Joris-Karl Huysmans: Naruby X [...] Nechával se svého času rád ukolébávat akordy parfémů; užíval podobných efektů jako básníci, přebíral v jistém smyslu obdivuhodné uspořádání některých básní Baudelairových, jako je báseň Neodčinitelné a Balkón, kde poslední z pěti veršů tvořících strofu je ozvěnou prvního a vrací se jako refrén, aby stopil duši v nekonečnostech melancholie a ochablé nyvosti. Nechával se unášet sněním, které v něm vyvolávaly tyto aromatické sloky, a návrat počátečního tématu, objevujícího se ve vonné orchestraci básně v pravidelných intervalech, ho přiváděl náhle zpět k výchozímu bodu, k základnímu motivu jeho meditace. V této chvíli se chtěl toulat nějakou překvapivou a měnlivou krajinou, a započal zvučnou, širokodechou větou, která odhalila znenadání obzory nesmírné pláně. Pomocí rozprašovačů rozstříkl místností esenci tvořenou merlíkem vonným, mičamskou levandulí, vonným hrachorem a buketem, esenci, která si v případě, že je destilována umělcem, právem zaslouží ono jméno, kterým je označována: „extrakt rozkvetlé louky"; potom do této louky vpravil určitou přesnou směs tuberózy, pomerančového a mandloňového květu, a rázem se tu zrodily umělé šeříky, a sváté lipové květy nechaly klesat k zemi své bledé výdechy, simulované extraktem londýnské tilie. Když byla vytvořena tato dekorace, načrtnutá několika velkými liniemi donedohledna ubíhajícími pod jeho zavřenými víčky, rozptýlil vzduchem lehkou spršku oněch lidských vůní, oněch kočkovitě zrádných esencí, vonících sukněmi, ohlašujících napudrovanou a nalíčenou ženu – jako je stephanotis, ayapana, opoponax, kypr, šampaka, sarcanthus – a k nim připojil nepatrnou stopu pustorylu, aby vmísil do toho umělého života nalíčených pletí přirozený květ smíchu zbroceného potem, radostí skotačících v plné sluneční záři. Potom ventilátorem tyto vonné vlny odvál a uchoval jedině krajinu samu, obnovil ji zvýšenou dávkou, aby ji přiměl vracet se v jeho strofách jako ritornel. Ženy se pomalu rozplynuly; krajina byla nyní opuštěná; a tu se na očarovaném obzoru vztyčily fabriky, jejichž hrozné komíny na vrcholcích planuly jako hořící punč. Vánek, vytvářený pomocí vějířů, roznášel nyní dech továren a chemických produktů, a v tomto hnisajícím vzduchu příroda pořád ještě vydechovala svoje něžná fluida. Des Esseintes otáčel a zahříval v prstech kuličku styraxové pryskyřice, a místností se vznášela velice bizarní vůně, vůně zároveň odpuzující i delikátní, připomínající rozkošnou vůni žonkyly i odporný zápach gutaperči a dehtu. Očistil si ruce, uložil pryskyřici do hermeticky uzavřené krabičky, a fabriky zase zmizely. Tu pak vypustil mezi oživené emanace lipových květů a luk několik kapek new mown hay, a uprostřed magické krajiny, momentálně zbavené svých šeříků, vyvstaly kupky sena, evokující nové roční období, šířící v letní atmosféře těchto vůní své jemné výdechy. Nakonec, když toto divadlo dostatečně vychutnal, rozstřikl kolem náhle exotické parfémy, vyprázdnil rozprašovače až do dna, prudce rozvířil všechny ty koncentrované extrakty, nechal všechny své balzámy volně se rozletět, a v tom dusnu vystupňovaném v místnosti na nejvyšší míru, se naplno zaskvěla příroda šílená a změněná v těkavé výpary, zesilující své výdechy, sytící umělý vánek deliriem vonných lihů, příroda neskutečná a půvabná, veskrze paradoxní, spojující tropické papriky, peprné pachy čínského santalu a jamajské hesmodie s francouzskými vůněmi jasmínu, hlohu a sporýše, dávající vyrašit bez ohledu na zákonitosti ročních období a klimatu stromům rozmanité povahy, květům nejprotikladnějších barev a vůní, vytvářející slitím a vzájemným nárazem těchto tónů jakýsi povšechný, nepojmenovaný, nepředvídaný a zvláštní parfém, v němž se jako tvrdošíjný refrén znovu objevovala ona počáteční dekorativní věta, vůně velké louky, ovívané šeříky a lipovými květy. Najednou jím projela ostrá bolest; zdálo se mu, že mu spánky provrtává nebozez. Otevřel oči a octl se opět uprostřed své umývárny, na židli u stolku; omámen vykročil s