|
Charles Baudelaire: Květy zla
Souvztažnosti Hle, příroda je chrám, kde živé pilíře se někdy rozezní dost neurčitou řečí; a člověk prochází se v symbolické seči, jež hledí důvěrně naň okem malíře. Jak dlouhé ozvěny se cestou z dálky mísí a jemně splývají ve sjednocený hlas, jak široširá noc, jak světlo, jako čas, tak vůně, barvy, tóny odpovídají si. Jsou vůně heboučké jak dítě na líci, zní jako hoboje, jak zeleň luk a klecí, – a jiné zkažené a triumfující a mají rozpětí všech nekonečných věcí jak ambra, benzoe, jak zrnko kadidla, jsou chválou na ducha a smysly, na křídla. Mršina Co jsme to viděli to letní jitro boží, vy moje lásko jediná? V zatáčce pěšiny na kamenitém loži ležela bídná mršina, a nohy zvedajíc jak prostopášná žena a plna žáru potíc jed, strkala nestoudně, nedbale rozvalena své pařící se břicho vpřed. S hůr slunce pražilo, tak jako by ji chtělo v tu chvíli celou upéct hned a vrátit Přírodě, co spojovalo v tělo, ve stonásobném množství zpět. A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla jak ke kvetoucí květině. Puch byl tak strašlivý, že jste div neomdlela na sporé trávě v pěšině. Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu, se táhly larvy v tisících, a oblévajíce ty živé cáry slizu, tekly jak hustý kal kol nich. To vše se zvedlo hned, hned kleslo jako vlna, či šumíc trysklo do výše, jako by mršina, divného dechu plna, tu žila dále množíc se. A tento svět pak zněl, pln hudby neurčité, jak šelest větrů nebo vod, či zrní rytmicky přehazované sítě a natřásané o překot. Tvar zmizel, spíše sen, nic nežli skizza matná, dlouhými časy otřelá, kterou teď umělec, jestli se chopí plátna, jen po paměti dodělá. Za skálou čekala toulavá strašná fena, a vzteklým zrakem měříc nás, číhala na chvíli, kdy by se nerušena, zas mohla pustit v hodokvas. – A přece budete jak to tak strašné hnití, sám mor té spouště zteřelé, vy hvězdo očí mých, vy slunce mého bytí, má vášni, vy můj anděle! Ba, tak se budete, žel, jednou jevit světu i vy, má kněžno něžných vnad, až, s Bohem smířena, pod rovem tučných květů se budete v prach rozpadat. To, krásko, rcete však těm červům, kteří, hluší, vás budou líbat kusadly, že tvář a podstatu svých lásek chovám v duši, i když se bědně rozpadly. Spleen Mám více vzpomínek, než kdybych žil i věk. Sám starý sekretář, kde v tuctu zásuvek se básně, psaníčka a žluté soudní spisy se svitkem kadeří a s účty spolu mísí, chová míň tajemství než smutná hlava má. Toť pyramida v tmách, toť krypta neznámá, kde více mrtvých spí než ve společném hrobě. – Jsem hřbitov, jehož tmy i měsíc hnusí sobě, kde červi výčitky se plouží odevšad a pouštějí se v ty, které jsem míval rád. Jsem starý budoár, kde po koutech schnou růže, kde tlí spoušť dávných mód, kterým nic nepomůže, a kde pach flakonu, když začpí, otevřen, ssají jen pastely a bledý Boucher stěn. Nic není delšího než strašní dnové zimy, když sněhem závějí jdou kroky kulhavými a Nuda nesmírná, plod nezvídavosti, se zvolna nafoukne do Nesmrtelnosti. – Teď, živá hmoto, jsi již jen kus bídné žuly, který, sám v pustině, se v hrozných píscích tulí kdes prostřed Sahary vždy ponořené v mlhách. Ztracená stará sfinx, zmizelá na mapách a dávající se mrzutě do zpívání jen v rudých paprscích, když slunce mdlé se sklání. Proměny upírovy Ta žena, jako had na roštu zmítajíc se a ňadra v korsetu si dráždíc o kostice, chrlila ze svých úst dvou jahodových rtů proud těchto horkých slov se čpěním mošusu: – ,,Ó, já mám vlhké rty a znám se v dovednosti, jak všeho svědomí se člověk v lůžku sprostí. Vysuším každý pláč na prsech vítězných a starcům vyloudím na tváři dětský smích. Ten, kdo v mé nahotě mě zhlédne bez závoje, má ve mně nebesa, lunu a slunce svoje. Já tolik z rozkoše, můj drahý znalce, znám, když muže v náručí svých rukou drtívám, či dávám zubům v plen svá ňadra v slastné chvíli, cudná a nestoudná, slabá a plna síly, že na té posteli, po vášni zemdlelé, se pro mne zatratí i sami andělé!" A když mi vysála již morek ze všech kostí a já se sklonil k ní, pln děsné ochablosti, abych ji zulíbal po jejích něžnostech, neviděl jsem tu nic než hnisem slizský měch. Jat hrůzou, zavřel jsem hned oči v rozechvění, a když jsem po chvíli je pootevřel zření, ležely na místě té loutky, z níž šel strach, jež měla na pohled spoušť krve v zásobách, jen zbytky kostlivce, jež v zmatku kmitajíce skřípaly jako štít či jako korouhvice, houpané sem a tam zlým větrem na tyči, když v zimě za noci v tmách náhle zafičí. |