Paul Gauguin: Noa-noa Snění Co záleží na skutečnosti jako takové, jestliže dva páry očí ji nikdy neviděly stejnou? Ale posedlý trochu podivnou posedlostí a touto dobou, která od umělců nežádá ani tak důkaz toho, co udělali z vlastní nezávislosti, jako spíše jakýs takýs výrobek, který prý se žádá od nich právem, řekneš ještě: cítím tu příliš k neuvěření štědrý a příliš odvážný podíl spolupráce umělce se sluncem, zasvěcení příliš ovládnuté obrazností a mám právo uvažovati o svévolném rozmaru, podle něhož seskupuje přízraky svých snů pod nálepkou: Tahiti. - Nikoli. Víš dobře především, že jediné za cenu naprosté důvěrnosti s hmotnými, objektivními prvky svého umění může umělec dosíci svého zjevení. Rozvaž potom, že on sám náleží přírodě a že jako tvůrčí jednotka v nesmírném celku obecné síly tvořivé i on jedná, když tvoří, jako sama příroda, ve volnosti omezené toliko nutnými zákony, jež shrnuje jediné slovo: harmonie. Tvorba umělcova jest dobrá, je-li harmonická ve svých různých částech. Nuže, věz, že tvorba malíře Tahiti jest přísně harmonická, že její různé části se vybízejí výzvami a posílají si navzájem významné ohlasy. Drama i dekorace jsou jedno. Tato krajina ti zaručuje věrohodnost této postavy a tento strom ti přísahá, že jistě tamhle je moře. Tato krajina, tato postava, tento strom a toto moře dokazují svou harmonií, že skladba díla jest správná: že umělecká tvorba jest dobrá. Přerušuješ mne: Plyne z toho, že tato tvorba souhlasí s předmětem naznačeným jménem místa: Tahiti? - Ano. Jak je Gauguin viděl, že stálou upřímností, kterou nám potvrzuje stálost jeho harmonií, toť Tahiti zvýtvarněné, převedené z objektivní skutečnosti v tempera-ment. Čeho ti třeba nadto a kdo by svedl více? Chtěl jsi snad, aby malíř přenesl tuto objektivní skutečnost, aby ti ji podal svýma rukama? Několik kapek slané vody a listy pandanu? Bylo by potom snad třeba také přenésti slunce? Příroda se námi nechá oloupiti toliko o symboly: myšlenka, pocit, cit, jež z ní přijímáme, toť vše, co z ní máme a co nazýváme skutečností – mnohotvárná fikce! Pokud jde o nejdůležitější příčinu této fikce, o přírodu samu, zůstává nám z dosahu, ač se tváří, jako by se vzdávala – milostivá, nevyčerpatelná –, dovolujíc nám všem přijímati její svátost nekonečného tajemství. Nic nezískáme, pokusíme-li se o násilí na ní: po každé, když se pokusíme o nemožný výboj, potvrdíme si svou bezmocnost. Staletí nás poučila, že nic nelze Přírodě odníti rukama: nic jiného nám nezbývá než znovu ji vytvářeti svou citlivostí a rozumem takovou, jaká se nám jeví. V arcidílech našich museí zvířata, květiny, obličeje patřily tomu, kdo je dovedl namalovat: ale který Diogenes řekl, že lvi ukradení poušti pro naše zvěřince jsou méně naším majetkem nežli my jejich, když se musíme státi jejich sluhy, abychom je uchovali v kleci? Nehledíc k tomu, že věznění lvi pozbývají své krásy a že smrt nám je brzy odejme. Jedině umělcův výboj sám nese v sobě hodnotu nesmrtelnosti. Proč tomu věřiti? říkáš. – Protože umělec jest mistrem pravdy, života. Přináší ti živoucí přírodu. Vynalézavost, již jsi mu vyčítal, jíž jsi nedůvěřoval, toť právě duše jeho díla, dech, který je oživuje, toť jeho teplo a toť voda, které by chyběly uřezaným listům, brzy zvadlým. Vynalézavost tvoří život Ducha, jako tvoří život děl, vynalézavost, která koluje jako krev v prvcích dosažených napodobením přírody. Hle Tahiti věrně vymyšlené. Hle voda, která nevyschne, listy, které