S.K.Neumann: Ať žije život! Kdyby náš obecný slovník mohl se definitivně osvoboditi z těsných žalářů, do nichž uzavřely jej dualistické filozofie a dualistická náboženství, viděli bychom bezpochyby velmi zřetelně, jak silný jest u lidí skutečně žijících s moderním životem a svobodněji hledících na svět pocit jednoty všeho života. Cítíme mocně jednotu světa a života, nemůžeme jinak, duch bojující s hmotou, bůh s ďáblem, člověk se zemí, to jsou pohádky z dob dědečků a babiček, zcela cizí všemu našemu cítění a myšlení a dobré jen pro lidi zaostalé a nedovedoucí se osvobodit ze stínů minulosti. Podléháme však v boji se slovníkem, jsme nuceni užívati slov zcela starých pro pocity a představy zcela nové a ve své řeči můžeme tyto vysloviti jen velmi nepřímo. Jednotu světa a života vyznávají i obě moderní a módní filozofie, jež stojí za pozornost, monism a bergsonism. Kdežto německý monism jest však více nebo méně kožený produkt suchého rozumářství a intelektualismu, jest bergsonism – v této věci pravý jeho opak – snahou o syntezi cestou intuice. V monismu vyvrcholila vlastně kritická a analytická metoda naturalismu, vyžila se a nemůže dále. Nemůže hlavně vžíti se v rytmus života, v jeho symfonii: zaznamenávajíc úzkostlivě vnějšek nepouští nás v hlubinu. Sešívá jednotný názor na svět z jednotlivých faktů, ale jejich vnitřní souvislosti nedává nám cítiti. Bergson však se svým smyslem pro plynulost života, pro vnitřní spojitost jevů v čase, vede nás teprve na pravou cestu. Lépe řečeno, vyslovuje filozoficky to, co se děje všude mezi moderními lidmi, zejména pak v umění, které tentokrát více než filozofie jest povoláno vyjádřiti obrat v cítění a myšlení a dáti mu nejvyšší formy. Umění, vyjadřujíc se nepřímo v obrazech a přetvořujíc bez velikých nesnází své obrazové bohatství, může snáze než věda a filozofie, jež jsou nuceny vyjadřovati se přímo, přetvořiti svou řeč tak, aby odpovídala tomu, co jest vysloviti, pocitu symfonické jednoty života, pocitu novému a ukazujícímu, že moderna blíží se k době své zralosti. Že strom roste, zelená se, kvete a dává plody a že tato fakta působí nám eventuelně pohanskou radost, to lze vyjádřiti prostou a konvenční řečí. Ale úžasný pocit souvislosti děje, jehož jméno jest strom, s plynoucím životem, závratný pocit překrásného víru, jejž máme, vnikneme-li jaksi do jeho nitra a vidíme souhrn sil a vůlí, jímž jest příroda, to vysloviti nedá se řečí naturalistů, k tomu třeba řeči přetvořené, složené intuitivně z otisků mnohotvárného životního rytmu. Zůstaňme při umění literárním. Naturalism a symbolism byly nutné předpoklady nové poezie a nové básnické řeči. Naturalism otevřel do literatury básnické cestu věcem všedním a ošklivým. Symbolism učinil poezii niternější a hudebnější a básnickou řeč navýsost citlivou. Zralá moderna počítá s jejich materiálem a s jejich vymoženostmi. Vyhýbajíc se stejně tendenční triviálnosti jako malicherné výlučnosti a chození po koturnech, přetvořila nová poezie svou řeč hlavně tím, že zcivilněla, jak zní nejnovější slovo, svůj patos. Děj jednoduchý a prostý, věc napohled všední a nezajímavá jsou pro moderního básníka stejně obdivuhodný, ba následkem reakce na vtíravost gest slavnostních snad obdivuhodnější než děje a věci výlučné, vzácné a vybrané. Jistě také působí zde hrdost objevitelů. Či snad není skutečnost objevena de facto teprve dnes, kdy po provedené a do šířky pracující analýze naturalistické počíná se nahlížeti do nitra dějů a věcí a chápe se jejich symfonická souvislost, cítí se rytmus jednotného života jako nikdy