Viktor Dyk: Síla života

Plíží se večery, plíží se teskna...

Plíží se večery, plíží se teskna...
Poslední výkřik už ztrácí se v kraji.
Veliké bolesti, veliká hesla
vyvětrávají.

Včera jsme smáli se, včera jsme lhali,
včera jsme bouřili, včera se bili.
Obzor dnes zatažen: my bychom spali.
A není síly.

Pro něco mlčení, pro něco lítost,
pro sebe posměchy přitrpklé máme.
Proklatě: jak naše zalhána bytost!
Vyvětráváme.


Viktor Dyk: Satiry a sarkasmy

Epigramy

„Otec Kondelík"
Národní se bytost vtělila,
výhoda v tom pro nás převeliká.
Němec Fausta má a Španěl Quijota,
a my máme otce Kondelíka.
Politika, umění, mrav, zvyk:
– Zatracený otec Kondelík! –

Epitafy

VI
Viz tady kosti Dyka Viktora.
Zaživa býval pěkná potvora.
I on pil hodně z poezie studny.
Pěstoval žánry všecky: zvlášť ten nudný!
Duch neklidný... či rýpal, jak se říká,
ryl do Machara, jako do Hladíka.
I ve svém hrobě pokoušel se rýti.
Světlo věčné ať mu svítí!


Viktor Dyk: Pohádky z naší vesnice

Smutná píseň vesnického šprýmaře


Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle,
vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět.
Při kterémkoli tak nás vidím díle:
ne dobří, zlí ne. Něco uprostřed.

Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,
jdem šumařiti v chladný pro nás svět.
Na půli cesty tato náhle mizí.
- Ne sví, ne cizí. Něco uprostřed.

Zvedneme ruku. Potom zase klesne.
Dnes oheň v nás. A zítra zase led.
Hrozí se dnes, a zítra sotva hlesne.
- Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.


Viktor Dyk: Okno

Země mluví

Tvrdá matka byla jsem tobě.
Těžce chléb jísti dala.
Nehýčkala jsem robě,
muže jsem zraňovala.
Když prohlédly poprvé tvé oči vyjevené,
smutný se obzor před tebou šířil.
Mluvila jsem o ráně zasazené,
které čas neusmířil.

Na nás oba padal těžký stín,
matka tvrdá byla jsem, ty tvrdý syn.
Nepozdvihl jsi pro mne rámě.
S láskou jsi nepomyslil na mě.
Když vítr zahučel, zapraštěl mráz,
neslyšel jsi můj hlas.
A já přec mluvila, vidouc tvou psotu,
bídu, jež věčně tě štve.
A z úst mých zamlklých zaznělo tu:
Vezmi si své.

Těžké břímě nosím.
Přichází radost, nebo děs?
Slyšíš mne dnes?
Matka, syna prosím.
Haj si mne. Braň si mne. Neoslyš matky.
Haj si mne. Braň si mne. Ať shoří statky,
pole ať udupou, zničí.
Zítra zas símě vzklíčí.
Chystala jsem ti úděl, děcko.
Úděl jsem tobě chystala.
Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko:
aby ztroskotala loď, anebo přistala.

Neoslyš slova varující:
Neprodej úděl za čočovici.
Třeba mne opustíš,
nezahynu.
Ale víš,
kolik sem přijde stínů?
Kolikrát pěst bude potomek zatínat
a syn tvůj kolikrát bude tě proklínat?

Nezahynu, věčna jsem,
ale žít budu s trapným úžasem:
kterak jsi zapomněl dědičný na díl?
Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil?
Jak možno kletý čin provésti vědomky?
Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky?
Dokavád dýchal jsi, proč ses vzdal?
Čeho ses bál?
Co je to smrt?
Smrt znamená jít ke mně.
Tvá matka země
otvírá náruč: možno bys jí zhrd?
Pojď, poznáš, jak je náruč země měkká
pro toho, který splnil, co čeká.
Prosím tě, matka tvá: Braň si mne, synu!
Jdi, třeba k smrti těžko jdeš.
Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš!

  • Dyk, Viktor: Promenáda Diogenova, Československý spisovatel, Praha 1990