Vilém Mrštík: Pohádka máje

Vilém Mrštík: Pohádka máje

XI. kapitola

Zvážněli oba. Mlčky prošli černý les a vystoupili na mírné návrší, do nízkého, světlého háje. Úzká, sevřená alej, vystlaná mechem a nízkou lesní trávou, vedla je tam, kde nebe bylo nepřikryté, volné, vysoké, zapěněné několika jako šátek bílými mráčky. Z levé strany aleje do cesty padal stín.

Uprostřed aleje Ríša se zastavil a tichým, ale pevným hlasem pravil:

„Přemýšlela jste o tom, co jsem vám včera řekl?"

Helenka jako by neslyšela, odhrnovala před sebou větve a opatrné je zase pouštěla, aby nešlehly za ní postupujícího Ríšu. Neostavila se jako Ríša, ale šla dále. Teprve když svou otázku opakoval, zastavila se se skloněnou hlavou a začala oštipovat lipovou snítku, kterou držela posud v ruce. Brok stál za nimi a zkroutiv jaksi hlavu na stranu hleděl na obě, světlá a modrá, záda před sebou.

„Pamatujete se přece na to, co jsem vám včera řekl?"

Stáli v soutěsce dvou naproti sobě stojících křů a Ríša hleděl dotknouti se volně visící její ruky. Helenka uhnula do kře a ruku pozdvihnuvši vzhůru malíčkem se dotknula uzardělé tváře. Ríša jemně odpáčil ruku její stranou a přitiskl ji k sobě na prsa.

„Helenko!" pravil podivným jakýmsi hlasem, kterým k ní ještě nikdy nemluvil – „Já si přišel pro odpověď!" dodal tónem důtklivým.

Helenka neodpovídala. Přitlačena do kře stála tu před ním jak obrázek v zeleném oltáři.

Brok se převalil u jejích nohou do trávy a čenichal cosi v chladné zemi. – Nic jej tu jaksi nebavilo –

„Co, nepovíte mně?"

Slabý proužek světla, prosvítající křem zelenavým přísvitem, rozestřel se po její hlavě, ozářil jí ústa i bradu. Jako by chtěla promluvit, rty se jí rozpukly a na bílých jejích zubech zablýsklo slunce. To byla celá její odpověď.

„Vidíte!" pravil zase Ríša, ruku její stále ohřívaje na prsou. „Snad mě zase chcete nechat bez odpovědi. Já nechci trápit vás, netrapte vy mě. Vyslovte se. Ať už tak nebo jinak, přijmu všechno, jenom už mě nemučte!"

Rty její strnuly v nehotovém jakémsi výrazu trpkosti a bázně.

Ríša stiskl jí ruku.

„Neodpovíte?"

Helenka, nutíc měkkou, červenou svoji hubičku do ne přirozené jakési polohy, odpověděla konečně, ale tak, jako by ji každé slovo mělo stát život:

„A co vám mám odpovědět?"

A rty se zavřely zas a žádný zvuk již nevyšel z nich.

„Ptal jsem se vás, máte-li mě ráda –"

Poslední lupínek slítl z lipové snítky.

„Proč mně nechcete odpovědět?"

Tichounko, ale tak ticho, že to slyšet mohl jenom vybroušený Ríšův sluch – za hlubokého klidu ozářeného lesa ozvalo se v křoví: „Já nevím."

Ríša zakabonil mrzutě tvář a jako soudce, který vyslýchá zločince a nemůže se dopíditi určité pravdy, odvrátiv nevrle hlavu směrem aleje, nedíval se už na ni.

„Co dělat," pohodil chladně ramenoma a povolil její ruce.

Helenka pozdvihla náhle hlavu, vzhlédla k nebi, a jako by se náhle k něčemu byla rozhodla a nedostávalo se jí sil, vzpřímila jen prsty v jeho pravici a vzdalovala jej od sebe. Když pak Ríša, probudiv se z mrzutého svého zamyšlení, políbit chtěl její ruku, skřípla pevně jeho dlaň, a napnuvši seč síly měla ruku, táhla jeho ruku dolů.

Tak chvíli jemně oba spolu zápasili, až ruce obou jako vysíleny samy klesly dolů. Ríša zaťal zuby a povolil. Svou ruku už pak mrtvě ležet nechal v teplé její dlani.

„Ne," zavrtěl hlavou, „vymáhat na vás nebudu nic. Už sama rozhodněte, jak vám libo."

Náhlá jeho chladnost neušla Helence. Pokradmo vyhrnula řasy a pohlédla na něj. Tvářil se opravdu tak mrzutě, jak mluvil.

„Když nebude jinak," dodal Ríša, a shrnuv klobouk do týla, poškrábal si čelo, „seberu se a pojedu zas do Prahy, ale dále už trpět nebudu – zkusil jsem už dost –"

„Vy odjedete?" pravila rychle Helenka.

