Božena Neumannová: Byla jsem ženou slavného muže Vídeň Tenkrát byli všichni anarchisté Lednové číslo Nového kultu mělo následující obsah: Brutus: Gumplowicz o prozřetelném plození dětí. – Charles Malato: Slovo k rusko-japonské válce. – Marius: Česká kolonie anarchistická? – Frant. Gellner: A hudba hrála. – Errico Malatesta: Anarchisté a mravní cit. – Vindobonensis: Vzdělávat a vzdělávat... – Poznámky. Pamatuji se, jak oba s napětím jsme očekávali úspěch jeho projektovaného vyzvání ke kamarádům, aby založili „českou kolonii anarchistickou". Promysliv věc do všech možných detailů, žádal, dnes mohu říci, že naivně, aby někdo z nich dal k dispozici přiměřený statek za „výhodných podmínek", v němž by založili komunu. Přesvědčivá výzva dostala příchuť příslovečného hrachu hozeného na zeď. Ani jeden z nich se projektem nenadchl, žádný nebyl ochoten se jako kolonista v komuně uplatnit. A jako tehdy, tak během dalších dob jsem docházela k přesvědčení, že čím větší socialista či anarchista, tím více lpí na soukromém majetku, tím více dává přednost vlastní kapse. Nahodilo se mi poznat i jiné kamarády, kteří byli ochotni si společně zaflámovat mnoho a pěkně, ale přinést větší oběť věci, myšlence či osobě bylo jim vzdáleno, i u nich byla touha po penězích větší, než bylo slušno. Ač to zní paradoxně, slýchávala jsem samého Bouřliváka nejednou, ale tisíckrát vzdychat: „Chtěl bych být bohat..., chtěl bych mít hodně peněz." Popírali kapitalismus, ale vždy čekali že oni sami jednoho dne jakoby zázrakem se stanou bohatci, jsouce přitom bezpečně přesvědčeni, že kapitál by se ocitl v zasloužených rukou. Ale i to spadá do různých stupňů vývoje jak jednotlivců, tak mas. Bouřlivák, tento voják revoluce, byl všecek roztrpčený, chvílemi nepokládal za nutné skrývat zlost, že se mu excentrický podnik nezdařil. Chtěl získat, ve svém idealismu, lepší základnu pro život několika svobodu milujících kamarádů, chtěl v české anarchistické kolonii Solidarita odstranit, alespoň v malé organizaci, buržoazní vlastnictví, chtěl založit kolektivní hospodářství, tvořící společenské, socialistické vlastnictví, ale nenašel ani jednu osobu, která by chtěla pracovat ve volné komunistické společnosti. O padesát let později hřmělo již toto bojové heslo celým světem jako válečné heslo dělnické třídy a to, co bylo tehdy v hlavě Bouřlivákově fantastickou utopií, se uskutečňovalo. Tehdy už jen myšlenka na vytvoření předvoje komunistického hospodářství zdála se všem anarchistickým stoupencům předčasná. Dnes se však ukazuje, že Nový kult za vedení Bouřlivákova byl znamenitou školou pozdější komunistické činnosti. Mimochodem: nesluší se snad dnes, kdy o Bouřlivákovi je známo, že už několik let před svou smrtí se stal vyznavačem Marxovy nauky, vzpomínat jeho veliké nelásky k němu. Ač je těžko představit si to, bylo tomu tak. Alespoň od V. svazku Nového kultu číslo 3, který vyšel 1. února 1902, nacházíme řadu článků Viktora Daveho, který mluví o Marxovi jako o intrikáři, pomlouvači, lháři, který s pekelnou vytrvalostí pronásledoval čistého a poctivého ruského revolucionáře Bakunina a který počátkem roku 1845 se zabýval dokonce už tajným připravováním jedu na Bakunina. Dave vypravuje, že Marx vymyslil si tolik hanebných pomluv na člověka, jehož celý život byl zasvěcen veliké věci proletariátu a jenž odpykal tento „zločin" osmi lety