Jean-Arthur Rimbaud: Dopisy vidoucího

GEORGESU IZAMBARDOVI
29. rue de l'Abbaye-des-Près v Douai (Nord)

Charleville (13.) května 1871
Drahý pane!

Jste opět profesorem. Člověk má povinnosti k lidské Společnosti, řekl jste mi; jste vychovatelem: jdete vyšlapanou cestou. – Také já jsem zásadový: dávám se cynicky vydržovat; pátrám po starých blbcích ze školy: co mohu nalézt blbého, špinavého, špatného ve slovech i činech, to jim dávám: platí mi za to pivem a ženami. – Stabat mater dolorosa, dum pendet filius. – Mám povinnosti ke Společnosti, to je pravda – a mám rozum. – Vy také máte rozum, dnes. Celkem vzato, vidíte ve svých zásadách jen subjektivní poezii: váš úmysl dosíci univerzitního žlabu – odpusťte! – to dokazuje. Ale vy skončíte vždy se zadostiučiněním člověka, který nic nevykonal, protože bude vždy hrozně fádní. Jednou, doufám – mnoho jiných doufá podobně – uvidím ve vaší zásadě objektivní poezii – uvidím ji upřímněji, než byste ji udělal vy! – Budu pracujícím: to je myšlenka, která mne zdržuje, když bláhový hněv mne žene do Paříže, kde tolik pracujících zmírá ještě teď, zatímco vám píši! Pracovat nyní, to nikdy, nikdy; stávkuji.
Žiji teď co nejzhýraleji. Proč? Chci být básníkem a pracuji, abych se stal vidoucím: Vy to nepochopíte a neuměl bych vám to skoro ani vysvětlit. Jde o to, dojít k neznámému rozrušením všech smyslů. Je to velké utrpení, ale je nutno být silný, být rozený básník, a já jsem poznal, že jsem básník. To není má vina. Špatně se to říká: Myslím. Mělo by se říci: Myslí to ve mně. – Promiňte mi tu hříčku slov.
JÁ je někdo jiný. Tím hůř pro dřevo, když si uvědomí, že je houslemi, a vysmívá se nevědomým, kteří se hádají o to, čemu nerozumějí.
Pro mne nejste učitelem. Dávám vám toto zde: je to satira, jak říkáte? Je to poezie? Vždy je to fantazie. – Ale prosím vás, nepodtrhujte ani tužkou, a vůbec už ne myšlenkou:

OŠÁLENÉ SRDCE Mé smutné srdce plivá z lodi...
…………………………..
Tím nechci říci nic.
ODPOVĚZTE MI: u p. Deverriěra, pro A. R.
Srdečný pozdrav.
Arth. Rimbaud

PAULU DEMENYOVI
Rue Jean de Bologne Douai

Charleville 15. května 1871

Rozhodl jsem se, že vám dám hodinu nové literatury. Začínám hned aktuálním žalmem:

