Walt Whitman: Vyhlídky demokracie Demokracie, mlčky a vyčkávajíc, až přijde její čas, přemítá o svých vlastních ideálech, nejenom literárních a uměleckých – nejenom o ideálech muže, ale i ženy. Představa americké ženy (vymaněná z oné mlhy, z onoho zkostnatělého a nezdravého ovzduší, které halí slovo „lady"), vyvinuté, vychované k tomu, aby se stala zdatnou a rovnocennou pracovnicí, která by možná stejně jako muž dovedla rozhodovat v praktickém a politickém životě – a připusťme, že lépe než muž, díky božskému mateřství, jež zůstane povždy jejím vše převyšujícím a symbolickým přídomkem – ale v každém případě a ve všech odvětvích stejně dobře jako muž; nebo spíše která by se takovou mohla stát, jakmile si to uvědomí a přinutí se, aby se vzdala hraček a snění a vrhla se, stejně jako muži, do skutečného samostatného, bouřlivého života. Potom, dospívajíce k vyvrcholení své myšlenky (a tím učinivše více, než je úkolem pravého učence), musíme prohlásit, že nemůžeme dnes plně a v celé epické šíři umělecky zachytit demokratický kolektiv, ani se tomu nemůžeme přiblížit, protože demokratické nauky se účinné vtělí v jakékoli umělecké odvětví teprve pak, až demokratický duch pronikne ve všech odvětvích až na dno a ke kořenům. Daleko, vskutku daleko do budoucnosti dosahují naše Vyhlídky! Jak je třeba ještě zbavit pout, osvobodit! Jak dlouho to ještě potrvá, než přinutíme Ameriku, aby si uvědomila, že je sama sobě konečnou autoritou a oporou! Domníval ses i ty, příteli, že demokracie – znamená pouze volby, politiku nebo název politické strany? Tvrdím, že jen tam je demokracie užitečná, kde se vyvíjí a rozkvétá a přináší plody dobrého chování, nejvyšších forem styku mezi lidmi a jejich víry – náboženství, literatury, kolejí a škol – demokracie ve všem veřejném i soukromém životě, v armádě a námořnictvu. Naznačil jsem, že je dosud málo lidí, kteří by ji do všech důsledků uskutečňovali a věřili v ní. Nevidím také, že by za něco opravdu vděčila známým propagandistům nebo zastáncům, nebo že by jí v něčem podstatně pomohli, ačkoli jí často škodí. Jejími nositeli byly a jsou všechny morální síly a obchod, finance, stroje, dopravní spoje a vlastně každý dějinný vývoj, a nikdo nemůže zabránit jejímu růstu právě tak, jako nemůže zastavit příliv nebo oběh země. Není také pochyby, že tkví v hrubé a neuvědomělé formě hluboko v srdcích většiny rodilých Američanů, obzvláště v zemědělských krajích. Ale není doposud tam ani nikde jinde plně uznávanou, vřelou a absolutní vírou. Tvrdím tedy, že uzrání demokracie v rozsahu dostatečně velkolepém zcela závisí na budoucnosti. Jako v té přepychově skvělé směsici feudálního světa, když na ni pohlédneme zrakem dost hluboce chápavým, vidíme po celé dlouhé věky a cykly věků plody skrytého, jednotného, lidského a božského principu či pramene, odkud vzešly zákony, církev, způsoby chování, zřízení, způsoby oblečení, osobnosti a básně (podnes nepřekonané), věrně čerpající ze svého zdroje a vlastně vzniklé jen proto, aby tomu zdroji daly výraz nebo aby přidaly svůj díl k oné rozmanitě plynoucí podívané, jež měla jediný a absolutní střed – tak za mnoho dlouhých věků patřičný historik nebo kritik předvede přehled, který se tomu přinejmenším vyrovná, sepíše dějiny demokratického principu, stejně skvělé jako dějiny feudálního světa. Taky tento princip musí být ozdoben svými plody, taky jemu musí být tyto plody přiznány – až přijde čas pohlédnout zpět na širé prostory dob, kdy vladařskou mocí