žaláře v různých pevnostech německých a ruských a čtyřmi roky vyhnanství na Sibiři, že skupina významných vypovězených Rusů ve Švýcarsku poslala proti Marxovi protest do časopisu La Liberté v Bruselu, nejpovolanějšího orgánu mezinárodního socialismu v té době. Marx horlivě prý ukládal ve sloupcích Morning Advertiseru své urážky a potupy proti Bakuninovi. Vpravdě Bakuninovou vírou byl socialismus a jeho bohem lid. Byl samá láska a nedovedl nenávidět ani nepřítele. Marx ve své zbabělé a nedůstojné snaze prohlásit Bakunina za podvodníka nakonec se zklamal, zatímco Bakunin zachoval si až do své smrti nejživější přátelství a nejúplnější úctu svých krajanů i všech těch, kdož s ním bojovali dobrý boj za svobodu proti despotismu; bez ohledu na to vše, ač není mojí věcí posuzovat tyto události, osud ustanovil, že Bakuninovo jméno skoro zaniklo, zato však na obzoru se objevila „temná postava ozářená pekelným svitem, jež s hrdým čelem, se zrakem dštícím nenávist a vyzývavost se vztyčila v poděšeném davu, aby vystoupila jistým krokem na jeviště dějin." Bouřlivák ještě v roku 1904 za svého života v Praze svoji nenávist uložil do veršů: Polou ležím, polou sedím v posteli, zchátralý víc vztekem nežli nemocí, časem odplivnu do studeného prázdna, a to patří vnukům Marxe pomlouvače. Ale vraťme se k ledové sprše, doplněné zlostí snílka, který chtěje zasadit strom Solidarity, neměl potřebného semínka, to jest peněz, a dále že nikomu z kamarádů se nechtělo žít v moderní anarchistické kolonii, jejíž existencí měla být veřejnost poučena, že anarchistická společnost je uskutečnitelná a spojuje se, aby dělníci unikli hnusnému životu námezdných otroků a mohli na volnější půdě pracovat radostně pro sebe i pro hnutí. Také nikomu nenapadlo dát pro tuto myšlenku k dispozici přiměřený statek. Všechny sliby budoucího štěstí vyzněly tedy naprázdno a – jak se mně zdálo – právě ona Solidarita byla jednou z hlavních příčin lhostejnosti k této myšlence. Byl to prostě strach o soukromý majetek. Kamarádi si dobře pamatovali lehkomyslný život Bouřlivákův, a proto už napřed prorokovali konec komuny. Nepožíval u nich důvěry. Obdivovali jeho uměleckou fantazii, rádi si s ním zadebatovali a také zaflámovali, ale jinak se na něj dívali jako na lehkomyslný živel, který je víc na obtíž než pro užitek, někteří z nich se vyznačovali i rozšafností a službu ideji chápali tak, že osoba ideu hlásající musí především sama žít přísně asketicky. Ale tu musím říci, jakkoli to zní neuvěřitelně, Bouřlivák miloval práci a lidé v tom se nemuseli ho obávat. Cítil arci potřebu vynahrazovat si nudné chvíle ve vinárnách, putyčkách a všelijakých špeluňkách, kde si přihřívalo u něho polívčičku mnoho všelijakých chlapíků a využívalo jeho kavalírství. Tím jsem však trpěla nejvíce já, poněvadž u mne doma kavalírství už nebylo, kavalírství bylo venku vyčerpáno. Pokud pak šlo o všelijaké ty chlapíky, bývali mezi nimi i takoví, s nimiž, když člověk poobědval, večeřet už nemusel. Takových jsem ve své domácnosti poznala až dost. Když jeden z takových lidí, sotva otevřel dveře našeho bytu, ač jsme ho nikdy předtím neviděli, prohlásil, že je anarchista, měl právo v naší domácnosti se uhnízdit, spát pod jednou střechou, jíst ze společné mísy. Tenkrát byli všichni anarchisté! Úplně stylové objevil se u nás zvlášť prvotřídní „kamarád". Prohlásil, že