VÁLEČNÝ ZPĚV PAŘÍŽSKÝ
Nechybí mnoho do jara...
…………………………..
– A nyní prózou o budoucnosti poezie: –
Celá antická poezie končí v poezii řecké. Život harmonický. – Od Řecka po romantické hnutí – středověk – jsou vzdělanci, veršotepci. Od Ennia k Théroldovi, od Thérolda ke Casimiru Delavignovi, to je vše rýmovaná próza, hra, změkčilost a sláva nesčetných generací blbců: Racine je čistý, silný, veliký. – Kdyby haněli jeho rým, kdyby kazili jeho verše, byl by Božský Blázen dnes stejně zapomenut jako první spisovatel Počátků. – Po Racinovi hra plesnivěla. Trvala dva tisíce let!
Ani žert, ani paradox. Rozum mi vnuká více jistoty o předmětu, který by nikdy nerozhněval Mladou Francii. Ostatně, současníkům je dovoleno proklínat předky: člověk je doma a má čas.
Romantismus se nikdy dobře neposuzoval. Kdo by ho byl posuzoval? Kritikové!! Romantikové?, kteří tak bezpečně dokazují, že píseň je tak málo dílem, to jest zpívanou a pochopenou myšlenkou zpěvákovou.
Neboť JÁ je někdo jiný. Jestliže se z mědi stane polnice, není to její vinou. To je mně jasné: pomáhám své myšlence, aby se vyvíjela: dívám se na ni, naslouchám jí: nasadím smyčec: symfonie bouří uvnitř, nebo vyrazí ven.
Kdyby byli staří blbci našli v JÁ jen nepatrný význam, nemusili bychom vymetat ty milióny koster, které odnepaměti hromadily z výtvorů svého zatemnělého rozumu, prohlašujíce se za spisovatele!
V Řecku, pravil jsem, verše a lyry rytmují Činnost. Potom hudba a rýmy jsou hříčkou, odpočinkem. Studium této minulosti okouzluje zvědavé: mnozí mají radost z obnovování těch starožitností: – to je jejich. Univerzální rozum vždy vydával své myšlenky přirozeně; lidé sbírali část těchto plodů rozumu; jednali z nich, psali o tom knihy: tak šel vývoj, kdy člověk se nepropracovával, nebyl ještě probuzen nebo nebyl ještě v plnosti velkého snu. Úředníci, spisovatelé: autor, tvůrce, básník, takový člověk neexistoval!
Prvním úsilím člověka, který chce být básníkem, je poznání sama sebe, a to úplně. Hledá svoji duši, přehlíží ji, zkouší ji, učí ji. Když ji pak zná, musí ji kultivovat; zdá se to prosté: v každém mozku se uskutečňuje přirozený vývoj; tolik egoistů se prohlašuje za spisovatele; a je mnoho jiných, kteří děkují sami sobě za svůj vyspělý intelekt! – Ale jde o to, učinit duši ohavnou: jako vyžraný zub! Představte si člověka, který si naočkuje a pěstuje na obličeji bradavice.
Říkám, že je nutno být vidoucím, stát se vidoucím.
Básník se stává vidoucím dlouhým, nesmírným a uváženým rozrušováním všech smyslů. Všechny způsoby lásky, utrpení, šílenství; hledá sám sebe, zkouší na sobě všechny jedy, uschovává si z nich tresť. Nevýslovná muka, při nichž se stává mezi všemi velikými neduživcem, velkým zločincem, velikým proklatcem – ale svrchovaným Mudrcem! – Neboť přichází k neznámu! Poněvadž kultivoval svou duši již bohatou, více než kdo jiný! Přichází k neznámu, a i kdyby zešílel a skončil ztrátou rozumu a nechápal už své vidiny, přece je viděl! Ať zdechne ve svém hnusu nad neslýchanými a nepojmenovatelnými věcmi: přijdou jiní hrozní pracovníci; začnou na obzorech, kde on se zhroutil!
- Pokračování za šest minut –
Nyní vkládám druhý žalm mimo text: račte laskavě naladit svůj sluch – a každý bude nadšen. – Mám smyčec v ruce, začínám:

