|
Jiří Karásek ze Lvovic: Sodoma Jsem dítě Sodomy... Jsem dítě Sodomy, v sny marně zatoulané, než požár zničení se nad vším rozlije. Hřích, vášeň miluji, když v rudý záblesk vzplane, a kultů tajemných zbožňuji orgie. Jsem starý flagelant, jenž boky šlehá nahé za písně pochmurné do smrtné únavy, by klesl vysílen a v proudu lásky vlahé zrak stočil naposled v bok Krista krvavý. Jsem drsný námořník, jenž do tmy pluje z jasná po mořích Neznáma jak s větry o závod, by náhle slyšel škleb a posměch ďábla žasna a s lodí rozbitou v klín padl zrádných vod. Jsem zachmuřený kněz, jenž v kobkách chrámu stměných mši tichou denně čte u Panny zázračné, by, smutný zpovědník všech duší zatracených, jich hříchův ukryl stín v žaláři duše své. Jsem žena umdlená, jež láká v ňadra skvělá zhýralce divoké a v plen jim dává klín, by ve hře zuřivé dech chroptíc zarážela a mřela zdušená na horkém loži vin. Jsem básník morózní, jenž cítí každou muku jak housle tenkých strun, když prsty jich se tknou, jež vášní chmurný hráč vzal v drsnou svoji ruku, by struny nervů mých protrhal divou hrou. Jsem dítě Sodomy, v sny marně zatoulané, jsem starý flagelant, jenž boky šlehá zdrané, jsem drsný námořník pod stěžněm rozbitým. Jsem zachmuřený kněz, jenž rozhřešení dává, jsem žena zhýřilá, jež hrám se divým vzdává, jsem básník morózní, umučen dílem svým. Jiří Karásek ze Lvovic: Zazděná okna Spleen Den za dnem plouží se tak mdlý, tak mdlý, jak z cel když v kápích chodbami jdou mniši. Šer zhuštěný, v němž barvy uhasly, vše zalévá, že oko nerozliší, kde nebe šedivé, kde země šedá, kde křivka obzoru je zsinalá a bledá. Vše prší popelem a misi se a smývá v tom svitu klamivém, jenž zpola roven stínu. A zrak se v prázdno jen a v slité kouře dívá a v chmury sražené, z nichž cítit vlhkost cínu. Hned duše po noci, hned zase po dni touží. Hned tmou se zpíti chce, hned zase žárem spálit. Krok prázdnou jizbou zní, kde únava se plouží. A posléz znudí vše v tom svitu, mhou jenž zalit a deštěm popela a smutkem jeho skonu, v tom šeru bez kontur a ostrých čar a rysů, bez barev záchvějův a bez hýření tónů, kde v stíny pliživé vše dlouží se a schvívá. A duše znavena se smutkem všeho splývá. Mrtvé přátelství Bez barev, ponurý, jak s pohřebními rytmy den za dnem počíná v šeď soumraku se tkát. Z mrtvého přátelství jen stesk zbyl v duše přítmí. Jak vězeň v celu svou jdu v apatie chlad. A dálky bezcílné teď k obzoru se chýlí. Z jezera Neznáma kvil tichý slyšeti... Jen vlídná vzpomínka jak zesláblý a bílý jas lampy stažené plá ve tmy paměti. Jen vlídná vzpomínka, jak v podzim hřbitov bývá, když slunce rozzáří se jako v kalném snu do vzduchu mokrého, v němž vůně zvlhlá splývá a v plochy leštěné se klade mramoru. Vše posléz povlékne šeď kajícnické řízy. V těch sadech Minula, na stezce zapadlé, kde nikdo nechodí, směs barev, tónů zmizí jak obraz chycený jen letmo v zrcadle. Bez barev, ponurý, jak s pohřebními rytmy den za dnem počíná v šeď soumraku se tkát. Z mrtvého přátelství jen stesk zbyl v duše přítmí. Jak vězeň v celu svou jdu v apatie chlad. Tuberózy V mdlých vůních tuberóz, jež dýší zapomnění, za noci poslední, jež neuvidí rána, má duše odejde v sen, jemuž konce není, jak tepem andělských jsouc křídel zkolébána. V mdlých vůních tuberóz, jež dýší zapomnění, mé touhy, naděje se nesplněny zkojí a půjdou jako stín, jak nedosněné snění za stínem duše mojí. Jiří Karásek ze Lvovic: Endymion Balada o královně Johaně Kastilské O smutné královně jsem četl příběh ten. Ji manžel zapudil. Však i když zhasl sen, jej milovala dál. A když pak mrtev byl, tu prudce pojala jej v lokte, jak by žil. Nedala pohřbít ho. U rakve, v záři svic se nad ním skláněla, rty jeho líbajíc. Hleděla v podobu, jež drahá byla jí. Mrtvolu vozila pak dlouho po kraji, až hnila příšerně. Blíž každý jít se bál. Královna šílená však u ní dlela dál. Johano Kastilská, mne dojal příběh ten, jenž vůní mrtvolnou tak dusně opojen. Já v chvílích soumraku, kdy v komnatě jsem sám, na tebe, královno, si často vzpomínám. Mé lásky bývalé teď s touhou lítostnou, jak oživly by zas, blíž ke mně v šeru jdou. Chci v tváře podívat se mrtvému zas snu. A s bázní šílenou pak rakev otevru. Chci v mrtvá tajemství a v minulost zas zřít. Chci znova pohledět v těch očí šedý svit. Však běda! Minulost! Jak hrůzně jsem jí jat! Hnus, šklebný milenec, zde jen, pln starých zrad. A dávná laskání, mé štěstí, touhy v něm, teď v plísni, v rozkladu jen dýší odporem. A k rakvi průvodem dav démonický jde. To děsy, výčitky a všechny trýzně mé. Mír? Vůně? Tajemno? Vše hniloba je, hnis. Mrtvolu vozíme, kde láska plála kdys. Ta láska bývalá, sen žití zašlého. Královno šílená, co zbylo ze všeho? Královno šílená, kde lásky prudký nach? Mrtvolu vozíme jen v mrazných temnotách. |