předtím. Vidouce věci v jejich souvislosti s plynoucím životem, vidíme je zcela jiné než ti, kdo je analyzovali jako izolovaná, rozlišená, mrtvá čísla anebo předtím hleděli na ně jako na zázraky boží. Věci zcela obyčejné vzbuzují v nás pocity, o nichž se lidem před námi ani nezdálo, vidíme je nově vnikajíce do jejich nitra, a tu není divu, že se nám přes prostotu a všednost svou zdají hodný toho, aby se staly součástkou obrazového bohatství básníků. Byly nám otevřeny oči, ze světa domněle známého přešli jsme v nový svět, ze skutečnosti domnělé ve skutečnost jasnou a pravou, obdivujeme se jako lidé, kteří z rodné dědiny přijdou do veleměsta nebo z idylických niv do tropického pralesa, obdivujeme se stále a intenzívně, obdivujeme se celku i každé podrobnosti, a poněvadž každá podrobnost má pro nás půvab novosti a nesmírnou důležitost, nový poměr ke všem ostatním detailům, daný rytmem života, obdivujeme se i věcem zcela prostým, nevycházejíce v daných okamžicích intuitivního chápání života z opojení. První zralí modernisté, první objevitelé nové básnické řeči, radikální Walt Whitman, syn panenské kultury, a Emile Verhaeren, cestu těžce si klestící, byli takovými velikými obdivovateli, a musí jimi býti všichni, kdož chtějí sestoupiti do samého srdce života a odtud vynésti zralé plody moderní kultury. Jakmile však přestali jsme rozlišovat věci na ty, které se pro poezii hodí, a na ty, které se pro ni nehodí, na věci vzácné, vybrané, vznešené a na věci chudé, všední, sprosté, rozšířili jsme nesmírně své bohatství syžetové i obrazové. Všeho můžeme potřebovati v daném případu, celý svět je náš. A této volnosti chceme také využíti, ba tato volnost je nevyhnutelný předpoklad nové básnické řeči. Přidržujíce se slov Bergsonových můžeme říci, že jest nutno, máme-li vyjádřiti svou intuici symfonické jednoty všech věcí, svůj stálý pocit vnitřního rytmu života, života plynulého a dynamického, abychom různými obrazy, vzatými z odlišných oborů věcí třeba sebeprostějších a působícími konvergenčně, sbíhavě, řídili vědomí k bodu, kde lze zachytiti naši intuici, náš pocit. Nejdisparátnějšími obrazy, sbíhajícími se k témuž cíli, ale nezatlačujícími se navzájem, vyvoláme nejlépe představu věcí a dějů v jejich vnitřní pravdivosti a souvislosti s životem. To znamená, že nemůžeme a nesmíme izolovati děj, který líčíme, věc, kterou opěváme, nýbrž sestoupivše do jejího nitra, rozhlížíme se jím na všecky strany, hledajíce jemné, živé nitky, které ji spojují se životem. Jen tak vyjádříme hluboce a pravdivě prožité, a nikoli pouze vymyšlené. Neboť opravdu, život je souvislost, a my můžeme jej pochopiti a vysloviti jen „návratem k bezprostředním faktům vědomí pomocí intuice". Volba obrazů v moderní poezii poskytuje básníku i čtenáři skutečnou rozkoš. Jsou tak nepředvídané a intenzívně výrazné, často drsné a smělé, vypovídající boj snadné líbivosti, a hlavně jsou vždy tajemně spjaty s jádrem věcí. Při vší úctě, kterou máme k starým uzavřeným formám básnickým, vždy ještě vývoje a asimilace schopným, neubráníme se tu přesvědčení, že již kvůli zachovám neztenčené, neokleštěné výraznosti těchto obrazů jest nejlepším vyjadřovacím prostředkem moderní poezie tzv. volný verš, tento úžasný nástroj, bez něhož není vůbec myslitelný moderní patos, ten prostý, drsný, nikoli ze vznešených gest, nýbrž z vnitřní pravdivosti vyplývající patos, jenž se tolik podobá kovové písni vycházející z veliké moderní strojovny. Je prostě velebný tak, jako moderní jednotný názor na život je prostě velebný, bez pozlátka, bez akademické nebo