Vincent van Gogh: Dopisy

Arles, 20.2.1888–8.5.1889

Milý Theo!

Dnes hned časně zrána jsem Ti napsal dopis a pak jsem šel domalovat obraz zahrady ve slunci. A pak jsem se ním vrátil domů a odešel jsem znovu s čistým plátnem – i to už je hotovo. A ted' mám chuť psát Ti znovu.
Nikdy jsem totiž neměl takové štěstí: zdejší příroda je neobyčejně krásná. Nebeská báň kol dokola je nádherně modrá, slunce září bledým, sírově žlutým světlem a je to líbezné a kouzelné jako kombinace blankytných modří a žlutí na Vermeerových obrazech. Nedovedu malovat tak krásně, ale nořím se do toho tak divoce, že zapomínám na jakákoli pravidla.
Mám už tři obrazy zahrad, ležících naproti domu. Pak obě kavárny a slunečnice, portrét Bočkův a svůj. Pak rudý západ s továrnou, pískaře a starý mlýn. Nechám-li stranou ostatní studie, přece jen jsem udělal pěkný kus práce, jak vidíš. Ale dnes nemám ani barvy, ani plátno, ani peníze. Poslední obraz, namalovaný s posledními tubami na posledním plátně, je zahrada – samozřejmě zelená, vysloveně zelená zahrada, namalovaná jen pruskou modří a chromovou žlutí.
Jsem teď úplně jiným člověkem než při svém příjezdu, už nepochybuji, už neváhám a pouštím se do díla – a jednou bych mohl dokázat ještě víc. Ale ta příroda! Pracuji teď ve veřejném sadu blízko „horké uličky". Mourier tamtudy vůbec nechodil, nýbrž druhou stranou, třebaže jsme se tam procházeli téměř denně (jsou tam tři). Chápeš jistě, že právě proto je ten kout tak nějak boccacciovský.
V této části zahrady nejsou kvetoucí keře, na př. oleandry, asi z nadměrné cudnosti nebo mravopočestnosti. Jsou tam obyčejné platany, nízká smrčina, smuteční vrba a zelená tráva. Aleje to tak útulné! Manet maluje takové zahrady.
Pokud uneseš výdaje za barvy, plátno a peníze, které musím vydávat, posílej mi je stále, protože chystám lepší zásilku, než byla poslední, a myslím, že na ní spíš vyděláme, než proděláme. Kdybych alespoň stvořil nějaké trvalé dílo! Snažím se o to.
Ale nemohl by mi Thomas opravdu půjčit dvě nebo tři sta franků na mé studie? Vydělal bych jimi víc než tisíc.
Nedovedu Ti ani vypovědět, že jsem tolik, tolik, tolik nadšen vším tím, co vidím.
člověk je pln plánů pro podzim, pln zápalu, takže ani neví, jak čas
uplývá.
Ale pozor na smutná rána, na zimní mistraly!
Při své práci jsem dnes hodně myslel na Bernarda. Jeho dopis je naplněn obdivem ke Gauguinovi. Píše, že ho pokládá za tak velkého umělce, že k němu cítí téměř posvátnou úctu, že všechno, co on, Bernard, vytvoří, shledává špatným ve srovnání s obrazy Gauguinovými. A Ty sám víš, že si Bernard ještě v zimě na Gauguina stěžoval. Ale i tak člověka nesmírně těší, že takoví umělci jsou – a doufejme, že i budou – jeho přáteli, ať se děje cokoliv. Záležitost s domem a práce se mi daří do té míry, že věřím, že budeš pracovat se mnou, budeš-li mít chuť. – Před časem jsem četl článek o Dantovi, Petrarkovi, Boccacciovi, Giottovi, Botticellim. Bože, jak mě dojímaly jejich dopisy!
Petrarka tu žil docela blízko, v Avignonu, a já se dívám na tytéž cypřiše a oleandry jako on.
Něco z toho jsem chtěl vyjádřit v jedné z pastosně malovaných zahrad, citrónově žluté a citrónově zelené. Giotto mě dojal nejvíc, stále trpěl a stále byl laskavý a vroucí, jako by už žil v jiném, nadzemském světě.
Giotto je prostě úžasný, myslím, že je větší než básníci Dante, Petrarka, Boccaccio.
Stále se mi zdá, že básnictví je strašnější než malířství, třebaže malířství je špinavější a mučivější. Ale malíř celkem nic neříká, mlčí a to mám raději.
Milý Theo, až uvidíš zdejší cypřiše, oleandry a slunce – a k tomu dojde, o tom buď přesvědčen – vzpomeneš častěji na krásné Puvise de Chavannes, na „Zaslíbenou zemi" a mnoho jiných.
Pod tartarinovským a daumierovským povrchem toho prapodivného kraje je velký kus Řecka. Arles má svou Venuši, jako ji má Lesbos, a to mládí člověk přece jen všude cítí.
Vůbec nepochybuji o tom, že i Ty jednou poznáš jih. Navštívíš možná Clauda Moneta, až bude v Antibesu, nebo si najdeš jinou příležitost.
Když ale bouří mistral, je to tu pravý opak líbeznosti, protože mistral je tu strašně prudký. Ale zato potom, když nastane bezvětří! Jak syté barvy, jak průzračný vzduch, jak chvějivé světlo!
Zítra budu kreslit, dokud nepřijdou barvy. Ale kreslit uhlem už jistě nebudu, není to k ničemu, člověk musí začít kreslit barvami, aby se naučil malovat.
