|
Oscar Wilde: Jak je důležité mít Filipa
První dějství JACK: To je dnes krásně, slečno Fairfaxová. GVENDOLINA: Prosím vás, pane Worthingu, nemluvte se mnou o počasí. Kdykoli se mnou někdo mluví o počasí, vždycky vím docela jistě, že má na mysli něco jiného. A to mě znervózňuje. JACK: Však já mám na mysli něco jiného. GVENDOLINA: To jsem uhodla. Já se totiž nikdy nemýlím. JACK: A byl bych rád, kdybyste mi dovolila, abych využil chvilkové nepřítomnosti lady Bracknellové... GVENDOLINA: To bych vám radila. Ale pospěšte si. Matinka má ve zvyku se znenadání vracet. Často jsem jí to už musela vytknout. JACK (nervózně): Slečno Fairfaxová, od chvíle, kdy jsem vás poznal, obdivuji se vám víc než kterékoli jiné dívce ... kterou jsem poznal od chvíle ... kdy jsem poznal vás. GVENDOLINA: Ovšem. Jsem si toho vědoma. A často si právám, abyste to, aspoň na veřejnosti, dával nápadněji najevo. I vy máte pro mě odjakživa neodolatelnou přitažlivost. Dokonce už předtím, než jsem se s vámi seznámila, nebyl jste mi lhostejný. Jack na ni zírá s úžasem. Žijeme, to doufám víte, pane Worthingu, ve věku ideálů. Neustále se nám to připomíná v dražších časopisech a zvěst o tom prý už pronikla až na venkovské kazatelny. A mým dávným ideálem je milovat někoho, kdo se jmenuje Filip. To jméno budí představu neobyčejně bystrého ducha. V okamžiku, kdy se Algernon poprvé zmínil, že má přítele, který se jmenuje Filip, pochopila jsem, že je mi osudem určeno vás milovat. JACK: Vy mě opravdu milujete, Gvendolino? GVENDOLINA: Vášnivě. JACK: Miláčku! Ani nevíte, jak jsem šťastný! GVENDOLINA: Můj Filipe! JACK: Ale nechcete snad říci, že byste mě nemohla milovat, kdybych se nejmenoval Filip? GVENDOLINA: Ale vy se jmenujete Filip. JACK: Ovšem, já vím. Ale co kdybych se jmenoval jinak? Chcete říci, že pak byste mě milovat nemohla? GVENDOLINA (plynně): Ach, to je teorie čistě metafyzická, a jako většina metafyzických teorií má pramalý vztah k praktickým ukázkám skutečného života, jak jej známe. JACK: Já sám, miláčku, abych byl docela upřímný, nemám jméno Filip moc rád... M... myslím, že se to jméno ke mně ani nehodí. GVENDOLINA: Hodí se k vám dokonale. Je to božské jméno. Má svou vlastní melodii. Rozechvívá. JACK: No ne, vážně, Gvendolino, musím říci, že po mém soudu jsou spousty jiných, mnohem hezčích jmen. Tak třeba jméno Jack pokládám za půvabné jméno. GVENDOLINA: Jack?... Ne, jméno Jack je pramálo melodické, ne-li vůbec nemelodické. To nevzrušuje. A ani trošku nerozechvívá... Znám několik Jacků, a všichni, bez výjimky, jsou až neobvykle nezajímaví. Je mi líto každé ženy, která má za muže Jacka. Ne, není nad jméno Filip. JACK: Gvendolino, musím se dát okamžitě pokřtít –totiž, co to povídám, musíme se dát okamžitě oddat. Nesmíme ztratit ani vteřinu. GVENDOLINA: Dát se oddat, pane Worthingu? JACK (ohromeně): No ... ovšem. Víte, že vás miluji, a sama jste mi dovolila uvěřit, slečno Fairfaxová, že ani já vám nejsem docela lhostejný. GVENDOLINA: Zbožňuji vás. Ale vždyť jste mě ještě nepožádal o ruku. O sňatku se tu vůbec nemluvilo. O ten jsme v rozhovoru ani nezavadili. JACK: Tak tedy ... smím vás požádat o ruku teď? GVENDOLINA: Myslím, že je k tomu jedinečná příležitost. Ale protože vás chci ušetřit jakéhokoli zklamání, pane Worthingu, myslím, že bude poctivé, když vám už napřed řeknu docela otevřeně, že jsem nezvratně rozhodnuta vás vyslyšet. JACK: Gvendolino! GVENDOLINA: Nu, pane Worthingu, co mi chcete říci? JACK: Vždyť víte, co vám chci říci. GVENDOLINA: Vím, ale vy to neříkáte. JACK (pokleká): Gvendolino, chcete si mě vzít? GVENDOLINA: Ovšem, že chci, miláčku. Vám to ale trvalo! Máte asi pramálo zkušeností v námluvách. JACK: Má jediná, jakživ jsem nemiloval žádnou jinou, jen vás. GVENDOLINA: