|
Paul Verlaine: Saturnské básně Píseň podzimní (přeložil V.Holan) Sám sklon a ston, svých viol tón podzim roní, a duši mou rve touhou mdlou, monotonní. Skláním se níž a blednu, když chvíle zazní. Vzpomenuv dnů, propadlých snu, pláču v bázni. A odcházím ve vichru zim, který svistem žene mne z chvil, jako bych byl suchým listem. Žena a kočka (přeložil K.Čapek) Se svou si kočkou pohrává; a je to divukrásné, zříti, jak potmě tlapka bělavá se s bílou rukou v půtce chytí. Své ostré nehty – ohava! – ty hladké acháty, jež svítí břitkostí nožů, schovává pod rukavičkou z černých nití. I druhá úlisně se dívá a broušené své drápy skrývá, než ďábel nespí v žádné z nich... A v budoáru stinné šero, kde zvoní její vzdušný smích, žhne fosforových bodů čtvero. Paul Verlaine: Písně beze slov Zapomenutý popěvek (přeložil J.Seifert) Lehounce prší na město. A.Rimbaud Pláče to v srdci mém a malátnost je schvacuje, jako když prší nad městem, pláč ozývá se v srdci mém. Těch kapek sladké šumění zní na dlažbě i na střechách, mé nudící se srdce sní o melodickém šumění. A pláče bez příčin to unavené srdce mé. Jak? A zradit smím? Ten žal je bez příčin. Nejvíc však trýzní srdce mé, že teskníc, neví proč. Bez lásky, záští žijeme, to nejvíc trápí srdce mé. Paul Verlaine: Kdysi a nedávno Básnické umění (přeložil F.Hrubín) Především hudbu! V poezii dej přednost všemu lichému, bez tíhy, nestrojenému, rozptylné, vzdušné melodii! Vol slova nečekaná, až matoucí smyslem: jak je milý zpěv, kde se mlhy zasnoubily s tím jádrem, o němž zpívat máš. Toť krásné oko pod závojem, polední slunce s chvěním duh, podzimní nebe, chladný vzduch, v němž blýská se to hvězdným rojem. My chceme básnit odstínem, nikoli barvou. V odstínu je, co lesní rohy zasnubuje jen flétnám a snu zas jen sen. Pointa báseň zabít stačí, i krutý vtip a kluzký smích, pryč od těch zvuků kuchyňských, kdy česnek nutí blankyt k pláči! Zardousi, když ji v hrsti máš, výmluvnost, přitom také rýmu dej uzdu, mírnost neškodí mu. Kam půjde, když jej nehlídáš? Co všechno spáchal! Děcko hluché či blázen černoch pro tvou zlost našli ten haléřový skvost, co cinká z písně slaboduché? Především hudbu. Ta buď vším v tvých verších, tím, co vznáší se tu po lidské duši na odletu k nebesům, láskám šťastnějším. Tím buď verš, co se rozptýlilo tvým žitím jako ranní van, v němž voní máta, dymián. Literatuře nech, co zbylo! |