mystické drapérie, ale z vnitřka rozjasněný opojením. Veta bylo by po drsném půvabu nových básnických obrazů, kdyby se měly podrobiti poutům starých básnických forem. Jejich síla jest v jejich široké volnosti, v jejich neznásilněné pravdivosti a prostotě. Vzíti z nich jediné slovo znamenalo by často porušiti všechnu jejich chuť a vůni. A když již jsme u volného verše: Pan František Langer velice se mýlí, považuje-li jej za snadnější nástroj pro neschopnost než formu uzavřenou. Opak jest pravda. Nic není snadnější dnes než naučiti se pravidelné formě rytmu a rýmů a ošáliti jimi nezkušené. I člověk, u něhož není pražádných jiných předpokladů básnického nadání, může to přivésti k virtuozitě, může tu klamati a zastříti vnitřní prázdnotu. Dovedeme si však představiti prázdného virtuosa volného verše? Není v tom vůbec protiklad: virtuozita a volný verš? Volný verš v pravém slova smyslu je příliš úzce spjat s bohatstvím obrazovým vyplývajícím z moderní intuice, a proto zní na první poslechnutí zcela falešně, jakmile tato intuice chybí nebo se toliko simuluje. Nutno ovšem činiti také rozdíl mezi starým verslibrismem francouzským a volným veršem Whitmanovým a Verhaerenovým (u nás Březinovým, poněkud stranou stojícím). Onen znamenal v podstatě uvolňování staré formy, tento však formu novou a nevyhnutelnou. Vůbec dá se myslím tvrditi, že teprve moderní básnické obrazy, jejich nesešněrovatelnost, jejich nutnost cele se vylíti dává pravou sankci volnému verši, jenž v naší řeči tuším má hojnější rytmické možnosti než v jazyku francouzském. Kde nedostatek moderní intuice nedává vzniknouti novému, karakteristickému bohatství obrazovému, tam volný verš zůstává nepodstatnou libůstkou a tam věru možno dáti přednost formám uzavřenějším. Srovnáme-li vše, co učiněno bylo pro novost a intenzívnost výrazu ve starých formách (úžasným Baudelairem například, jehož poezie nejkrásněji a nejplněji vyjadřuje evropskou duševní krizi a hypochondrii, pokud ještě nebyly známy cesty k jich překonání), s tím, co pro novou výraznost učiněno bylo ve verši volném, o němž mluvíme, shledáme, zdá se mi, že tam bylo to provedeno spíše záměnou slov, zde však především záměnou obrazů, radikálním přetvořením řeči, jako nutným důsledkem změněného nazírání na život. Volba syžetů v moderní poezii není ovšem pro tuto poezii tak důležitá jako prostředky tvárné. Víme již příliš dobře, že v umění vždy rozhoduje jak (správněji jak co), a nikoli co. Nicméně i zde pozorujeme přirozeně spíše sklon k látkám prostým, z náplně obyčejného života vyzvednutým, než sklon k zjevům výjimečným a básnickou tradicí posvěceným. Moderní básník sahá raději pro svou látku v občanský shon než v knížecí archív, v život, který míjí, než v historii, která jest zaznamenána. Neboť nemá-li býti oslaveno to, co jest, proti tomu, co bylo?! Oslavujeme nejlépe život, oslavujeme-li děje a věci míjející zcela prostě mimo nás. A nemělo by věru valného smyslu naše nejkrásnější heslo „Ať žije život!", kdybychom před ním prchali do minulosti k látkám posvěceným konvenčností. Ostatně otevřely-li se nám nesmírné syžetové poklady, všude kolem nás hojně ležící v současnosti, věci právě objevené, a jedná-li se nám netoliko o nové umění, nýbrž také o to, abychom všem vrstevníkům otevřeli oči a vedouce je k nalezenému životu uspíšili uzrání moderny, – zdaž není nám opovrhnouti promrskaným panoptikem věků, jeho mumiemi bohů a herců a věčně se vracejícími figurínami? Jest nejvyšší čas, abychom odhodili všechny obnošené masky a jali se mluviti a jednati jako občané dvacátého