Samozřejmě. Ale muži často žádají ženy o ruku, jen aby získali praxi. Jako můj bratr Gerald. Všechny mé přítelkyně mi to o něm říkají. Ach, Filipe, vy máte nádherně modré oči. Celé modré, celé modré. Doufám, že se na mě budete pořád dívat zrovna tak jako teď, zvláště před lidmi. Vstoupí Lady Bracknellová. LADY BRACKNELLOVÁ: Pane Worthingu! Vstaňte, pane, z té pololežaté pozice. Je nanejvýš nepatřičná. GVENDOLINA: Matinko! (Zadrží Jacka, který se pokouší vstát) Musím tě požádat, aby ses vzdálila. Tady nemáš co dělat. Ostatně pan Worthing ještě všechno nedopověděl. LADY BRACKNELLOVÁ: Co nedopověděl, smím-li se ptát? GVENDOLINA: Jsem s panem Worthingem zasnoubena, matinko. Oba společně vstanou. LADY BRACKNELLOVÁ: Promiň, ale nejsi zasnoubena s nikým. Až s někým zasnoubena budeš, dovíš se to ode mne nebo od otce, když mu to dovolí jeho zdravotní stav. Zasnoubení má spadnout na mladou dívku jako překvapení, jestli radostné nebo neradostné, to záleží na okolnostech. Dívky samy nemají v téhle věci co rozhodovat... A nyní položím několik otázek vám, pane Worthingu. Zatím co budu ten výslech provádět, ty, Gvendolino, na mě počkáš dole v kočáře. GVENDOLINA (vyčítavě): Matinko! LADY BRACKNELLOVÁ: V kočáře, Gvendolino! Gvendolina jde ke dveřím. Za zády lady Bracknellové posílá Jackovi vzdušný polibek a on jí jej vrací. Lady Bracknellová se roztržitě rozhlíží, jako by nechápala, co ty zvuky znamenají. Posléze se otočí. Gvendolino, do kočáru! GVENDOLINA: Ano, matinko. (Odchází, ohlíží se na Jacka) LADY BRACKNELLOVÁ (usedá): Můžete se posadit, pane Worthingu. (Hledá v kabelce notýsek a tužku) JACK: Děkuji, lady Bracknellová, zůstanu raději stát. LADY BRACKNELLOVÁ (s tužkou a notýskem v ruce): Považuji za svou povinnost vám říci, že nejste zapsán v mém seznamu mladíků na ženění, ačkoliv mám stejný seznam jako drahá vévodkyně z Boltonu. My dvě totiž pracujeme spolu. Nicméně jsem ochotna připsat si vaše jméno, když vaše odpovědi budou takové, jaké požaduje skutečně milující matka. Kouříte? JACK: Inu ... ano, musím přiznat, že kouřím. LADY BRACKNELLOVÁ: To slyším ráda. Muž má mít stále nějaké zaměstnání. Beztak je v Londýně příliš mnoho zahalečů. Kolik je vám let? JACK: Dvacet devět. LADY BRACKNELLOVÁ: Velmi vhodný věk na ženění. Zastávám odjakživa názor, že muž, který si přeje se oženit, má buď vědět všechno, nebo nevědět nic. Co víte vy? JACK (po krátkém zaváhání): Nevím nic, lady Bracknellová. LADY BRACKNELLOVÁ: To mě těší. Neschvaluji nic, co ruší vrozenou nevědomost. Nevědomost je jako jemné exotické ovoce; stačí dotyk a pel je pryč. Celá teorie moderní výchovy je od základů nezdravá. Naštěstí aspoň v Anglii nemá výchova pražádné výsledky. Kdyby je měla, znamenalo by to nebezpečí pro vyšší vrstvy a vedlo by to asi k násilnostem v bohatých čtvrtích. Jaký máte příjem? JACK: Sedm až osm tisíc ročně. LADY BRACKNELLOVÁ (dělá si poznámku do notýsku): Z pozemků nebo z cenných papírů? JACK: Hlavně z cenných papírů. LADY BRACKNELLOVÁ: To je uspokojivé. Dík daním, které člověk platí za živa, a daním, které na něm vymáhají, když umře, přestaly pozemky přinášet užitek a potěšení. Dávají člověku postavení, ale nedovolují mu, aby si to postavení udržel. To je vše, co se dá o pozemcích říci. JACK: Mám dům na venkově a u toho ovšem nějaké pozemky jsou, myslím asi tak patnáct set akrů; ale na těch můj příjem nezávisí. Pokud vím, mají z nich něco jenom pytláci. LADY BRACKNELLOVÁ: Dům na venkově! Kolik je tam ložnic? Počkejte, to můžeme probrat až potom. Ale ve městě máte doufám taky dům. Nikdo přece nemůže chtít, aby se dívka tak prostinká a nezkažená jako Gvendolina usadila na venkově. JACK: Nu, patří mi jeden dům na Belgrave Square, ale ten jsem na rok pronajal lady Bloxhamové. Mohu jí ovšem