je už dva roky bez práce a je zcela přirozené, že jsme byli jeho bídou dojati. „Umírám přímo hladem, pomozte mi!" Odehrávalo se tedy obvyklé pohostinství, dělala jsem, ač jsem sotva na nohou stála, hostitelku, dokonce host prohlásil, že má žízeň, a já musela několikrát z druhého poschodí běhat se džbánem pro pivo. Protože kamarád je pronásledovaný zloduchy-zaměstnavateli, že nemůže najít práci, nutila jsem se ke každé laskavé oběti. Chutnalo mu, hltounovi, že můj druh, samosebou, přenechával mu svoje porce, sám si ukrojil krajíc suchého chleba. Sítař – tak se jmenoval – plival na podlahu, žádal, abych donesla cigarety, pokusil se dokonce mě plácnout z uznalosti po zadnici – taktak že jsem uskočila – a vůbec se snažil vytvořit atmosféru útulnosti. Když jsme měli jít první den spát, poznamenala jsem, že nemám pro něj peřiny. „Madam žertuje," rozdurdil se host a vzal si bez dovolení jeden ze dvou polštářů a bouřlivákovu prošívanou pokrývku. Zde se ukázal naplno. Nemohla jsem usnout, jak mne trápila myšlenka, co si dál počnu, usadí-li se u nás natrvalo. „No, madam, mne si užijete," řekl před spaním a zanedlouho chrupal, jako když pilou řeže. Nevěděla jsem, jak to v naší posteli zařídím, aby nám oběma nebylo zima. Když se náš host ráno probudil, svěží jako jablíčko, žádal k snídaní kávu, zavařenou do mléka. Tak mě naučil zavářet umletou kávu přímo do vařícího mléka. Což o to, špatné to nebylo! Když svoji porci dopil, žádal ještě druhou a třetí. A tak to šlo dál vesele dokola. Odpoledne po oběde ulíhal na kanape, takže ani můj druh si nesměl pomyslit na odpočinek. Roztahoval se zkrátka jako doma. Kvečeru se šel projít a vrátil se domů v podroušeném stavu. Kromě toho denně číhal na peněžního listonoše, který přinášel předplatné na časopis. Bouřlivák mu vždy něco vtlačil do dlaně v předpokladu, že je to poslední dar a že nás potom docela opustí. Rozhodně takových příživníků nebylo málo. Ba, zdálo se mi často, že takoví lenoši si vymysleli ideu o společném majetku. Co je tvoje, to je moje, a co je moje, do toho ti nic není. Tak byly okamžiky, kdy jsem se s ním v duchu začínala rvát, potom přišel den, kdy jsem zahájila otevřený útok. „A teď dost! Jděte, jděte, odkud jste přišel!" „Madam žertuje, že?" „Nežertuji! Myslím to k smrti vážně. Tuhle... jsou dveře! Jděte vyjídat zas někoho jiného, když už jste takový..." Jaký?" „Podívej se, kamaráde," řekl netrpělivě Bouřlivák, „ona má pravdu. Nejde to u nás, máme co dělat sami se sebou. Říkáš, že jsi chudý, ale žiješ jako pán. Tak tedy s tím bys měl u nás přestat. Chceme taky žít a nemůžeme riskovat vydávání časopisu. A potom také, jsi zdravý člověk, nemůžeš žít bez práce – i když je taková doba, že je dělník zaměstnavatelem vykořisťován. Ale když se to vezme kolem a kolem, vykořisťuješ nás i jiné. A to je z mravního i anarchistického nazírání nemravné." Sitař – já mu říkala po našem lantucha – zrudl. Potom se otočil na podpatku a vypálil bez pozdravu, a toť se ví, i bez díků ven. K tomu přibouchnul pevně za sebou dveře. Musela jsem se smát. Pomyslila-li jsem si, jak bláhově se choval předtím k němu Bouřlivák. Ale takových a podobných hostů, zejména z řad básníků, jsme mívali čas od času dost a dost! Však o nich bude ještě řeč. Ozdobou kamarádů rozhodně nebyli. Sítař nás však ještě jednou navštívil, a to mnohem později – už v Bílovicích. Nerada