Charles Baudelaire: Malé básně v próze Každý je osedlán svou chimérou Pod široširým šerým nebem, na prašné holé pláni bez cest, bez drnu trávy, bodláku, kopřivy, potkal jsem zástup shrbeně kráčejících lidí. Každý vlekl na svých plecích ohromnou chiméru, těžkou jako žok mouky nebo uhlí anebo zbroj a zbraň římského těžkooděnce. Obludné zvíře nebylo však nehybným břemenem – ovíjelo a svíralo člověka pružným, mocným svalstvem, do prsou svého soumara zatínalo dvé pařátů a mytologickou hlavou čnělo nad jeho čelem jako jedna z těch monstrózních přilbic, jimiž starověcí válečníci rozsévali strach a třas mezi nepřáteli. Vyptávaje se jednoho, otázal jsem se, kam mají namířeno se svým nákladem. Že prý nemají potuchy – ani on, ani druzí –, ale zřejmě kamsi že jdou, poněvadž je cosi nutká a nutí spět dál a dál. A zvláštní věc: ani jeden z těch poutníků nezdál se roztrpčen na bestii, která mu dřepěla v týle a lpěla na zádech – jako kdyby ji tak nějak pokládal za součást sebe samého. Žádná z těch unavených vážných tváří nenasvědčovala nějakému zoufalství. Pod splínovitým příkrovem oblohy, nohy boříce do prachu země – bezútěšné stejně jako nebe –, putovali s odevzdaným vzezřením těch, kdo jsou odsouzeni zoufale doufat. Přešed kolem mne, zapadl průvod v parách při obzoru; v těch místech uniká oblý povrch naší oběžnice všetečnosti lidských zraků. Nějakou chvíli jsem se živou mocí snažil pochopit tajuplné počínání těch lidí; leč zanedlouho mě posedla zoufanlivá netečnost – i byl jsem jí sklíčen tíž než oni poutníci drtivým břemenem svých chimér. Hemisféra ve vlasech Dovol, abych dlouho, dlouho dýchal vůni Tvých vlasů, abych v ně jako žíznivý poutník do pramene vody pohružoval celý obličej a jako vonný šátek je rukou rozevlával – abych rozvířil vzduchem vzpomínky. Kdybys Ty jen věděla, co já v Tvých vlasech všecko vidím! Co vše já cítím! Co všechno slyším! Můj duch putuje při vůni, jako se duch jiných povznáší při hudbě. V Tvých vlasech spí sen plný plachet a stěžňů; monzuny vanoucí nad širými moři přenášejí mě v nich do čarovábných pásem, kde prostor je modřejší, hlubší, kde vzduch voní ovocem, listím a lidskou pletí. Z oceánu Tvých kadeří promžívá přístav znějící dumnými písněmi, hemžící se molodci kdekteré národnosti a loďmi všemožných tvarů, jež do nedohledna uranického nebe vřezávají jemné, složité obrysy své stavby. V laskání Tvých kadeří nacházím opět malátnou mdlobu dlouhých hodin, trávených na divaně v kajutě krásné lodi, kdy obklopen vázami květin a chladivými nádobami byl jsem ukolébáván neviditelnými běhutými vlnami přístavu. V plápolném krbu Tvých kadeří vdechuji vůni tabáku smíchaného s opiem a s cukrem – v noci Tvých kadeří odráží se mi nekonečný azur tropů – na mořském břehu Tvých kadeří, měkkém jak prachové peří, opájím se pachem dehtu, pižma a kokosového oleje. Dovol mi kousat a hryzat Tvé těžké černé vrkoče! Když se Tvými vlasy – poddajnými i vzpurnými – prokousávám, je mi, jako bych jedl vzpomínky. Pokušení neboli Erós, Pluto a Sláva Dva nádherní satanáši a ďáblice zjevu taktéž kromobyčejného vystoupili minulé noci po tajemném schodišti, kudy peklo útočívá na křehkost spícího člověka, aby s ním potají obcovalo. I zavítali ke mně v lesku a blesku své slávy