Paul Verlaine: Prokletí básníci Stéphane Mallarmé V knize Soudobý Parnas, která už ostatně nevyjde, napsali jsme nedávno o jeho hlavních spolupracovnících: „Jiný básník, a nikoli nejmenší z nich, hlásil se k této skupině. Živil se tehdy jako profesor angličtiny na venkově, ale udržoval čilý styk s Paříží. Poslal do Parnasu verše, které svou novostí vyvolaly v novinách skandál. Zcela zaujat krásou považoval jasnost za nepodstatný půvab a všechno ostatní bylo mu lhostejné, jenom když jeho verš byl harmonický, hudební, vzácný a bylo-li třeba i malátný nebo výstřední, chtěje se líbit náročným čtenářům, sám nejvíc náročný. Však ho také kritika špatně přijala, jeho, čistého básníka, který přetrvá tak dlouho, jak přetrvá francouzský jazyk, svědek jeho nesmírného úsilí! Jak si dobírali jeho „výstřednost poněkud chtěnou" podle „maličko" nedbalého vyjádření jednoho unaveného mistra, který ho byl asi lépe obhajoval v době, kdy sám byl lvem romantismu s důkladnými zuby a divokou hřívou! V humoristických listech, v „lůně" vážných revuí, všude nebo téměř všude bylo v módě vysmívat se, volat k jazykovému pořádku dokonalého spisovatele a ke smyslu pro krásu svrchovaného umělce. Hlupáci – a byli mezi nimi i nejvlivnější lidé – mu nadávali bláznů! A ještě jeden symptom, a nikterak nečestný: spisovatelé skutečně hodní toho jména uvolili zaplést se mezi tuto nepříslušnou veřejnost; viděli jsme, jak „jsou z toho zkoprnělí" i muži ušlechtilého ducha a vkusu, mistři opravdu odvážní a s notnou dávkou zdravého rozumu, bohužel i pan Barbey ďAurevilly! Podrážděn zcela teoretickou Bez-cit-no-stí parnasistů (bylo třeba vymyslet heslo tváří v tvář Bezuzdnosti, s níž jsme museli bojovat) uveřejnil tento báječný romanopisec, tento jedinečný polemik, tento geniální esejista, nesporně první z našich uznaných prozaiků, řadu článků ve Žlutém trpaslíku, v nichž si rozvzteklená duchaplnost v ničem nezadala s nejvybranější krutostí. „Medailónek" věnovaný Mallarméovi byl obzvláště hezký, ale tak nespravedlivý, že každý z nás byl jím víc pobouřen, než kdyby sám byl postižen. Co ostatně Mallarméovi záleželo a dosud záleží na křivdách Veřejného Míněni, právě jako těm, kdož ho milují, tak jak má být milován (nebo nenáviděn) – nesmírně!" (Francouzova cesta po Francii: Soudobý Parnas.) Nemusíme nic měnit na tomto oceněni, které je ostatně z doby před necelými šesti lety a mohlo by nést datum dne, kdy jsme Mallarméovy verše četli poprvé. I když básník od té doby obohatil své vyjadřovací schopnosti a šel dál ve svém úsilí, zůstal týž, probůh ne stagnující, avšak ještě víc zářící jasem, odstíny jitra i poledne i večera. K dotvrzení toho a nechtějíce příliš unavovat malý okruh čtenářů této naší prózy předložíme mu jeden sonet a jednu terzu rimu, obě starého data, a jak se domníváme, neznámé. Okamžitě získají čtenáře pro našeho drahého básníka a drahého přítele, který hned v počátcích básnické dráhy vyzkoušel všechny tóny svého nevyrovnatelného nástroje. Marná suplika Jsem žárliv, princezno!, na číši portského, Když polibkem tvých rtů se rodí Hébé z dříku, Má vášeň víc než hodnost abbého A sotva zjevím se ti