si na něj a na to, co mi provedl, vzpomínám. Ohyš! Ohyš! Zatímco já horlivě pletla ponožky, prala, žehlila a látala prádlo, vařila a honila se s hadrem po kdejakém prášku ve své domácnosti, chodil Bouřlivák, když právě neměl co psát, do vnitřního města na různé pochůzky. Jednou obstarat papír, podruhé získat od knihkupců různé katalogy, jež po řadu let sbíral a teď ve Vídni začínal znovu, potom též knihy a jindy prohlédnout si město, ač k němu neprojevoval ani úctu, ani lásku. Nic neušlo jeho pozornosti. Žel že k domácímu krbu nespěchal, prostě nakonec jeho prohlídky končily v nějaké hospůdce, kde s obvyklou dychtivostí smýval strasti pozemské tíže. Vracel se hlučně a za veselého pokřiku. Za dne mne nikdy nezval, abych ho doprovázela, patrně myslil, že ve stavení musí někdo dělat pořádek, zato navečer, nedbaje mého požehnaného života, zval mne k výpravě, abych mu při ní dělala „anděla strážného". Šli jsme tedy do vinárny, jiné cesty v podvečer nebylo. Tam už seděli stoupenci ideje, kteří upíjejíce z pohárů ryzlinky, dohadovali se o generální stávce, o tom, aby lidé neplodili tolik dětí, aby nebylo mnoho materiálu pro vykořisťovatele a pro děla, ozývalo se volání po právu na práci všem, po volném hlasovacím právu, po rozdělení statků, po odstranění kapitalismu, zkrátka po všech sociálních a politických reformách, které hlásal Nový kult a jeho stoupenci. Byla jsem tehdy prostou venkovskou dívčinou, ale připadala jsem si jako člověk stojící v bráně, otevírající před mnou široký a volný svět. A zase mne vždy chytal za srdce, jako tehdy, když jsem poprvé vstoupila do vily č. 45 na Žižkově. Za čas však, pijíc vždy „husí víno" a dívajíc se na věci střízlivě, chápala jsem i jinou pravdu, že totiž mluvením a pitím nezboříme jako Izraelští troubením zdi Jericha, aniž bychom mohli pobít kromě Rachab všechny, kteříž byli v městě, a že tehdy Jozuovi bylo dlouho poctivě bojovat, než celé země kenaanské dobyl, a že se nerozpakoval špatného bojovníka za věc izraelskou Akaná ukamenovat. Tanec a výstupy s policajty se opakovaly a nekoukalo z nich nic jiného než kocovina. Linz mi jednou řekl, vida moji zoufalost nad povahou Bouřlivákovou: „Brr, jaká otrava – člověk bez kazu." Ano, kdysi tak nadšena bujarými anarchistickými hesly, tlačilo mě to stále silněji k rozumnému uvažování o pořádku, o pořádku ve velkém i v malém. Děsila jsem se tohohle: utrácí-li se peníze za flámy, nezbude nic pro tiskárnu. Tiskaři [si] zřejmě chtěli přijít na své. Bouřlivák však také chtěl přicházet na své, a proto, když peníze propil, musel se znova obracet na vídeňské kamarády. Ale ukázalo se, že i vydávání časopisu záviselo na principu pořádku. Kamarádi měli svoje rodiny, mnoho spotřebovali sami, a když měli znova vyprazdňovat kapsy na vydání dalšího čísla, poděšeně říkali: „Hergot, jaký je v tom pořádek? Kde jsou všechny příspěvky, které dochází na časopis? Pořádek musí být!" Bouřlivák se nepokoušel si uvědomit, že on sám musí ukázat příklad, naopak, neměnil způsob života, v nesnázích viděl jen svinstvo, které ho osudově pronásleduje. „Bozi jsou nakloněni pouze těm, kteří bojují proti osudu," říkal a byl přesvědčen, že on bojuje a dělá, co může. „Nějak to dopadne!" Jak, nedomyslil. Zdálo se, že nějaká tajemná moc ho pohání, aby se stal nástrojem vlastní bídy. Bože! Chtěla jsem ho vychovávat, udělat z něho