námahou k oknu a pootevřel je. Dusná atmosféra, která ho obklopovala, se projasnila závanem vzduchu; začal se procházet po místnosti, aby mu nohy zpevněly, chodil sem a tam, a hleděl přitom na strop, kde ze zrnitého pozadí, světlého jako písek nějaké pláže, vystupovali plasticky vymodelovaní krabi a řasy, to všechno poprášené solí; podobná výzdoba pokrývala i spodní pás zdi, který lemoval stěny vytapetované vodově zeleným a trochu pomačkaným japonským krepem, napodobujícím zkadeřenou hladinu řeky čeřené větrem, a v tomto lehkém proudu plul plátek růže, kolem něhož vířilo mračno drobných rybek, nakreslených několika tahy tuše. Jeho víčka však zůstávala těžká; přestal sáhovat tím nevelkým prostorem mezi křtitelnicí a vanou, a opřel se o okenní zábradlí; jeho omámení zmizelo; pečlivě uzátkoval fióly a využil této příležitosti k tomu, aby zlikvidoval nepořádek ve svých líčidlech. Od svého příchodu do Fontenay se jich ani netkl, a nyní se skoro podivil, že opět vidí tuto kolekci, kterou kdysi navštívilo tolik žen. Flakóny a kelímky byly nakupeny jedny na druhých. Tady jedna ze zelených porcelánových krabiček obsahovala krém schnouda, tento báječný bílý krém, který jakmile se nanese na tváře, přechází vlivem vzduchu v něžně růžový odstín a potom v tmavě růžovou barvu tak reálnou, že budí skutečně přesnou iluzi pleti zbarvené krví; tam zase kelímky nalakované čínským pakostem a inkrustované třpytivou perletí uzavíraly v sobě japonské zlato a athénskou zeleň připomínající zbarvení křídel španělské mušky, zlato a zeleň, které se po navlhčení proměňují v intenzívní nach; vedle kelímků plných pasty z lískových oříšků, harémového serkisu, synaptáz s kašmírskou lilií, jahodových a šeříkových pleťových vod, a vedle malých lahviček naplněných roztoky čínské tuše a růžovou vodou na oči ležely porůznu vojtěškové kartáčky na dásně a všelijaké slonovinové, perleťové, ocelové a stříbrné nástroje: klíšťky, nůžky, škrabátka, těrky, stírací hadříky a labutěnky, koupelové kartáče, mušky a pilníčky. Přebíral se vším tímto nářadím, zakoupeným kdysi na naléhání jedné milenky, která omdlévala slastí při vdechování určitých aromát a určitých balzámů, pomatené a nervózní ženy, která si s oblibou smáčela hroty ňader v parfémech, ale která nakonec zakoušela slastnou a drtivou extázi, jenom když jí člověk drhnul hlavu hřebenem nebo když mohla uprostřed milostných objetí vdechovat za deštivého počasí pach sazí a sádrovou vůni rozestavěných domů, anebo v létě pach prachu skrápěného velkými kapkami bouřkového lijáku. Převracel v hlavě tyto vzpomínky a vybavilo se mu jedno odpoledne, které z nedostatku jiného zaměstnání a ze zvědavosti strávil ve společnosti této ženy v Pantinu u jedné z jejích sester, a jak mu vytanulo v paměti, zvířilo v něm celý zapomenutý svět starých myšlenek a dávných parfémů; zatímco obě ženy žvatlaly a ukazovaly si navzájem svoje šaty, přistoupil k oknu, a zaprášenými skly spatřil ulici plnou bláta a slyšel, jak její dlažba zní pravidelným dupotem galoší čvachtajících kalužemi. Tento výjev, dnes už vzdálený, vyvstal náhle se zvláštní živostí. Pantin se prostíral tady před ním, oživlý, pulzující životem, prostíral se tady v té zelené a jakoby mrtvě stojaté vodě zrcadla vroubeného měsíčním svitem, do níž se nořily jeho bezvědomé zraky; halucinace ho přenesla daleko od Fontenay; a současně s tou ulicí mu zrcadlo vrátilo i odraz úvah, které se v něm kdysi při pohledu na ni zrodily, a pohřížen do snění, opakoval si tu důmyslnou, melancholickou a útěšnou antifonu, kterou si tehdy zapsal hned po návratu do Paříže. – Ano, nastal čas lijáků; okapy chrstavě zvracejí a bublají pod chodníky, a hnůj rosolovatí v kalužích, které nalévají svou bílou kávu do hrnků vyhloubených v štěrkovaném dláždění; pro nuzné chodce tu všude fungují oplachovače nohou. Zdi domů jsou pod tím nízkým nebem, v tom vlhkém vzduchu oroseny začernalým potem a z jejich světlíků vydechuje puch; zhnusení životem se stupňuje a splín doléhá drtivou silou; setba neřestí, kterou