nahý na koflíku. Já nejsem pinčlíček, ne, nic tak hloupého, Ne, ne, má princezno, já nejsem z rodu psíků, Ty, která označíš mne za bezhlavého, Ty, která necháváš se česat od zlatníků, Jen pojmenujte mne... ty s ústy červánků, Tvé krotké úsměvy jak stádo beránků Se pasou na přáních a usedavě bečí, Jen pojmenujte mne... ať Amor z vějíře Mne vezme do spolku za jejich pastýře, Jenž hraje na flétnu a u nohou jim klečí. Tak co, bezcenný skleníkový květ! Utrhnutý, a jak krásné! tak silnou rukou mistra, který ukul Neštěstí Nad lidským dobytkem jak neradostná zvěst Se chvěla divoká a lesklá hříva lůzy, Jež žebrá o azur, jdouc blátem našich cest. Jak černá korouhev nad její vratkou chůzí Se táhla vichřice a mráz jim vyrýval Do masa bolestné a dlouhé rýhy hrůzy. Tak s touhou po moři šli soutěskami skal, Šli hladem bez chleba vstříc hladu, který vzrůstá, Jak citrón žvýkali svůj hořký ideál. A řvali rozkoší, když němá noční pusta ' Jim dala spatřiti, že prolévají krev, Ó, smrti, polibku na mlčenlivá ústa! Ty strasti působí jim anděl, jehož hněv Se třpytí z obzoru na nahém kovu meče: Prs vděčně pokládá ten purpur za úsměv. Tak jako sáli sen, tak sají krev, jež teče. Když v rytmu sladkých slz jdou plni lahody, Tu matka povstává a lid je vítá, kleče. Jsou jisti, smířeni jak děti pohody; Však vlekou za sebou jak staří dromedáři Sto směšných obětí a synů náhody. Táž žíravá sůl slz jim hlodá v mírné tváři, Se stejnou vděčností se sytí popelem, Však osud šaškovský jim každý krůček zmaří. I oni mohli se rvát se svým údělem A vznítit revoltu a smetat zlato z heren A bíti na buben a stát se výstřelem! Však ne, jdou pokorně, jdou v pouštích bez cisteren. A běží pod bičem, jímž šlehá podkoní, Jenž sluje Neštěstí a který je jim věren. I v lásce trýzní je, jsa třetím na koni! Když mine bystřina, tu podrazí jim nohu A když mu utekou, hned zas je dohoní. Jen jemu děkujme, že pro jas našich rohů Nás chtějí rozsápat svým smíchem na hadry, Že s pěstí u zadku se vysmívají bohu. Jen jemu děkujme, že růže za ňadry, Jež, zvadlé, ožijí, dík její plodné kráse, Se zbortí plivancem a hroudou ze sádry. Ten skelet skrčence, jenž místo chlupů v mase Má hnusné červíčky jak sláma na hnoji, Ten stále trýzní je a stále po nich pase. Ach, zdali vyzvou ho též někdy k souboji! Kord, tvrdě skřípaje, jde za paprskem luny, Jež svítí jako sníh a jež je ozbrojí. V svém smutku bez pýchy jdou tmím bez koruny A neschopni se mstít za rány zobáků Spíš baží po záští než chtějí bořit trůny. Jsou pro smích sumářů, jsou pro smích pasáků A kurev tančících za vypitými sudy Jak polní strašáci, jež kladem do máku. A hordě básníků, jež nezajímá chudý A kteří neznají z těch bohů nic než stín, Jsou tito bídníci jen zdrojem hloupé nudy. „Snad mohou utéci, když omrzel je čin, „Jak hříbě splašené a netáhnout tak krotce „A nevyrážeti jen věčně klínem klín. „Dým zlata vítězi jak vousům boha otce: „Proč, šašci, nevezmou si revoluční šat, „Proč neobtěžují svým křikem klidné chodce!" Když neudeří hrom do plísně jejich brad, Ty trosky hrdinů, jimž život byl vždy perný, Když nemohou už nic než sebou pohrdat, Jdou směšně pověsit se v noci na