panoval nad lidstvem – kdy byl pramenem i zkouškou všech mravních, estetických, společenských, politických a náboženských vyjádření a zřízení civilizovaného světa – kdy byl původcem jejich ducha i tvaru a přivedl je k jejich vlastní nebývalé vznešenosti – kdy měl ( i to je možné) klášterní bratrstva a askety mnohem početnější, mnohem oddanější, než byli mnichové a knězi všech dřívějších vyznání – kdy vládl věkům tak všeobsáhle a bezprostředně jako sama příroda – kdy utvářel, usoustavňoval, vítězně dokončil a přivedl do života ve vlastním zájmu a s neporovnatelným úspěchem novou zemi a nového člověka. Tak se vlastně odvažujeme psát o věcech, které neexistují, a cestovat podle map dosud nenakreslených do neznáma. Ale již se hlásí porodní bolesti a téměř jsme již dosáhli období velkého formování, pochyb a nejistot – protože dech takových témat může nás náhle silněji či slaběji ovanout a potom naše řeč, i když neuhlazená a nesouvislá a naprosto nepodařená, posuzujeme-li ji podle měřítek, nazývaných kritikou, zazni, rozpálená válkou a revolucí, která zuří kolem, zazní alespoň tak skutečně jako hrom. A možná že i my budeme v těchto dnech odměněni – (neboť ve všech zemích jsou ještě lidé, kteří si zaslouží takového povzbuzení) ačkoli se nedočkáme radosti, abychom konečně vstoupili do dobytého města, ačkoli nikdy nebudeme mít možnost na vlastní oči spatřit neporovnatelnou moc a skvělý úspěch demokratických zásad, až dospějí na vrchol své dráhy a naplní svět září a majestátem, jenž zastíní slávu dávných králů a rozmach všech dynastií – je tu přece jen pro ty z nás, kdo toho jsou hodní, prorocká vize, radost, že námi zmítají statečné zápasy těchto dob – možnost šířit svou víru a jít pravou cestou s poslušnou a pokornou úctou k hlasu a gestu svého boha či ducha svatého, kterého jiní nevidí ani neslyší – s hrdým vědomím, že jsme se uprostřed jakýchkoli mračen, pokušení nebo nejtrapnějších odkladů nikdy nestali odpadlíky, nikdy neoddali zoufalství, nikdy nevzdali své víry. Tolik tedy pro dobrou paměť, pro pomoc na přípravě a zpevnění naší stavby, naší plánované ideje – ale pokračujme dále, abychom se na ni podívali z jiného hlediska – možná hlavního – ze strany jejího nejvyššího průčelí. Neboť s demokracií, zavádějící rovnost a poskytující neústupný princip průměru, je nad všechnu pochybnost spjat jiný, stejně neústupný princip, který jde v těsném sledu s oním prvním, je pro něj zcela nezbytný, má vůči němu úlohu protichůdce (jako jsou muž a žena protichůdci) a svou existencí, postavenou proti existenci prvního principu, vždy znovu ji uzpůsobující, často se s ní střetající, paradoxní tím, že by jedna bez druhé nedosáhla své nejvyšší platnosti, viditelně vytváří pro tuto naši velkolepě kosmickou politiku a pro smrtelná, dnes a denně vznikající nebezpečí republikánství ten protějšek a protiváhu, jíž sama příroda udržuje v mezích onu smrtonosnou původní přísnost všech svých prvořadých zákonů. Tím druhým principem je individuálnost, hrdá a dostředivá odloučenost lidské bytosti v sobě samé – ucelená svébytnost – personalismus. Ať jej nezveme tak nebo tak, je krajně důležité, aby jej přijaly a důkladně si jej vštípily ony organizace politických společenství, jež nyní, jako jitřenka své paprsky, šíří svůj vliv po celém světě, neboť jde o princip, nezbytný samému životu. Svým způsobem vytváří nebo vytvoří vyrovnávající vahadlo v úspěšně pracujícím soustrojí Ameriky jako celku. A jestliže se snad tím zamyslíme, na čem