má každý v duši, začíná rašit; vážní lidé jsou zachvacováni potřebou nestoudného hýření a v mozku ctihodných osob se rodí zločinecké chtíče. A přesto se vyhřívám u velkého ohně a z koše rozkvetlých květin na stole se linou výdechy benzoe, muškátu a vetyveru, plnící pokoj. Uprostřed listopadu trvá v Pantinu, v Pařížské ulici, pořád ještě jaro, a já se teď v duchu směju těm bázlivým rodinám, které uhánějí plnou parou někam do Antibes nebo do Cannes, aby unikly blížícímu se chladu. Nemilosrdná příroda nehraje v tomto podivuhodném fenoménu žádnou roli; nutno přiznat, že Pantin za toto umělé jaro vděčí jedině průmyslu. Ty květy jsou totiž z taftu, nastrčené na mosazné dráty, a jarní vůně pronikající sem okenními spárami je vydechována sousedními továrnami, Pinaudovou a Saint-Jamesovou voňavkárnou. Řemeslníkům zedřeným lopotou v dílnách, drobným úředníčkům, kteří jsou příliš často otci, je díky těmto fabrikantům dopřána iluze, že mají kolem sebe trochu svěžího vzduchu. Z této báječné náhražky pobytu na venkově by mohla vzejít i inteligentní léčebná metoda; souchotinářští světáci, kteří jsou vyváženi na jih, umírají tam doraženi tím přerváním svých zvyků a nostalgickou touhou po pařížských excesech, které je udolaly. Tady, v jakémsi umělém klimatu, kterému napomáhá sálání kamen, mohou prostopášné vzpomínky procitnout v podobě velice přitlumené, probuzeny nyvými femininními emanacemi, unikajícími z továren. Dík takovémuto triku může lékař místo smrtelné nudy provinčního života pacientovi dopřát platonického pobytu v atmosféře pařížských budoárů a lehkých děvčat. K úspěšnému absolvování léčby nebude většinou zapotřebí nic víc, než aby pacient měl jen trochu plodnou fantazii. .......................................................................... Protože v současné době už neexistuje žádná zdravá substance, protože víno, které člověk pije, a svoboda, která se proklamuje, jsou zfalšované a změněné v směšnou břečku, a protože je zapotřebí obzvláštní dávky dobré vůle, aby člověk uvěřil, že vládnoucí třídy si zaslouží úcty a že třídy podrobené a ochočené stojí za to, aby se jim pomáhalo nebo abychom jich litovali, nepřipadá mi o nic směšnější ani o nic pošetilejší – uzavřel des Esseintes – chtít po svém bližním, aby určité kvantum iluze, které se sotva rovná tomu, jaké denně vyplýtvává na všelijaké pitomé cíle, vynaložil na představu, že město Pantin je jakási umělá Nizza, jakýsi imitovaný Menton. .......................................................................... Tohle všechno ale nic nemění na faktu – řekl si, vytržen ze svých úvah slabostí, která zachvátila celé jeho tělo –, že se před těmihle rozkošnými a ohavnými experimenty, které mě dokážou úplně zdeptat, budu muset mít na pozoru. Povzdechl: No ano, zase nějaké požitky, v kterých se musím mírnit, zase nějaká bezpečnostní opatření. A uchýlil se do pracovny, protože se domníval, že takto snáze unikne těm vůním, jež ho pronásledovaly. Otevřel okno dokořán, šťasten, že se může vykoupat ve svěžím vzduchu; náhle mu však začalo připadat, že větřík přivívá jakýsi neurčitý příliv bergamotové esence, s níž se sdružila vůně jasmínu, černého rybízu a růžové vody. Začal těžce oddychovat, a ptal se teď sám sebe, jestli snad nakonec nepropadl jedné z oněch posedlostí, které se ve středověku zažehnávaly exorcizacemi. Pach parfému se změnil a vzal na sebe jinou podobu, ale nezmizel. Z vesnice dřímající při úpatí svahu stoupala nyní neurčitá vůně toluové tinktury, peruánského balzámu a šafránu, které spájelo několik kapek ambry a pižma, ale náhle došlo k nové metamorfóze, tyto rozptýlené pozůstatky se spojily, a franžipan, který byl předtím jeho čichem rozanalyzován a vnímán v podobě jednotlivých svých prvků, se rozlil z fontenayského údolí až k pevnůstce, zaútočil na jeho vyčerpané nozdry, rozechvěl ještě víc jeho zdeptané nervy a sklátil ho v takovém vysílení, že se zhroutil v bezvědomí, skoro mrtev, na pažení okna. Huysmans, Joris-Karl: Naruby, přel. J.Pechar, Odeon, Praha 1979