věku. Nebojím se tohohle slova občan. Nehledíc ke schopnosti vyjadřovací liší se básník od občana obecného toliko intenzivnějším chápáním a prožíváním věcí; v přechodních dobách znamená to ovšem ohromnou propast mezi nimi, ale jakmile kultura přestává býti prázdným slovem nebo estétskou frází, zmenšuje se tato propast na minimum. Zcivilnění básnického umění, přitahujíc i věci nejprostší na dosah ruky básníkovy, přispěje i tu k vyrovnání nesnesitelných protiv a tím i pravé kultuře. Nepřítelem nového umění není tak nervózní zatvrzelost a nechápavost obecenstva, jako spíše estétství. Voilà l'ennemi! Zejména u nás, v literatuře české. Obecenstvo bude nakonec přesvědčeno, estétové přijdou však s kropenkou vymítati ďábla. Rozumí se, jménem kultury. Nutno říci velmi hlasitě, že estétství u nás bylo úžasně neplodno a že má-li jisté zásluhy o literární import, paralyzovalo je dokonale úplným zmatením pojmů a nekarakterností. Estét je hypochondr a zlý člověk k tomu. Estét je nejvýše temperament, ale nikoli karakter. V nejlepším a nejčistším případu strne v akademismu a v sebe přelstívající póze člověka negujícího život. V nejhorším případě je to zmítající se, kolísající místo vyvíjející se slaboch a politikář. Novému umění bude přestáti útok estétů. Z jedné strany přiběhnou všichni ti Marcelové a Egonové potulující se naší literaturou se svým ubohým, chudičkým slovníčkem krásných slov tak pretenciézních, ale běda tak vyčichlých. Opakují týmiž mrtvými slovy a obrazy stále tytéž těžce vymyšlené neřesti, kterým nikdo nevěří a které nikoho nebaví. Umění píší ovšem s velikým U. A z druhé strany přiřítí se ještě bojovněji veleknězi kultury se svými exorcismy. Stůňou všemi nemocemi minulého věku a nemají vůle překonati svou hypochondrii a jasnými zraky pohleděti před sebe. Hypochondrii jmenují kulturou. Pobíhají z jednoho opuštěného chrámu do druhého a jsou na skoku v pravověrné katolictví, neboť v Praze teď udávají tón mladí židovští estétové, metající nejpokrytečtější katolické kozelce. Huhuhú. Francie má estétské konvertity šťastně za sebou, my máme na své krásnou vyhlídku teprve. Mluvilo se u nás velmi mnoho o karakterním poměru k umění a životu. Obchodníci s modlami, řekněte, kde jest? Ať žije život, pánové! Zatímco jste se kolísali napravo, nalevo, vpřed i vzad, nezadržitelně plynoucí život vás zanechal za sebou. Činí to všem, kdož nedovedou se hnouti z místa bez berlí po dědečkovi. Vyznavači nového umění jsou vyznavači života, zcela prostého života, v němž se nechodí po koturnech a v němž divadelní gesto jest odbyto a divadelní dekorace nenáviděna. Zato každá sebenepatrnější věc září v něm vnitrním štěstím, že existuje. A nic neexistuje v něm izolováno, ale vše jest souvislou součástí velebného rytmu, velebného moderním způsobem. Vyznavačům nového umění jen život a nic jiného než život dává posvěcení tím, že jsou jedno s ním a tuto jednotu, symfonii dovedou vysloviti. Dosti jsme se nafňukali, teď chceme míti zase jednou prostou a veselou radost z věcí. A bez berlí chceme jíti vpřed nečekajíce vděčnosti od těch, jimž poskytujeme příležitost, aby se stali chápavými vrstevníky zrodu nového světa, jenž bude jednou velikolepější než všechny předešlé, a jako Henri van de Velde, tento nedoceněný průkopník, volal své „ano", voláme prostě: Ať žije život! Neboť co jiného mělo by žíti dnes, nade všemi pokácenými modlami minulých věků, po všech bludech, které se stavěly mezi člověka a život? Neumann, S.K.: Konfese a konfrontace II, Stati o umění a kultuře, Československý spisovatel, Praha 1988