jiného člověka – zatím vychovával on mne, stále jsem musela odpouštět, mlčet, nevyčítat. Zato mě často, ba, nevydržel jít mimo mne, aby mne nepohladil. Snad mi byl vděčný, že ponechávám nadvládu jeho rozumu, ač se v mém mozku líhlo tisíce červů. Ale když promluvil, musela jsem mu dát za pravdu, svoji pravdu jsem ponechávala vedle a jeho pravdu jsem uznávala za vyšší pravdu. Tak mohl žít svůj život v celé jeho šíři, a když cítil potřebu psát verše, psal je dobře, protože už žil a věděl, co je život. Musím též doznat, že já sama ho inspirovala ku něžné a intimní lyrice. Ale to je to jediné, čím moje láska byla odměňována. Svoje city hodil na papír, pro život – nezbylo nic. Ač mnozí kamarádi ve Vídni zaujali vůči Bouřlivákovi kriticky záporné stanovisko, přece na štěstí se vyskytli noví a takoví, kteří uznávali vysokou úroveň Nového kultu a nechtěli jej nechat pochovat. Oblíbili si buřiče-básníka, v jehož tvorbě viděli ozvěnu nových myšlenek, citů i nálad, poukazovali na jeho literární práci, a tak volali o pomoc a soukali další vlákna, z nichž mělo vyjít další, třetí vídeňské a také žel Bohu poslední číslo. Tady není od místa zmínit se, alespoň ve zkratce, o jeho vzniku, mluvím-li už o jeho zániku. Nový kult vycházel od r. 1897. Jeho vydavateli a redaktoru S. K. Neumannovi bylo tehdy dvacet dva let. Vycházel desetkrát do roka ve dvouarchových ilustrovaných sešitech. Na jeden svazek se předplácelo 80 krejcarů ročně, vydání na přepychovém hollandě stálo 3 zlatky ročně a jedno číslo na obyčejném papíru stálo 15 krejcarů. Obsahově bazíroval od samotného počátku na anarchistické morálce. Neumann získal celou řadu přispívatelů, avantgardních spisovatelů, ti všichni měli na srdci realizaci „nového lidství," ti všichni usilovali o svobodu člověka, o svobodu pracující třídy a svobodu národa. Jejich články, které nikoho nešetřily a bily do řad reakce hlava nehlava, byly často postiženy kletbou cenzury, byly konfiskovány nadvládou privilegovaných hlupáků, [kteří] kromě toho honili vydavatele z kriminálu do kriminálu. Bouřlivák měl sílu, měl víru a také dost peněz, které získal dědictvím po tetách, a bylo dojemné vidět, že tlak krutých podmínek ho nepřitlačil k zemi, ale naopak vypěstoval v něm hněv a nenávist vůči utlačovatelům. Ale vedoucí úloha Nového kultu se počala tenčit vyčerpáním zásoby peněz, vydavatel nakonec zuřil v pekle dluhů a dlužních úpisů až do doby, kdy jsem vstoupila na scénu já, to jest, kdy Bouřlivák se mne uchytil, jako se chytá tonoucí stébla. Se mnou chtěl časopis vzkřísit, se mnou chtěl začít nový život, postavit svůj nový svět. A právě takový veliký duševní i tělesný převrat, jeho útěk z domova, zanechání ženy a rodiny, nemohl se udát bez velikých otřesů vnějších i vnitřních. Ale kdosi řekl, že má-li člověk něco získat, musí napřed i ztratit. Ale i já byla z duševní rovnováhy venkoncem vyvedena, měla jsem přec mnoho dobré vůle, mnoho lásky a mnoho trpělivosti žít sladké vidině – lásce básníkově a jeho světu. Milovala jsem ho celým svým srdcem a celou duší. Dnes mohla bych zvolat k bohyni lásky Astartě, sestoupené do lidského pekla: „Co jsi se mnou učinila? Oč se mi stal život ubožejším a zrádnějším, než jsem očekávala? Netušila jsem, že za svatou myšlenku anarchismu jsem vlastně obětním beránkem Bindidimu. A možná že i velevážená paní Kamila měla pravdu, když po