|
Karel Hlaváček: Pozdě k ránu
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji. Hráč náruživý zádumčivých, zešeřelých nálad, chci míti divné kouzlo starých, ironických balad. A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji, již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají... Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho, co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho. A míti toho naději a neurčitou něhu, co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu, a míti zvuk jenž nesmělý, přec jemný smysly mámí jak chvění silných drátů, utlumených sordinami, a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat, když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat... Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji, když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji a vigilie přísná padá za lesy a vodu a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů. Mé tenké prsty po strunách vždy nervosně se chvějí, když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji... Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji. Podmořské pralesy se ani nezachvěly Podmořské pralesy se ani nezachvěly, po cestách neschůdných jen táhlý bloudil Vzdech, z měst zatopených zvony slabě vodou zněly: vše ve tmách zíralo na Zaslíbený Břeh. Lilie klekaly v své nezprzněné běli, půlnoční modlitbu v svých rozmočených rtech, a černí delfíni, již na návrších bděli, při ohních zmírali v svých němých bolestech. Až teprv pozdě k ránu, nad břehy když Vyšel za zpěvu zástupů, za slávy korouhví, stříbrné pralesy jsem ze sna klekat slyšel v dalekých vodách moře, v mysech Tajemství... A v sadech korálů, jež slabě zrůžověly, se černé stíny nedočkavě tísnily a chvěly... Dva hlasy Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli – dva smutné dvorce na samotách propadlých – dva hlasy se tam o cos hádaly a přely při rudých stínech pochodní za vodou vzdálených. Byl prvý hluboký a stále chtěl své: ano, a druhý bázlivý a stále chtěl své: ne, až zmlkly najednou, když blízko bylo ráno a měsíc vyšel na chvilku nad vody vzdálené. Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli – dva smutné dvorce na samotách propadlých... Dva hlasy se v nich dlouho mezi sebou přely, až hlas, jenž prosil, zaúpěl a náhle ztich, a hlas, jenž chtěl své „ano" zhluboka si vzdych. |