jiném spočívá sama civilizace – jaký má při všem svém náboženství, umění, školství a dalších věcech jiný cíl než bohatý, bujný, rozmanitý růst osobitě odlišených lidí? K tomu všechno směřuje a nároky demokracie mají dnes přednost před vším jiným právě proto, že ona jediná v měřítku, přirovnatelném k měřítku samé přírody, zúrodňuje nekonečné úhory lidstva, zasévá sémě a poskytuje všem stejnou možnost. Literatura, písně, estetika a podobně jsou v kterékoli zemi důležité v podstatě tím, že opatřují ženám a mužům dané země látku a podněty k ustavení osobní svébytnosti a tisíci účinnými způsoby je v tom posilují. Jako je nejvyšším zdůvodněním silného a pevného sjednocení národa těchto Států, že právě jen tato mohutná soudržnost může každému jednotlivému z nich zajistit plný a volný rozmach v jeho hranicích, jak mu podle jeho povahy přísluší, tak taky individualita, ničím neomezována ve svém větvení, bude nejlépe vzkvétat pod vládou republikánských řádů. V předpokladu, že demokracie nyní je v zárodečném stavu a že její jediné dost rozsáhlé a uspokojivé ospravedlnění závis! na budoucnosti, zvláště na tom, zda zplodí v národě hojnost dokonalých povah a umožní příchod duševně zdravého, vším pronikajícího náboženského cítění, pokračuji v tomto svém prohlášení především s myšlenkou na ovzduší a volný širý prostor, vhodný pro takové povahy, a na některé živné látky a náčrty projektů, pro ně patřičné, a s poukazem na význam těchto věcí pro cíle Nového světa – takže jde o jakýsi průzkum nové půdy, kde jako jiní prvotní zeměměřiči musím dělat, co nejlepšího dokáži, a ponechat na těch, kteří přijdou po mně, aby jednali mnohem lépe. (Mám-li tu vlastně vykonat vůbec nějakou službu, musím prošlapat jakousi první stezku či dráhu, ať jakkoli nerovnou a geometricky nedokonalou.) Mnohokrát tu bylo vytištěno slovo demokracie. Ale nemohu ani opakovat dost často, že jde o slovo, jehož podstatný obsah ještě spí a zůstává neprobuzen přes všechny hlučné ozvěny a mnohé hněvivé bouře, z nichž prostřednictvím pera či jazyka vzešly jeho slabiky. Je to velkolepé slovo, jehož dějiny, domnívám se, nejsou ještě napsány, protože samy ty dějiny teprve svým dějem musí projít. Je to svým způsobem mladší bratr jiného velkolepého a často užívaného slova, totiž příroda, jehož dějiny taky čekají, že teprve budou napsány. Jak já to vidím, projevují se v našich časech a v těchto Státech sklony (budící moji naprostou úctu), jež směřují k těm obrovským a všeobsáhlým hnutím, dnes i kdykoli jindy probíhajícím na celé naší planetě v rozsahu živelných impulsů. Je tedy taky dobře zredukovat celou otázku na úvahu o jednotlivé lidské bytosti, o muži, o ženě, a to z důvodů stále týchž. I tam, kde chceme pojednávat o politických, metafyzických nebo jiných univerzáliích, dříve nebo později dospíváme k ojedinělé, osamělé duši. V duševně nejzdravějších hodinách se dostavuje jedno vědomí, jedna myšlenka, jež se pokojně jako věčně zářící hvězdy a zcela nezávisle zvedá nad všechno ostatní. Jde o myšlenku totožnosti – tvé totožnosti se sebou samým, ať jsi kdokoli, mé se mnou. Je to zázrak všech zázraků, vzpírající se definici, a nejduchovnější i nejmlhavější ze všech snů světa, ale i nejvěcnější základní fakt, jímž vede jediný přístup ke všem faktům. V takových zbožných hodinách uprostřed významných divů nebes i země (významných jen proto, že v jejich středu stojí lidské já) přesvědčení a konvence zanikají a jsou tváří v tvář této prosté myšlence zcela