lucerny. Přibližně v téže době – ale spíše poněkud později než dříve – bylo napsáno skvělé Zjevení Luna se roztesknila, nářky serafínů po květech tiše klouzaly tam v modrém stínu, běloučké vzlyky jejich houslí zmírajících, po něžných korunkách, po mlžných květech snících. A to byl den, kdy jsem tě prvně políbil. Mé snění trýznilo mne ze všech sil, mé snění znale opojené vůní žalu, tou bez lítosti, bez naděje, bez zápalu, vůní, již na dně srdce zanechává sen. Po staré dlažbě bloudil jsem jak omámen, když náhle s večerem jsi vyšla na ulici – byl to tvůj smích a západ slunce nad tvou kšticí, že řek jsem: víla – a ten chocholatý jas, toť sen, jenž v dávných nocech dítěte se třás, sen o víle, jež tenkrát z ruky nedovřené ztrácela kytky jako hvězdy provoněné. a méně důstojná, třebaže rozkošná Světice Na malém okně, ukryta Ve staré santalové skříni Za krátkým smyčcem varyta, Jenž ztratil polovinu žíní, Je bledá Svatá v ornátu A otvírá svůj kancionál Při slavném Magnificatu, Tak jak by se tu dosud konal; V mdlém sklíčku relikviáře Let Anděla jak lehký mráček Se dotkl harfou žaltáře, Jsa stvořen pro ukazováček, Jenž s váhavými údery Se kymácí, leč nepospíchá Na zlatých strunách citery, Té bledé hudebnice ticha. Tyto vůbec nevydané básně přivádějí nás k období, kdy Mallarmé své verše alespoň zčásti uveřejňoval. Maličko básní, už velmi závažných v barvitosti a hudebnosti, vyšlo v prvním a druhém čísle Soudobého Parnasu, kde je obdivovatelé mohou vychutnat. Zdá se nám, že Okna, Zvoník, Podzim, dosti dlouhý zlomek. Herodiady jsou vrcholky mezi těmito vrcholnými básněmi. Nebudeme se však zdržovat citacemi z toho, co bylo otištěno a co zdaleka není tak temné, jako v rukopise, jak se stalo – nejinak než Zlořečením, kterého si zasloužila, avšak stejně bohatýrsky jako Rimbaudovy a Mallarméovy verše, s tou závratnou knihou Žluté lásky toho ohromujícího Corbiěra – a raději vám popřejeme radost z četby nové a vzácné rukopisné básně spadající podle našeho mínění do mezidobí, o němž je řeč. Dar básně Hle, já ti přináším to dítě Jutské noci! Tak černá, s krvavou a bílou čaromocí Se vrhla jitřenka sklem zmrzlých tabulí, Jež v rámech ze zlata ční jako ze žuly, Ó, palmy, na bledou a na andělskou lampu, Když dala tento skvost na ojíněnou rampu A otci s úsměvem, v němž byla cizota, Tu stkala neplodná a modrá samota. Ó, kolébající a chladnonohá ženo, Hle, přijmi do loktů ten plod jak hrozné věno A zatímco tvůj hlas zní jako mandora, Ty stlačíš rukou prs, prs, z něhož vyvěrá Proud bílé moudrosti, ty roníš vroucí něhu Pro rty, jež vyprahly v tom azurovém sněhu? – Po pravdě řečeno byla tato ekloga zlomyslně (a prabídně!) vytištěna ke sklonku minulého režimu velice nudným týdeníkem, Nedělním kurýrem. Co však mohla znamenat tato kousavá reklama naruby, když pro všechny ušlechtilé duchy je Dar básně, obviňovaný ze strojené výstřednosti, vznešenou dedikací, kterou vynikající básník dává polovině své duše, jedním z těch hrůzných úsilí, které nicméně máme rádi, i když se pokoušíme nemilovat je a pro něž si vymýšlíme všemožnou ochranu, byť by to bylo proti nám samým! Nedělní kurýr byl republikánsky