Praze roztrušovala, že Bouřlivák byl v takové situaci, že už nevěděl kudy kam, a proto ujel s děvčetem – a ona prý byla ráda, že si aspoň tentokrát vybral hezké – do Vídně. Bílovice Jako pták nebeský Přestože nás byl plný dům, objevil se u nás Karel Toman a bez jakýchkoli okolků se u nás uhnízdil. Cestoval stále po světě a nám všem bylo záhadou, jak se světem bez peněz protlouká. Žil jako pták nebeský, který ani neoře, ani neseje, a jen sklízí. Měla jsem plno starostí o nás a nejevila jsem z hosta valné radosti, ale můj druh mžoural po mně očima, abych brala ohled, však víme, na básníka. Oba chodili za dne po lesích, a když se doma najedli, navečer šli provětrat plíce a svoje názory do hospody. Na noc přenechávala jsem veliký pokoj Tomanovi, Bouřlivák šel do své pracovny a my ostatní se mačkali v malém pokojíku a kuchyni. Oba flamendři se škrochtali hodně po půlnoci, někdy až k ránu domů. Sebe považovali za bohy, kteří si mohou vše dovolit, a tak když Toman neměl chuť jít na záchod, udělal mi to klidně za skříň nebo i do postele. A jeho nechuť k záchodu byla tak silná, že ji nedovedl skoro nikdy přemoci a já pravidelně po něm sušila potom peřiny, prostěradlo, slamník anebo umývala podlahu. Čertovo kopýtko uměl vystrkovat i jinak. Potřeboval peníze a můj druh, který pro mne neměl koruny, Tomanovi dával a platil za něj plnými hrstmi. Taky si k tomu Toman namluvil jednu zdejší dívku, jmenovala se Fanda Kutilova, a tak z toho koukalo jen prodlužování jeho pobytu u nás. Ve mně všechno vřelo. Měla jsem velkou chuť se ho zeptat, kdy už odtáhne, že moje starosti jen zvyšuje, ale ovládla jsem se, nechtěla jsem, aby o mně potom po světě roztruboval, že jsem zlá lakomá Xantipa. Co věděl, u čerta, tenhle básník o těžkém životě ženy slavného muže? Když se u nás dost vykrmil a s Fandou Kutilovou dost pomiloval, rozhodl se, že pojede do Budapeště. Bylo to pro mne vykoupení. Finančně byla jsem vyčerpána a rozhodla jsem se, že půjdu do trafiky vybrat si procenta z prodaného kuřiva. Toman jel zároveň se mnou a ve vlaku, když zvěděl, kam jedu, zavadil hned o svoji prázdnou kapsu, a jestli bych mu nevypomohla. Nerozhodně jsem uvažovala, ale když stále žebronil, řekla jsem, aby na mne v kavárně počkal, že mu nějaké peníze dám. Když jsem se vrátila, v jakési radosti, že se ho už zbavím, a také ze soucitu dala jsem mu celých 30 zlatých. V duchu jsem však počítala, že si tentokrát vyzvednu v Lidovkách sama Bouřlivákův honorář a on až zví, jak jsem Tomana obštědřila, mi jej nechá. Rozloučila jsem se s Tomanem a šla do administrace, ale řekli mi, že tam byl již Toman s poukázkou od Bouřliváka, aby mu vyplatili Bouřlivákův honorář. Moje velkorysost zuřila! Měla jsem sto chutí jít za Tomanem a přetáhnout ho přes záda za to, že nás obral dokola. Ale brzo nám podal ještě jiný důkaz své básnické velikosti. Vypůjčil si od Bouřliváka dva tlusté slovníky, které měl on vypůjčené z brněnské městské knihovny, ještě v týž den je prodal a poté, když knihovník naléhal o jejich vrácení, musela jsem si půjčit peníze a koupit pro knihovnu nové. Kdo se měl teď honit za Tomanem? Nadávala jsem Tomanovi žraloků – byla vůbec nějaká jiná možnost, která by vytrhla jedovatý osten, zanechaný ve mně jeho drzostí? Takový byl „nejčistší lyrik" ve svém soukromí. Neumannová, Božena: Byla jsem ženou slavného muže, Host, Praha 1998