a jako na pódiu stanuli přede mnou. Z trojice postav světélkovala sirnatá záře, takže vystupovali z temného pozadí noci. Vzezření byli tak hrdopyšného, tak vladařského, že zprvu jsem všecky tři pokládal za opravdové bohy. Tvář prvního satana byla androgynního typu a i v liniích těla se jevila rozkošnická nyvost antických bakchanálů. Krásné unylé oči neurčité tmavé barvy podobaly se fialám zalitým dosud těžkými slzami bouře, pootevřené rty roztopeným vykuřovadlům, z nichž se line libá vůně voňavek; kdykoli povzdechl, v žáru dechu zazářil let hmyzu vonícího pižmem. Kolem nachové tuniky vinul se mu jako pás had měnivých barev, jenž se vztyčenou hlavou roztouženě k němu obracel oči, svítící jako dva žhavé uhlíky. Na živém tom páse visely, střídavě s lahvičkami plnými zhoubných tekutin, lesklé nože a chirurgické nástroje. V pravici držel jinou lahvičku, jejíž obsah byl jasně červený a na které jako nálepka tkvěla tato divná slova: Pijte TOTO JEST KREV MÁ – prvotřídní cardiacum!; v levici třímal housle, za jejichž doprovodu nepochybně zpíval o svých radostech a bolestech a kterými za nocí sabatu šířil nákazu svého šílenství. Útlé kotníky vláčely za sebou několik článků přetrženého zlatého řetězu; a když ho tlak pout přiměl sklopit zraky k zemi, marnivě si prohlížel nehty u nohou, vyleštěné a vyhlazené jako dobře opracované drahé kameny. Pohlédl na mne bezútěšné smutnýma očima, z nichž sálala opojivá úskočnost, a počal melodickým hlasem: „Chceš-li, chceš-li jen, učiním tě pánem duší; pánem živoucí hmoty budeš, větším než sochař své hlíny; poznáš stále se ohrožující rozkoš vyjít ze sebe samého, v jiném na sebe zapomenout a uvábit jiné duše, aby splynuly s tvou." Leč já jsem odpověděl: „Díky, díky! Co bych dělal s těmi homunkuly, kteří dojista nemají větší cenu než moje ubohé já? Byť i mi bylo trochu stydno vzpomínat, na nic nechci zapomenout – a i kdybych tě, ty ochechule opeslá, nepoznával, tvé tajemné nože, tvé podezřelé lahvičky, řetězy spoutávající ti nohy jsou symboly, které dosti jasně mluví o stinných stránkách tvého přátelství. Nech si své dary!" Druhý pekelník nebyl zjevem tak truchlivého a přitom úsměvného vzezření, ani jemných, lichometných způsobů, ani té rosné, vonné krásy. Bylo to chlapisko odulých tváří, v nichž ani nebylo vidět oči, s pupkatým břichem převislým nad stehny, celou kůži měl zlatě jakoby vytetovánu obrazem mumreje postaviček, kde v nejrůznějších obměnách byla vypodobněna bída tu na světě. Znázorněni tam byli vychrtlí mužíčkové, dobrovolně se věšející na skobu, vyzáblí šerední pidimužíčkové, jejichž prosebný pohled se dovolával almužny ještě výmluvněji než třesoucí ruce, utahané mámy s nedochůdčaty u vysílených prsů. A mnoho a mnoho jiných ubožáků. Pupkáč luciper bušil si pěstí na bachor, a z panděra táhle zvučel řinčivý ozvuk kovu, končící tlumeným kvílením mnoha lidských hlasů. A satan se smál, nestoudně cenil vyžrané zuby, kreténsky se chechtal – jako po všech světa končinách jistí lidé, když se příliš dobře naobědvají. Já," spustil na mne, „já ti mohu dát, co zmůže všecko, všemu se vyrovná, vše nahradí!" A plácl si na hnusný teřich; zvučná odezva dotvrdila neomalená slova. S odporem jsem se odvrátil a odvětil: „Nepotřebuji ničí