MÉ MALÉ MILENKY
Slzavá šťáva květin myje...
……………………………

Hle. A zapamatujte si dobře, kdybych se nebál, že vám způsobím výlohy 60 c. na známce – já chudák, který už sedm měsíců neměl měďák v ruce! – poslal bych vám ještě své Pařížské milence, sto hexametrů, Pane, a svou Smrt Paříže, dvě stě hexametrů!
- Znovu začínám:
Tedy básník je skutečně zloděj ohně.
Je zavázán lidstvu i zvířatům; své výmysly dá vyslechnout, pocítit a ohmatat. Jestliže to, co vynáší z hloubi, má tvar, podá tvar, je-li to bez tvaru, podá to bez tvaru. Nalézt řeč; – ostatně, jelikož každá řeč je ideová, přijde čas všeobecné řeči! Je nutno být akademikem – mrtvějším než zkamenělina – k dodělání slovníku jakékoli řeči. Slabí by začali myslit na první písmeno abecedy, takže by rychle propadli šílenství!
Tato řeč bude z duše pro duši, obsáhne vše, vůně, zvuky, barvy, myšlenka se spojí s myšlenkou a přitáhne ji. Básník bude definovat množství neznáma, probouzejícího se včas v univerzální duši: dá více než vzorec své myšlenky, než vysvětlení svého pochodu k Pokroku! Stane-li se nesmírnost zákonem všemi hledaným, bude skutečně násobitelem pokroku!
Tato budoucnost bude materialistická, uvidíte. – Básně plné Úměrnosti a Souladu budou dělány pro věčnost. – Celkem vzato, bude to ještě trochu Poezie řecká.
Věčné umění mělo by své funkce, jako básníci jsou občany. Poezie nebude určovat rytmus činnosti; bude v popředí.
To budou básníci! Až bude zlomeno nekonečné otroctví ženy, až žena bude žít pro sebe a sebou, až muž – dosud hnusný – dá jí svobodu, také ona bude básníkem! Žena nalezne neznámo! Budou se její myšlenkové světy lišit od našich? – Nalezne věci neznámé, nevyzpytatelné, odporné, rozkošné; my se jich chopíme, pochopíme je.
Zatím žádejme na básníkovi novost – myšlenky a formy. I kdyby všichni schopní hned brzy uvěřili, že učinili zadost svému požadavku. – To není to!
První romantikové byli vidoucí, aniž si toho byli vědomi: kultura jejich duší se počala v náhodách: opuštěné, ale vytopené lokomotivy, které nějaký čas jedou po kolejích. – Lamartine je někdy vidoucí, ale je tísněn starou formou. – Hugo, příliš paličatý, viděl dobře v posledních svazcích: Ubožáci jsou skutečná báseň. Mám v ruce Tresty; Stella dává jakousi představu jasnozření Hugova. Příliš Belmontetů a de Lamennaisů, Bohů a sloupů, staré zdechlé nesmírnosti.
Musset musí být čtrnáctkrát proklet námi, pokolením bolestným a uchváceným vidinami – pokolením, které urážela jeho andělská zahálka! Och! povídky a nudná proverba! Ó Noci! ó Rollo, ó Namouna, ó Číše! Vše je francouzské, to je nanejvýš hodné nenávisti; francouzské, nikoli pařížské! Ještě jedno dílo tohoto protivného génia, kterého inspiroval Rabelais, Voltaire, Jean Lafontaine, vykládaný p. Tainem! Jarní, takový je duch Mussetův! Půvabná, taková je jeho láska! Odtud ta emailovaná malba, solidní poezie! Dlouho si budeme pochutnávat na francouzské poezii, ale ve Francii. Každý kupecký mládenec je s to rozvinout rollovskou apostrofu, každý seminarista odnáší si v krytu svého zápisníku pět set veršů. V patnácti letech toto nadšení vášní uvádí mladé do říje; v šestnácti letech se spokojují již jen s procítěnou recitací; v osmnácti a v devatenácti každý průměrný gymnázista dělá ze sebe Rollu, píše Rollu! Někteří snad z toho ještě umírají. Musset neuměl nic vytvořit. Měl vidiny za flórem záclony: zavřel oči. Francouz, česnečkář, přivlečený z hospody do školních lavic, ten krásný mrtvý je mrtev, a napříště se nenamáhejme probudit ho svými ohavnostmi!
Druzí romantikové jsou velmi vidoucí: Th. Gautier, Lec. de Lisle, Th. de Banville. Poněvadž však vidět neviditelné a slyšet neslyšitelné je něco jiného než pochopit smysl mrtvých věcí, je Baudelaire první vidoucí, král básníků, pravý Bůh. Přece však žil ještě v prostředí příliš uměleckém; a forma, tak u něho vychvalovaná, je ubohá: Objevování neznáma vyžaduje nových forem.
Kovaný ve starých formách – jeden z nevinných, A. Renaud – vytvořil svého Rollu; – L. Grandet – vytvořil svého Rollu; – Galové a Mussetové, G. Lafenestre, Coran, Cl. Popelin, Soulary, L. Salles; žáci, Marc, Aicard, Theuriet; mrtví blbci, Autran, Barbier, L. Pichat, Lemoyne, Deschampsové, Desessartsové; žurnalisti, L. Cladel, Robert Luzarches, X. de Ricard; fantasté, C.Mendès; bohémové; ženy; talenty, Léon Dierx, Sully Prudhomme, Coppée – nová škola, řečená parnasistická, má dva vidoucí, Alberta Mérata a Paula Verlaina, skutečného básníka. – To je vše. – Pracuji tedy, abych se stal vidoucím. – A skončeme zbožným zpěvem.

DŘEPĚNÍ
Když páter Milotus si pozdě zrána kých...
………………………………………….
Byl byste ohavný, kdybyste mi neodpověděl: rychle, poněvadž do týdne budu snad v Paříži.
Na shledanou.
A. Rimbaud

  • Rimbaud, Arthur: Má bohéma, přel. V.Nezval, Československý spisovatel, Praha 1977