|
S.K.Neumann: Rudé zpěvy Socialistickým ženám Soudružky, zastavte proudy své výmluvnosti, zadržte řinčivé výhrůžky! Házíte hladovým ohlodané kosti, a revoluce není řečnický výlet: Učte se střílet! Pryč s feminismem! Je žena X a muž je Y, leč srdcí dvé můž zníti jako jeden zvon, když s puškou v ruce jde se za cílem. S manlicherovkou vojandy rudé ve vratech, oknech, na vozech tramvají – s těmi to pude na města šampusů, vesnice keťasů. Ti, co se chechtají, pak budou kvílet: Učte se střílet! Nechtě si lékařské rady! Je revoluce nejlepší hygiena. Jen obvazů pro kamarády ať máte plné kapsy! Buď každá jak blesk a krvavá fena, a na psy! Kulomet bude šílet: Učte se střílet! Pryč s akademickou prací a dolů s kazatelen! Aut revolučních buďte síla hnací, by z měšťáka stal se jelen. Pryč s moralinem, maloměšťáčky! Se sentimentalitou krbu! Na mračna nesete řehtačky, ctnost vidíte ve svém hrbu. Nechtě si tirády proti alkoholu! Tím nevyprázdníte sklepů. Až přijde den, tak rozbijeme spolu všecko, co ničí energii molů v kožiše panstva. Zahoďte dětské trumpetky! Zbytečně piští a kvičí. Odhoďte sobectví, přijměte důsledky! Vítězem ten, kdo sebe v díle zničí. Matky a ženy, dcery a milenky, na řetěz citečky sladké i bolné! Spalte své myrty, spalte své pomněnky, soudružky, buďte volné. Jen kázeň revoluce chtějte s námi sdílet, učte se střílet!
Zpěv jistoty
Vydědili nás, ale nemohou nám vzíti pohled královský na svou ničemnost a neodvratný kaz všeho, cokoli činí, na neodvratný konec, jenž je rozvrátil a do všech koutů stíní jejich hodiny. Vydědili nás, my však víme – víme, že jsme dědici, že po nich vystavíme nový svět. Vykořisťují nás, ale nemohou zabrániti, bychom nejedli se stromu poznání. Všude oráči vyorávají hluboké brázdy, denně rozsévači rozcházejí se do světa, naše osení již se vymetá, železná úroda solidarity. Vykořisťují nás, my však řetězem je strašným sevřeme, nad osudem jejich sami zbledneme, zahynou. Zotročují nás, ale na galejích dvorců, továren a dolů nedovedou uhasiti ohně vzpoury, k němuž sesedáme se jako ke společnému stolu, a jenž půdu žencům dá a oráčům, doly horníkům, dělníkovi stroje. Zotročují nás, ale v jejich kasárnách na slunečních místech o bratrství sníme, o rudých Kristech, o povelu, který celým světem zní, celým světem zatřese, až nám vzplane bitva poslední: Proletáři všech zemí, spojte se! Zotročují nás, ale v jejich káznicích zpíváme si Internacionálu, naše vůle tuhne tu v železo, jejich vzteku odpoví náš smích: Kdo nepracuje, ať nejí! Zotročují nás, ale v jednoho otroka splýváme pomalu, v jednu ruku a jedno kladivo: přijde den, kladivo dopadne vráz, budeme volni! |