|
S.K.Neumann: Nové zpěvy
Zpěvy drátů I My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické, abychom neměly dlouhou chvíli, zpíváme si zmrazeným hlasem, lhostejný ke všemu, co jest lidské, tu mezi domy a paláci, tu mezi poli a lesy, mezi a nad nimi, podle silnic a tratí bzučíme monotónně, neznajíce touhy ni chtíče, studené, kovové, neschopny nenáviděti, milovati, napjaty mezi kandelábry, sloupy a tyče k otroctví paralelnímu, aniž cítiti můžeme je, vedeny do dálek nesmírných, křížem a krážem hnány přes všecko, co strmí, i přes všecko, co zeje, k stanicím, úřadovnám, elektrárnám pevně připoutány, zpíváme zpěvy mechanického ze sebe vykoupení do větru, který neslyší, a do světla, jež jest hluché, docela pohříženy do snění, jež sněním není, jak rákosu dozrálého stéblo mrtvé a suché bzučíme nad životem, jenž se nás nedotýká, ač pro něj jsme tu, jím prostupujeme, mu sloužíme dokonale, zpíváme zpěvy, v nichž všechno se vším se stýká, den ze dne stejné, a přece den ze dne jiné stále. * My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické, pavouka civilizace necitelné tvoříme sítě nad centry horečné práce i myšlenky gigantické, z nichž pavouk tuční a nadýmá se, vládna jimi lítě, svíráme, spoutáváme střediska souzvuků, sporů přímými svazky svými, protínajícími se kříži, černými paprsky temných, mlčících reflektorů, jež obstouply metropole a přikryly je svou mříží, valem se šíří ty naše sítě jako na vodách kruhy, od centra k centru si podávají kovové ruce, od obzorů k obzorům napínají slepé své duhy, chapadly drnčícími venkov uchvacujíce prudce; my, z ohnisek Západu rodem a vyšlé z jeho dílen, na Východ táhneme neodvratně a směle, a dokud kraj bude na glóbu, jenž pod nás není schýlen, a všecky kontinenty nespočinou cele v studené náruči naší jak v čeřenu obrovitém, nám není dáno stanouti: táhneme délkou, táhneme šíří k tropickým pralesům, k džunglím, za ledů polárních svitem, táhneme tiše a vytrvale, nebozezy, pionýři! * My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické, jsme kovové ruce moderní souvislosti, věrné a spolehlivé, rychlé a energické, lhostejně řadíme ke zlu dobro a k neřestem ctnosti, k činžáku palác, klášter k bordelu, věznici k dílně, ke městům města, venkov k metropolím, lid k lidu; dní horečně pracujících a nocí okoušejících vilně stíráme rozdíly a zabraňujeme klidu; ve vteřinu každou bleskem pojíme s národem národ, mozky a srdce jejich, burzy a ministerstva, všechno, co země lidskému rodu a lidský si posílá rod, se slepou objektivností neseme zčerstva; v jedinou hymnu velebnou spojujeme křiky, jásoty, jeky, řevy, otázky, odpovědi, v jediný chorál vítězný harmonizujeme ryky, rázy a rachoty práce, řinčení zlata i mědi, a hřmějící internacionálou abychom spojily světy, když nad mořem zvítěziti se ukázalo radno, v kabelech sdruženy a do kaučuku vklety, mlčky jsme sestoupily okeánem až na dno. V My, dráty telegrafní, věčně nenasycené svou krmí elektrického poskoku, námi jak tepnami proudy krve vznícené honěnou automatickými prsty otroků, jež umdlená hned jest a hned zběsilá, jako by kulomety spustily či burza se zbláznila – my v duchu nasloucháme klapotu aparátů, jenž nesčíslný ze všech stran se žene a připojuje v jediný ohromný vichor horlivosti a chvatu, v jedinou ohromnou bouři, jež kolem glóbu duje Ten klapot, jenž proráží stěny stanic a úřadoven, jakou to hudbou, závratnou strží obtáčí svět! Ač útlými prsty jest vysílán a ptačímu zobání roven, slyšíme přece každý země i člověka vznět, když nasloucháme v širou jeho symfonii, v níž knoflíky klapající se ve zvony mění, jež bijí Slyšíme výkřiky porodů, slyšíme chropoty smrtí, slyšíme milenců rozloučených toužebná volání; chraplavý hlas kdes ptá se, a děs jej v hrdle škrtí, jinde jak vítězný posel křik se vzpíná a rozhání. Slyšíme intriky z ministerstev, povely z kontoárů, poplachy burz a vzpoury ulic a bitky sněmoven; demise, krachy, kalkuly, křídy tu nabývají tvaru, pády a výšvihy lomozí v každou noc i každý den. Slyšíme pochody vojsk, bitvy a heroismy, neslyšné kroky moru, mírové porady; slyšíme stávky, výluky, sabotáže a anarchismy, veliké lásky a hněvy, věrnosti, prorady. Slyšíme díla a činy tryskati z mozků a dlaní, slyšíme potlesk, jenž provází ptačí hry aviatika. Slyšíme šelesty míru, jak v houští kroky laní. Slyšíme chorály hrůzy, jež probouzí panika. Slyšíme požáry, výbuchy, srážky vlaků a lodí, průtrže, povodně, vichřice, zemětřesení – Ale i cifry slyšíme úrod, jež země rodí, života příval přes smrt se valící, růst a kvetení... Slyšíme všechno, víme všechno a všechno známe, kams napravo, vlevo, nahoru, dolů všechno poznamenáváme, intimnost občana, aféry světa, proměny země – a vše, co se děje, co se má státi a stane, ať zní to, jako by zvracel glóbus či pták si pípal jemně, ať jako hořící svět či střepina skelná to plane, my vše to dříve víme než ten, kdo to zvěděti má, a živíce se tím, aniž závrať nás jímá, |