Jean-Arthur Rimbaud: Sezona v pekle Blesk Lidská práce! výbuch, osvěcující čas od času mou propast. „Nic není marnost; uchop se vědy, a kupředu!" volá moderní Kazatel, totiž Kdekdo. A přece padají mrtvoly padouchů a ničemů ostatním lidem na srdce... Ach, rychle, jen trochu rychle; unikneme jim, těm budoucím věčným odplatám tam dole, za nocí?... Nic tu nezmohu? Práci znám; a věda je příliš loudavá. Že modlitba uhání tryskem a že světlo burácí... to jasně vidím. Je to příliš prosté a je příliš horko: obejdou se beze mne. Mám svůj úděl; budu na něj hrdý po způsobu mnohých tím, že jej odsunu stranou. Můj život je opotřebován. Nuže, přetvařujme se, zahálejme, ó slitování! A budeme žít v zábavě a v snění o obludných láskách a o fantastických vesmírech, naříkajíce si a hubujíce na světské přeludy, kejklíři, žebráci, umělci, banditi – knězi! Na nemocničním loži se mi zase vybavila vůně kadidla, tak mocná: hlídač posvátných aromát, zpovědník, mučedník... Poznávám v tom svou špinavou dětskou výchovu. Ale což!... Prožít svých dvacet let, prožívají-li ti ostatní svých dvacet let... Ne, ne! teď se bouřím proti smrti! Práce se jeví mé hrdosti příliš lehká: můj útěk ze světa by byl příliš krátkou trýzní. V posledním okamžiku bych útočil napravo, nalevo... Potom, – ach! má ubohá, drahá duše, byla by pro nás ztracena věčnost! Jean-Arthur Rimbaud: Iluminace Úsloví Až se svět zmenší v jediný černý les pro naše čtyři žasnoucí oči - v písčitý břeh pro dvě věrné děti – v hudební dům pro naši jasnou příchylnost – pak vás najdu. Ať je na tomto světě jediný, krásný, klidný stařec, obklopený „neslýchaným přepychem" – a jsem u vašich nohou. Uskutečním-li všecky vaše vzpomínky – budu-li tou, která vás dovede spoutat – zardousím vás. Jsme nadmíru silni – kdopak to couvá? příliš veselí – kdo klesá směšností? Jsme-li tak zlí – co by si s námi počali? Strojte se, tančete, smějte se. – Nikdy nebudu s to, abych vyhodil Lásku oknem. - Má společnice, žebrácko, obludné dítě! jak je ti to všecko jedno, i ty nešťastnice, i ty nádenice, i mé nesnáze. Připoj se k nám se svým nemožným hlasem, se svým hlasem! jediným lichotníkem tohoto podlého zoufalství. Zamračené červencové jitro. Popelavá chuť letí vzduchem; – vůně dříví, potícího se v krbu – močené konopí – zmatek procházek – sychravá mlha průplavů v polích – proč ne už hračky a kadidlo? Napjal jsem lana od zvonice ke zvonici; věnce od okna k oknu; zlaté řetězy od hvězdy k hvězdě a tančím. Horní rybník ustavičně dýmá. Která čarodějnice se vztyčí na bílém západě? Jaká fialová rašení slétnou? Zatímco se spodiny veřejnosti rozplývají v oslavách bratrství, zvoní ohnivě růžový zvon v oblacích. Oživuje příjemnou chuť čínské tuše, černý prach prší hebce na mé bdění. – Stahuji plameny lustru, padám na lože a obrácen do temnot, vidím vás, mé dívky! mé královny! Rimbaud, Arthur: Má bohéma, přel. V.Nezval, Československý spisovatel, Praha 1977