A výstava v „Revue Indépendante"! No dobrá, ale poslyš jednou provždy: na taková sousta máme příliš malá ústa.
Musíme se snažit především prodávat, abychom mohli zdokonalit své obrazy; to už v sobě to zatracené řemeslo nese. Ale nezapomeňme, že kdo si večer výská, ráno si stýská.
Dnes odpoledne jsem měl neobyčejně vybrané publikum: čtyři až pět pasáků a asi dvanáct kluků, které především zajímalo, jak barva vytéká z tub. Tohle je tedy ta má sláva? Ale ne, raději se budu smát ctižádosti i slávě jako těm klukům a pepíkům z rhônských břehů a ze zapadlých arleských uliček.
Dnes jsem navštívil Millieta. Zítra se vrátí, prodloužil si pobyt o čtyři dny.
Rád bych, aby si Bernard svou vojnu odsloužil v Africe, tam by leccos pěkného namaloval. Nevím ještě, jak mu odpovím. Navrhl mi, abych si s ním vyměnil studii za jeho portrét; ale řekl, že něčeho takového by se neodvážil navrhnout Gauguinovi, protože ke Gauguinovi cítí příliš velkou úctu. Bernard už je v jádře takový. Někdy je potřeštěný a zlý, ale já mám nejméně práva vyčítat mu to, protože se znám až příliš dobře; jsem stejně nervosní jako on a jsem přesvědčen, že on by mi to nevyčítal. Milliet by se ho jistě přátelsky ujal, až by přijel do Afriky, protože Milliet dovede být tak věrným přítelem a tak snadno se zamilovávat, že láskou téměř pohrdá.
Co dělá Seurat? Neodvážil bych se ukázat mu studie, které jsem Ti poslal, ale rád bych, aby viděl slunečnice, hospodu a zahrady. Přemýšlím často o jeho systému, ale nenásledoval bych ho. Nicméně je to originální malíř, což platí i o Signacovi, ovšem v jiné míře. Pointilisté jsou objevitelé, přece jen se
mi líbí.
Ale já, to říkám otevřeně, se vracím k tomu, oč jsem usiloval před svým příchodem do Paříže. Nevím, nemluvil-li už někdo přede mnou o sugestivní barvě, ale Delacroix a Monticelli jí užívali, třebaže o ní nemluvili.
Ale já jsem se od Nuenen nezměnil. Marně jsem se pokoušel porozumět hudbě a už tenkrát jsem cítil, že mezi barvou a Wagnerovou hudbou je
určitý vztah.
Ano, Eugène Delacroix ožívá v impresionismu, ale impresionismus nepodá konečně platnou formulaci, protože jeho díla jsou nesourodá a neslučitelná.
Ale protože nic neříká a k ničemu nezavazuje, zůstanu u impresionismu; jako přítel nemusím nic formulovat.
Můj Bože, v životě se musíme tvářit hloupými. Potřebuji jen čas k učení, ani Ty po jiném netoužíš. Cítím, že i Ty potřebuješ klid ke studiu.
A tolik se bojím, že Ti ho beru svými nekonečnými peněžními
starostmi.
A přece počítám tak pečlivě: a dnes ráno jsem zjistil, že jsem na 10 m plátna správně propočítal všechny barvy mimo jedinou základní barvu, totiž žluť. Dokazuje to, že s barvami zacházím jako pomatenec, když se moje barvy naráz rozplynou? Stejně ták i kreslím: nikdy totiž neměřím a v tom jsem pravým opakem Cormona, který říká, že by kreslil jako prase, kdyby neměřil.
Udělals přece jen dobře, že jsi koupil rámy; člověk je musí mít v zásobě, aby barvy dobře uschly, jinak nic nevydrží. Proto jich mám víc.
Ale vůbec se nemusíš rozpakovat a některé obrazy z rámů vyndat,
budou-li Ti překážet.
Když si dám rámy udělat u truhláře, stojí mě formát 30, 25, 20 4,50 franků a 15, 12, 10 jeden frank.
Truhláři tu tolik počítají. Počítá-li je Tanguy stejně, ať je pošle.
Hledám rám s ořechovou překližkou na obraz formátu 30. Doufám, že ho dostanu za pět franků. Masivní dubový rám na obraz 10 (portrét) mě stojí rovněž pět franků.
Mimo to jsem musel objednat ještě pět rámů třicítek pro své nové obrazy. Jsou hotovy a musím je odnést. A tak vidíš, že teď uprostřed plné práce nemohu zůstat bez peněz. Těší mě, že nespekulujeme, že zůstáváme na pevné půdě a jen tvoříme. Proto to nemůže s námi špatně dopadnout. Doufám, že to tak bude a když já, hnán fatální nutností, potřebuji barvy i plátno a peníze, věz, že k smrti to není.
Vydávat peníze je pro Tebe jistě nepříjemné, ale pověz mi pravdu, není-li v tom víc. Je v tom přece něco, totiž to, co jsem za ty peníze udělal. Ale Ty mi plným právem řekneš: a zatím? Zatím budu kreslit, protože kreslení je pohodlnější než malování.
Srdečně Tě zdravím.
Jakou dobu to prožíváme, nejen pro všechny ty události! Jsem přesvědčen, že ani mně ani Tobě nehrozí katastrofa ani záhuba, což se časem potvrdí.
Víš, ať si kritikové říkají, že moje obrazy jsou nedokončené.
Srdečně Tě zdravím.

Tvůj oddaný Vincent.

  • Gogh, Vincent van: Dopisy, přel. J.Masák, SNKLHU, Praha 1959