bídy pro svoje potěšení, nelačním po bědném bohatství žádného z nešťastníků vyobrazených na tvé kůži jako na tapetě." A ďáblice? Lhal bych, kdybych nepřiznal, že mě na první pohled zaujala ojediněle osobitým půvabem. Měl-li bych se vyjádřit přesněji, nejvhodněji snad bych jej přirovnal k půvabnosti odkvětajících legendárních krasavic: jaksi ani nestárnou, jejich krása však působí tklivým kouzlem ruin. Byla to žena panovačného hledu a vzhledu, přitom zchlapštělého habitu, z očí (třebaže pod nimi měla modré kruhy) zářila uhrančivá síla. Nejvíce mě upoutala záhadnost jejího hlasu – připomínal mi nejlahodnější hluboké alty a trochu i chrapot hrdel neustále přelévaných alkoholem. „Chceš poznat moji moc?" oslovila mě bohyně zla podmanivým hlasem paradoxní tonality. „Slyš!" A nasadivši k ústům obrovský roh – jak pouťová trumpeta ofábořený jmény kdekterých novin na světě –, provolala jím moje jméno: duněním sta tisíc hromů hřmělo éterem a vracelo se ke mně odráženo ozvěnou z nejdálnější planety. „No tohle... u všech rohatých...," uřeknu se, už už satanele propadávaje. Ale když jsem si bedlivěji prohlížel tu svůdnou virago, připadala mi nějak povědomá... viděl jsem ji, jak si připíjí s několika mně známými individui; a pazvuk plechu zanesl v můj sluch matnou vzpomínku na polnici prostibulu. Do dna duše jsem vzkypěl opovržením: „Táhneš! Nejsem nějaký takový, abych se pelešil s kuběnou jistých lidí, které nechci jmenovat!" Měl jsem spravedlivé právo být hrdý na odmrštění tak hrdinské. Jenomže jsem naneštěstí procitl – a bylo po kuráži a ráži... „Jen co je pravda," řekl jsem si, „musil jsem se to potácet mezi bděním a sněním, že jsem byl tak skrupulózní. Kdyby se tak mohli vrátit, když jsem se teď vybral z limbu, už bych, achich ach, takové skrupule neměl!" I vzýval jsem je hlasitě, úpěnlivě odprošoval, nabízel, že se znectím, kolikrátkoli se jim uzda, jen když sobě získám jejich přízeň; avšak jistě jsem je pekelně urazil, neboť víckrát už nepřišli. Ušlechtilý kůň Je škaredá. A přece rozkošná! Čas a láska ji poznamenaly svým drápem a beze slitování poučily, kolik mládí a pelu odnáší každá minuta, každá hubička. Je opravdu šeredná – mravenec je to, pavouk, i skelet pro mne za mne; ale i zázračný elixír a kouzelný lék! K pohledání jedním slovem. Času se nepodařilo podlomit ladný, křepký krok, ani pomařit nezdolný půvab její úsoby. Láska neublížila sladkému dívčímu dechu, čas nevyrval ani vlásek z kosmaté hřívy, z které v plavých vůních dýchá celá hravá i dravá životní síla francouzského Jihu – Nîmes, Aixu, Arles, Avignonu, Narbonnu, Toulousu – měst žehnaných sluncem, míst k nedomilování krásných. Marně do ní s chutí zatínaly zuby čas i láska – nijak nenahlodaly nezvažitelný, ale věčný půvab chlapecké hrudi. Už je snad umilovaná, ne však vynulovaná; pořád ještě je junák, připomíná ony oře slavného plemene, které oko opravdového znalce pozná, ať jsou zapraženi do drožky nebo do těžkého nákladního vozu. A potom: je tak sladká, tak horoucí! Miluje, jako se milovává na podzim: zdá se, že příznaky zimy zažehují v jejím srdci nový oheň, a v nevolnictví jejího laskání není stopy stínu něčeho únavného. Baudelaire, Charles: Malé básně v próze, přel. J.Fořt, BB art, Praha 2002