liberální a protestantský, ale ať jde o republikána jakékoli barvy čapky nebo o monarchistu jakéhokoli erbu nebo o člověka zcela lhostejného k veřejnému životu, zdaž není pravda nunc et semper et in secula, že upřímný básník vidí, cítí a ví, že je prokletý každým režimem, ó Stello? Básník se mračí na obecenstvo, jeho oko se však do široka otevírá a jeho srdce se zaceluje, aniž se zavírá, a přeludu je tak ke svému konečnému výrazu: Tato noc Když náhle zahrozil stín sudby zákona Jak bolest obřadů a píseň v staré škále A příliš zarmoucen, že hyne v smutném sále, Mne zalil perutí jak stará ikona. Ó, síně z ebenu, kde slavná záclona Se kroutí ve smrti, jen aby svedla krále, Jste pýchou temnoty, jež nalhává se stále A pro samotáře, jejž víra překoná. Ach, vím, že daleko od této noci, Země Dští bleskem tajemství pod nebe, jehož témě Ji méně zatemní, tvář této planetky, Vždy stejný prostor, ať se popře, zvětší vjezdy Se valí v ohníčcích, jež jsou mu za svědky, Že je to radostný duch rozsvícené hvězdy. Sonet Náhrobek Edgara Poea je tak krásný, že všechen obdiv je nedostatečný a můžeme mu vyjádřit svou úctu jen jakousi panickou hrůzou: Náhrobek E. A. Poea Sám v sebe konečně věčností proměněn ten básník děsí teď svou nahou čepelí zbabělé století, v němž sotva slyšeli smrt vždycky vítěznou v tom hlase kouzelném. Protože hydra, temná tvář anděla, slovům od kořene čistší smysl dává, valily se nadávky jak láva z úst, jež černá síla jedu spálila. Z hlíny a mraků zlých, ó bolestný!, když naše myšlenka reliéf nevysní, jenž pyšnou hrobku Poeovu by ozdobil. Kéž balvan ledový svržený rukou zkázy svou tvrdostí tam hranicí by byl, kde černá křída Rouhání k příštímu cestu razí. Nemáme jím už skončit? Neztělesňuje snad to, co je nutně odtažité v názvu našich studií? Není-liž to jediné, třebaže spíše sibylsky než lapidárně vyslovené, co lze říci o tomto strašlivém tématu, i když se vystavujeme nebezpečí, že sami budeme prokleti spolu s Nimi, ó Slávo? A opravdu zůstaneme při této poslední ukázce, která je krásná svou vnější i vnitřní hodnotou. Víme dobře, že nám zbývá uzavřít začatou studii O Mallarméovi a o jeho díle! Jaká to bude pro nás radost, i když se budeme muset zhostit tohoto úkolu v tak omezeném rozsahu! Každý (hodný toho, aby věděl) ví, že Mallarmé vydal v nádherných vydáních Faunovo odpoledne, žhavou fantazii, kde jakoby Shakespeare Adonise zažehl Theokrita nejohnivějších eklog – a Smuteční přípitek Théophilu Gautierovi, velmi vznešený nářek nad vynikajícím dělníkem. Protože jsou tyto básně publikovány, zdá se nám zbytečné cokoli z nich citovat. Zbytečné a bezbožné. Znamenalo by to všechno poničit, tak jediný a konečný je Mallarmé. Utněte prs krásné ženě! Všichni (o nichž byla řeč) znají samozřejmě také Mallarméovy jazykové studie, jeho Bohy Řecka a jeho skvělé překlady Edgara Poea. Mallarmé pracuje na knize, jejíž hloubka neméně než její nádhera udiví a oslní všechny kromě slepců. Ale kdy už konečně, drahý příteli? Ustaňme: chvalořeč stejně jako potopa se zastavuje před některými vrcholky. Verlaine, Paul: Prokletí básníci, přel. A.Kroupa, Československý spisovatel, Praha 1966