kdykoli dát šestiměsíční výpověď. LADY BRACKNELLOVÁ: Lady Bloxhamová? Tu neznám. JACK: Chodí málo mezi lidi. Je to dáma značně pokročilého věku. LADY BRACKNELLOVÁ: Ach, to dneska není záruka bezúhonnosti. Které číslo na Belgrave Square? JACK: Sto čtyřicet devět. LADY BRACKNELLOVÁ (potřese hlavou): Nemoderní strana. Tušila jsem, že v tom bude nějaký háček. Ale to se dá snadno změnit. JACK: Ta móda, nebo ta strana? LADY BRACKNELLOVÁ (přísně): Obojí, bude-li třeba. Jaké je vaše politické smýšlení? JACK: Hm, vlastně žádné nemám. Jsem liberální unionista. LADY BRACKNELLOVÁ: Ach, ty počítám k toryům. A zveme je na večeři. Nebo aspoň na návštěvu. A teď k podružnějším věcem. Vaši rodiče dosud žijí? JACK: Ztratil jsem oba rodiče. LADY BRACKNELLOVÁ: Ztrátu jednoho rodiče lze považovat za nehodu, pane Worthingu, ale ztráta obou, to už vypadá jako nedbalost. Kdo byl váš otec? Měl očividně slušné jmění. Narodil se, jak by řekly radikální noviny, v purpuru obchodnickém, nebo pocházel z kruhů aristokratických? JACK: To bohužel nevím. To je tak, lady Bracknellová: řekl jsem, že jsem své rodiče ztratil, ale vystihl bych to přesněji, kdybych řekl, že moji rodiče ztratili mne... Vskutku nevím, jakého jsem původu... Byl jsem totiž... nu... byl jsem nalezen. LADY BRACKNELLOVÁ: Nalezen! JACK: Nalezl mě dnes už zesnulý pan Tomáš Cardew, velmi dobročinný a laskavý starý pán, a dal mi jméno Worthing, protože v té chvíli měl náhodou v kapse jízdenku první třídy do Worthingu. Worthing je v Sussexu. Je to letovisko u moře. LADY BRACKNELLOVÁ: A kde vás nalezl ten dobročinný pán, který měl lístek první třídy do toho letoviska u moře? JACK (slavnostně): V příruční brašně. LADY BRACKNELLOVÁ: V příruční brašně? JACK (naprosto vážně): Ano, lady Bracknellová. Byl jsem v příruční brašně, v dosti velké příruční brašně z černé kůže a s držadly, zkrátka v obyčejné příruční brašně. LADY BRACKNELLOVÁ: A na jakém místě přišel ten pan Jonáš, či Tomáš Cardew k té obyčejné příruční brašně? JACK: V úschovně zavazadel na nádraží Victoria. Vydali mu ji omylem místo jeho vlastní brašny. LADY BRACKNELLOVÁ: V úschovně zavazadel na nádraží Victoria? JACK: Ano. U nástupiště k Brightonu. LADY BRACKNELLOVÁ: Nástupiště tu už nerozhoduje. Přiznám se, pane Worthingu, že to, co jste mi právě pověděl, mě poněkud zarazilo. Narodit se, či být třeba jen vypěstován z příruční brašny, ať už má nebo nemá držadla, to mi připadá jako okázalé pohrdání slušnými zásadami rodinného života a připomíná to nejhorší výstřelky francouzské revoluce. A kam toto neblahé hnutí vedlo, to doufám víte. A pokud jde o to kromobyčejné místo, kde byla ta brašna nalezena, tak tedy úschovna zavazadel na železniční stanici může snad posloužit k tomu, aby skryla následky nějaké sociální nerozvážnosti – a patrně se jí k tomu účelu použilo i dříve – ale sotva ji lze pokládat za bezpečnou základnu uznávaného postavení v dobré společnosti. JACK: Smím se vás tedy zeptat, co mi radíte podniknout? Nemusím jistě říkat, že udělám všechno na světě, abych Gvendolině zajistil štěstí. LADY BRACKNELLOVÁ: Radím vám důrazně, pane Worthingu: co nejdříve si opatřte nějaké příbuzné a vynaložte všemožné úsilí, abyste se mohl vykázat alespoň jedním rodičem, kteréhokoli pohlaví, než bude docela po sezóně. JACK: Ale jak to mám zařídit? Mohu se kdykoli vykázat tou příruční brašnou. Tu mám doma v oblékáme. Ta by vám snad mohla stačit, lady Bracknellová. LADY BRACKNELLOVÁ: Mně, pane? Co to má společného se mnou? Snad si nepředstavujete, že by mě nebo lorda Bracknella třeba jen ve snu napadlo dovolit jediné dceři – dívce vychované s nejúzkostlivější péčí –, aby se provdala do šatny a uzavřela sňatek se zavazadlem. Dobrý den, pane Worthingu! (Odpluje s důstojným rozhořčením) |