlasy jako dráty. Ale moje jsou jemný a heboučký. To se ví, já si je taky hodně kartáčuju. To jim dává jemnost. Mákněte si – tuhle. „Vzala jeho ruku a položila si ji na hlavu. „Jen si mákněte, jaký jsou heboučký." Lennieho ohromné prsty ji začaly hladit po vlasech. „Ale abyste mi je nerozcuchal." „Jé, to je hezký," liboval si a trochu víc přitlačil. „Jé, to je hezký!" „Dejte přece pozor, vždyť mi je rozcucháte." A pak už rozzlobeně: „Nechtě toho už, budu celá rozcuchaná!" Uškubla hlavou na stranu, a Lennieho prsty se jí na vlasech sevřely a nechtěly pustit. „Pusťte! Tak už pusťte!" Lennie se vyděsil. Obličej se mu zkroutil. Vtom zaječela, a jeho druhá ruka jí přikryla ústa a nos a sevřela se. „To ne, prosím vás," žadonil. „Nechtě toho, prosím vás. George se bude zlobit." Škubala se mu divoce pod rukama. Nohama tloukla do sena a hleděla se mu vykroutit; zpod ruky mu vycházelo zastřené ječení. Lennie se hrůzou rozplakal a začal ji prosit: „Jé! Tohle mi, prosím vás, nedělejte. George pak řekne, že jsem něco proved. A nedovolí mi opatrovat králíky." Pohnul trochu rukou a z jejích úst vyšel chraplavý výkřik. Tu se Lennie dohřál. „Nechtě si to už! Jenom mi neječte! Ještě mě přivedete do maléru, tak jak to říkal George. Nechtě toho už přece!" Ale ona sebou škubala dál a v očích měla šílenou hrůzu. Zacloumal jí proto; měl už na ni vztek. „Přestaňte mi ječet!" A zacloumal jí; její tělo sebou plesklo jako ryba. A už se ani nepohnula, neboť Lennie jí zlomil vaz. Podíval se na ni; opatrně jí sňal ruku z úst, a ona ležela bez hnutí. „Já vám nechci nic udělat," promluvil na ni, „ale jestli budete ječet, George se bude zlobit." Když na to nic neřekla a ani se nepohnula, naklonil se až nad ni. Zvedl jí paži a nechal ji zase klesnout. Chviličku byl vyjevený. A pak zděšeně zašeptal: „Já něco proved. Já zas něco proved." Začal přihrabávat seno, až ji zčásti přikryl. Steinbeck, John: O myších a lidech, Plameny zářivé, přel. Vendyš, Knotková-Čapková, Svoboda, Praha 1994