budou navždy zelené. Hle Tahiti líbezné – spíše jen duch a citovost; vidina umělce s jasnýma očima a duší smyslnou a mystickou. Kdesi mimo svět, v nebi radosti a krásy jest dnem nejvyššího zjevení, když velký umělec korunoval svým geniem některý z nesčetných krásných tvarů Přírody; když umělec, sám dítě Přírody, jí živený, z ní žijící, se pozdvihne, aby vyjádřil krásu své matky: když příroda nechá jednu z měnivých podob své tajemné tváře, aby zvěčnila slovo své hádanky v uměleckém díle. A snad skrze dílo některého umění Příroda znovu hledaná, znovu nalezená připojí některým jiným uměním v jiném uměleckém díle k prvnímu zjevení druhé. Proč by ti toto dílo nemělo býti Přírodou? S jasným a vnímavým duchem rozjímej o životě, jenž z něho vydechuje. Nave nave fenua. Noanoa. Líbezná země. Země libovonná. Slast povstalá z jakési posvátné hrůzy, kterou tuším někde v nepamětném Kdysi, vůně radosti, kterou vdechuji v přítomnosti: a tato radost a tato hrůza zhuštěny v provoněných a hlubokých temnotách lesa, kde věčné mízy slaví daleko od všech pohledů nesmírnou slavnost bujnosti: a tato hrůza a tato radost, vtěleny do mocné Evy, zlatisté dcery tohoto slunce a této půdy, která mísí vůně santalu a všech květin s vůněmi své pyšné živočišnosti. Každodenní životy malebných a veselých postojích v kráse jejich nezbytnosti obměňuje toto thema neklidného půvabu. Vivo Teie iho te rui, i te rai rumaruma haati hia i te fetia. Ua riro ta'u aau i na vahine toopiti, Raua'toa i te auta raa o ta'u inafatu i te vivo te ute nei Taha ta'na i manao ra, te faatai upaupa oviri i tahatai ra Eaha ta na e manao ra, oviri atoa, teie nei mafatu haamanini hia: Ua riro ta'u aau i na vahine toopiti Raua'toa i te muhu ore roa, i pi haiuo i te atea a, ta'u mafatu e te vivo te ute nei Te haamanao nei te naau i te po avae I te avae i iho mai na roto ite area patéa ota'u fare Ua riro ta'u aau i na vahine toopiti. Raua'toa i rota ia'u, pi haiho e ite atea e, ta'u mafatu e te vivo te ute nei E ua haere roa vau, ua te miti, ma te haamanao e te tiaturi I te miti maere hia, tei faa ite mai i te muhu ore e to'na ra oto, i te taati raa o te feuua nei I te atea é, i te atea é raua'toa, tau mafatu e te vivo te ute nei. Vypravěč končí svůj příběh Bylo mi vrátit se do Francie. Volaly mě naléhavé rodinné záležitosti. Sbohem, pohostinná zemi, líbezná zemi, vlasti svobody a krásy! Odjíždím o dvě léta starší, o dvacet let mladší, barbarštější, než jsem přišel, a přece mnohem poučenější. Ano, ti divoši naučili starého vzdělance mnohým věcem, ti nevědomci mnohým věcem z vědění o životě a z umění býti šťasten. Když jsem opustil nábřeží, pohlédl jsem ve chvíli vyplutí na Tehuru. Proplakala několik nocí. Nyní seděla malátná a stále smutná, ale klidná na kameni a svislýma nohama oběma chodidly, širokými a pevnými, hladila slanou vodu. Květina, kterou měla za uchem, jí spadla zvadlá do klína. Opodál jiné ženy jako ona, unaveny, němy, bez myšlenek, hleděly na těžký dým lodi, která nás těkavé milence všechny odvážela. A s můstku lodi ještě dlouho dalekohledem jako bych četl na jejích rtech starou maorskou průpovídku: „Vy, lehcí vánkové jižní a východní, kteří splýváte, hrajíce si a laškujíce nad mou hlavou, pospěšte všichni na druhý Ostrov. Najdete tam toho, jenž mě opustil, jak sedí ve stínu milovaného stromu. Řekněte mu, že jste mě viděli v slzách." Gauguin, Paul: Noa-noa, Před a po, dopisy, přel. Hlaváček, Malá, SNKLHU, Praha 1956