A dost.

Přeložila hlavu z jedné strany na druhou a ocitla se tak v úplném stínu. Zelenavý proužek světla na její tváři zhas.

„Co mám dělat, bože můj?" pravil Ríša ostře, ale zastihnuv zbytek modrého jejího pohledu na zježeném svém obočí, dodal daleko vlídněji: „Jak vidím, vy mně nepomůžete a já sám s sebou co si tady počnu? Mám se trápit ještě víc? Odjedu a bude dobře mně i vám!..."

A už jen za dva prsty ji držel v ruce a i ty, kdyby byla chtěla, byly by lehce vyklouzly na svobodu.

„A vám bude dobře v Praze?" pravila pojednou Helenka s otevřenou výčitkou.

„A dobře, nedobře, – musí být dobře."

„A když vám odpovím, pak neodjedete?"

Ríša pohodil ramenoma, ale duše se v něm smála.

„Nevím, to záleží na vás. Nuže," zmocnil se zase všech jejích prstů a druhou rukou pohladil jí dlaň.

Upřela naň plachý, bojácný pohled ustrašeného dítěte. Hlas jeho zdál se jí tvrdý, výraz tváře hrubý – to nebyl on. To nebyl ten Ríša s pohledem vroucím a řečí tak milou, jakou k ní mluvil ještě včera. Odstrkovala jej od sebe.

„To já půjdu pryč, když se zlobíte," pravila a vzdorné trhnutí projelo celým jejím tělem.

Ríša jí začal dlaní hladit ruku.

„Nezlobím se, ale řekněte sama, jaký je to život. Těší vás to, mluvit pořade jen o tomtéž? Neodpovíte mně?"

Bral ji kolem pasu.

„Pusťte mě."

„Nepustím, dokud mně neodpovíte."

„Až mě pustíte," odhodila ruku jeho z pasu.

„Čekám," pravil Ríša chladně. A když neodpověděla, dodal: „Proč neplníte, co jste slíbila?"

V modrých jejích očích rozlila se vláha slz. Ríša vzpomněl si na včerejší den a změkl. „Helenko," pravil, – „máte-li mě ráda, nemusíte mně to ani říkat a jen na památku, že je tomu tak, ty žežulky mně dejte, co máte při sobě. Nedáte mně je?"

„Dám," s nevinnou odhodlaností pravila Helenka, „ale, pane Ríšo, něco mně slibte."

„Já slibuju pořád a vy nic neplníte. Povězte, co vám tedy mám slíbit?"

„Když vám odpovím," pravila s namáháním, „slibte mně, že potom ihned odejdete!?" –

,A proč to?"

„Slibte mně to."

„Ale, Helenko, což to musí být?" pravil Ríša a chtěl jí pohladit hlavu.

Uhnuta.

„Slibte mně to," doléhala Helenka a prudká, náhle vyklenutá vlna pozvedla krásnou její hruď.

Ríša sám byl už v ohni. Ruce se mu chvěly, oči chtivě hleděly na bílá její víčka.

„Buďsi, slibuju, jen rychle odpovězte."

„A odejdete!?"

„Odejdu."

Helenka rychle oběma rukama sáhla si k boku, zatnula zoubky do dolního rtu, nemohouc hned žežulky najít, a se zimničným chvatem podala je Ríšovi.

„Ano tedy?" zmocnil se Ríša žežulek i ruky a radostně jí pohlédnul do sklopených očí.

„Jděte už!" odpověděla Helenka, a všecka hoříc studem, zastřela si loktem tvář.

Ale Ríša už se necítil.

Dříve ještě, nežli připravit se mohla k obraně, už červeňoučkou jako pivoňku v rukou držel její hlavu a Helenka nevěděla už, co se s ní děje – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

V očích se jí zatmělo, jiskřivá jakási světýlka jí poskočila v modrých panenkách, a na tvářích, na hrdle, na obou rukou i na spáncích cítila pojednou teplé, jak peřinky měkké jeho rty.

A už se nebránila, lehce jen vykřikla mu na prsou, prohnula se pod jeho paží, a zvrátivši se lehce hlavou vzad, cítila, jak pootevřenými ústy až na zoubky se jí kladou tytéž horké rty, které ji hřály ještě na rukou.

Pak slyšela už jen chvatné „sbohem", stisknutí ruky, „zítra na shledanou", a když oči vytřela a kolem se rozhlédla světlým, sinavě se mhlícím vzduchem, zamihnul se před ní černý klobouk naposled.

Kroky ztichly v háji a jen suchý šelest zůstal po nich v rozkývaných haluzích.

„Bože můj!" zvolala nahlas sama nad sebou, a jako by jí nožky podlomil, sklesnuvši k zemi vedle Broka, se slzami v očích položila hlavu do trávy.

Mrštík, Vilém: Pohádka máje, Československý spisovatel, Praha 1985