bezvýznamné. V zářivém světle skutečného vidění jenom ona nabývá vlády a hodnoty. Jako ten smyšlený skřítek v bajce, jakmile je osvobozena a vzata na vědomí, šíří se po celé zemi a sahá až k temeni nebes. Stav bytí v sobě samém, na základě vlastní ústřední myšlenky a smyslu, a stav růstu z této myšlenky a k tomuto smyslu – nikoli na základě kritiky, provedené ve jménu jiných norem, a přizpůsobením se těmto normám – to je lekce, udělovaná přírodou. Je pravda, že zralý člověk moudře shromažďuje, vybírá a vstřebává, ale zabývá-li se tím neúměrně a pohrdavě přitom odmítá nebo překrývá vzácnou osobitost, vrozenou zvláštnost a předsevzetí, z nichž je ustaven, sama podstata toho člověka, to hlavní, oč jde, končí nezdarem, ať je jeho obecná kultivovanost jakkoli rozsáhlá. Tak je v našich časech zjemnělost a vytříbenost nejen středem dostatečné pozornosti, ale dokonce nás hrozí pohltit jako rakovina. Duch demokracie už tyto sklony pozoruje a je nespokojen. Je třeba se postarat o trochu zdravé drsnosti, barbarské ctnosti, ospravedlnění těch vlastností, jež každý zvlášť nese v sobě. Záporné kvality, dokonce nedostatky by byly úlevou. Přímost, normální prostota a odlišnost uprostřed tohoto čím dál složitějšího, čím dál umělejšího stavu společnosti – co teskné touhy v nás probouzejí! S jakým potěšením bychom uvítali jejich návrat! Proto se cítíme vyzváni, abychom v nějakém takovém směru – přinejmenším pro zachování rovnováhy – přihodili na váhu, co nejvíc můžeme, a to nikoli z absolutních příčin, ale zcela běžných. Doba žádá, aby každý tříbil, shromažďoval, upravoval, přizpůsoboval, aby se vším možným plnil a přecpával. Třebaže si uvědomujeme, že lze mnoho říci i ve prospěch toho všeho, chápeme zároveň, že nestojíme před otázkou, co prospěje zpola vyhladovělému a divošskému národu či seskupení národů, ale co je nejvhodnější a nejpatřičnější pro početné shluky konvenčních, přetučnělých společenství, skoro už zalknutých a prohnilých, jak se živí jen nadýmavou, nevěřícnou literaturou, uhlazenou morální přizpůsobivostí i uměním. Navíc k zavedeným vědním oborům navrhujeme vytvořit vědu o zdravé průměrné svébytnosti, opírající se o prapůvodně univerzální základy a usilující vypěstovat a rozšířit do všech z těchto Států početné plemeno skvělých amerických mužů a žen, živěji radostných a náboženštějších než všichni lidé dosud známí. Pokud jde o mravnost a umění, v Americe se ještě nic původního nezrodilo. Jako by si kupodivu neuvědomovala, že vzory lidí, knih, způsobů chování a podobně, jak se hodily pro dřívější podmínky a pro evropské země, jsou tady pouhými vyhnanci a cizokrajnými zjevy. Žádný z životních proudů, jak se projevují na povrchu toho, co vyšší autority nazývají její společností nepřijímá společenskou či estetickou demokracii ani k ní nemíří, ale všechny tyto proudy jsou naopak obráceny proti ní. Ve Starém světě nikdy nebyl přepychově vyzdobený a okázalý vnějšek mentálních i jiných projevů tak úplně vystavěn na ideji třídní nadřazenosti a na domněnce, že postačí, co se získá zvenčí – nikdy nebyla uhlazenost a verbální intelekt tak úplným důkazem kvality a předmětem soutěžení – nikdo je nikdy nepozdvihoval tak vysoko, aby se staly vrcholem a vzorem – jako se to za našich časů děje na povrchu našich republikánských Států. Spisovatelé odhalují hesla, jimiž žijí bohové jejich dob. Ony hlasy tvrdí, že heslem novodobého člověka je slovo kultura. Whitman, Walt: Stébla trávy, přel. Kolář, Urbánek, Odeon, Praha 1969