Walt Whitman: Stébla trávy

Nápisy

O sobě zpívám

O sobě zpívám, o prosté jednotlivé bytosti,
Ale pronáším slovo demokratičnost, slovo En-Masse.

O tělesnosti od hlavy k patě zpívám,
Nejen výraz tváře, nejen mozek je hoden Múzy, pravím, že celá bytost je daleko cennější,
O ženě stejně jako o muži zpívám.

O životě nesmírném ve vášni, tepu a síle,
Radostném, svobodném, stvořeném podle zákonů božích,
O moderním člověku zpívám.

Zpěv o mně

6
Řeklo mi dítě Co je to tráva? a přineslo mi jí plné hrsti;
Jak jsem měl odpovědět tomu dítěti, když sám to nevím?

Myslím, že je to vlajka mé bytosti, utkaná ze zelené látky naděje.

Nebo, myslím, je to kapesník Páně,
Voňavý dárek a památka naschvál upuštěná,
Se jménem majitele v některém cípu, abychom jej uviděli, povšimli si a ptali se Čí je to?

Nebo, myslím, tráva sama je dítě, děťátko zrozené vegetací.

Nebo, řekl bych, jediný hieroglyf
A znamená: Klíčím právě tak v širých jako v útlých pásmech,
Roštu mezi černým jako mezi bílým lidem,
Kanuka, Tuckahoa, člena kongresu, negra vítám stejně a dávám jim stejně.

A nyní mi připadá jako krásné nestříhané vlasy hrobů.

Něžně s tebou naložím, kadeřavá trávo,
Možná že vyháníš z prsou mladých mužů,
Možná že kdybych je byl znal, byl bych je miloval,
Možná že pocházíš ze starců nebo z robátek, záhy odňatých klínům svých matek,
A nyní ty jsi mateřským klínem.

Tato tráva je příliš tmavá, aby pocházela z bílých hlav starých matek,
Je tmavší než bezbarvé vousy starých mužů
A příliš tmavá, aby vyrážela z narůžovělého ponebí úst.

Ó konečně vidím množství mluvících jazyků
A vidím, že ne nadarmo pocházejí z ponebí úst.

Přál bych si, abych mohl vyjádřit smysl narážek o mrtvých mužích a ženách
A narážek o starcích a matkách, o robátkách, záhy odňatých klínům.

Co myslíš, že se stalo z těch mladých a starých mužů?
A co myslíš, že se stalo z žen a dětí?

Žijí někde a vede se jim dobře,
Neboť ten nejmenší výhonek dokazuje, že skutečně není smrti,
A byla-li někdy, vedla kvapný život a nečekala na konci, aby jej zaskočila,
A zahynula v okamžení, kdy se život zjevil.

Všechno postupuje v dál i šíř, nic nezaniká,
A zemřít je něco jiného, než si kdo myslil, a blaženějšího.

Adamovy děti

Já přirozený

Já přirozený, Příroda,
Milující den, stoupající slunce, přítel, s kterým jsem šťasten.
Paže mého přítele volně visící přes mé rameno,
Stráň bílá květy horského jeřábu,
Táž za pozdního podzimu, odstíny červeně, žluti, hnědi, purpuru
a světlé i temné zeleně,
Hustý povlak trávy, zvěř a ptáci, osamělý neupravený břeh, planá jablka, oblázky,
Krásné odkapávající úlomky, nedbalý seznam jedné věci za druhou, jak jsem je k sobě náhodně přivolával nebo na ně myslil,
Skutečné básně (neboť co nazýváme básněmi, jsou pouze obrazy),
Básně noční osamělosti a lidí, jako jsem já.
Ta báseň plaše skloněná a neviditelná, kterou stále nosím u sebe a kterou nosí u sebe všichni muži
(Vězte jednou provždy, prohlašuji to úmyslně, kdekoli jsou muži jako já, tam jsou naše mužné, číhající mužské básně),
Myšlenky lásky, šťáva lásky, vůně lásky, povolnost lásky, úponky lásky a stoupající míza,
Paže a ruce lásky, rty lásky, falický palec lásky, prsa lásky, břicha přitisknutá a slepená láskou,
Země ryzí lásky, život, který je životem teprve po lásce, Tělo mé lásky, tělo ženy, kterou miluji, tělo muže, tělo země,
Něžné předpolední vánky vanoucí z jihozápadu,
Chundelatý čmelák, bzučící, toužebně poletující nahoru a dolů, svírající vzrostlý ženský květ milostnýma pevnýma nohama, svíjející se na něm a dělající si s ním, co chce, rozechvěně a pevně se k němu připínající, dokud není uspokojen;
Vlhkost lesů za časných hodin,
Dva spící ležící za noci blízko sebe, jeden s paží napříč pod pasem druhého,
Vůně jablek, aroma rozemnuté šalvěje, máty, březové kůry,
Chlapcovy tužby, žhavost a tíseň, když mi potají sděluje, co se mu zdálo,
Mrtvý list ve svém spirálovitém víru a tiše, smířeně padající k zemi,
Beztvará bodnutí, kterými mě bodají výhledy, lidé, předměty,
Soustředěné bodnutí, kterým se bodám sám, bodající mne, jak vůbec může někdo někdy bodnout,
Citliví, všeobsáhlí, dole převislí bratři, s kterými sbližují jen výjimečná tykadla, jen ta vědí, kde jsou,
Zvědavý tulák ruky toulající se po celém těle, ostýchavé
stažení masa tam, kde prsty konejšivě spočinou a samy zatrnou, Čirá tekutina uvnitř mladého muže,
Palčivé, těžkomyslné a bolestné leptání,
Muka, dráždící neuklidnitelný příliv,
Záliba v tomtéž, co cítím, záliba v tomtéž u jiných,
Rdící se a rdící mladý muž a rdící se a rdící mladá žena,
Mladý muž, probouzející se hluboko v noci, horká ruka, snažící se potlačit, co by jej přemohlo,
Mystická milostná noc, podivné, zpola radostně vítané záchvěvy bolesti, vidiny, horečky,
Tep bušící skrze dlaně a chvění obkličující prsty, mladý muž celý uzardělý, zrudlý, zahanbený, podrážděný;
Dorážení mého milovaného moře na mne, zatímco ležím nahý a svolný,
Veselí dvojčat batolících se v trávě na slunci, a matka nikdy neodvracející své bdělé oči,
Kmen ořechu, skořápky a zrající nebo dozrálé, protáhlé a zaoblené ořechy,
Neporušenost rostlin, ptáků, živočichů,
Nízkost, kterou bych spáchal, kdybych se skrýval nebo zjistil, že jsem necudný, když přece ptáci ani zvěř se nikdy neskrývají a nezjišťují, že jsou necudní,
Veliká čistota otcovství, rovná veliké čistotě mateřství,
Přísaha plodit, kterou jsem složil, mé dcery jako Adam svobodné a svěží,
Lačnost užírající mne ve dne v noci hladovým hlodáním, dokud nenaplním, co vydá chlapce, kteří se postaví na mé místo, až se mnou bude konec.
Zdravé odpočinutí, utišení, uspokojení,
A tento hrozen náhodně ze mne samého utržený,
Vykonal své dílo – bezstarostně jej házím, aby padl kamkoli.

  • Whitman, Walt: Stébla trávy, přel. Kolář, Urbánek, Odeon, Praha 1969