F.X.Šalda: O jedné, avšak velmi důležité stránce románu Šaldův zápisník 2, 1929-1930, č. 2/3, říjen 1929 Tajemství dobrého románu je úžasně prosté: dobrý román musí být věrojatný. S věrojatností je všecko, bez věrojatnosti není nic. Pravím úmyslně: věrojatný, a ne: pravděpodobný. Věrojatný, to jest to, co vzbuzuje a zachovává si tvou víru. Může být a bývá román do krajnosti nepravděpodobný – třebas román ze světa nadpřirozeného, román magie a zázraků –, a přece věrojatný; a může býti román napěchovaný skutečninami nejvšednějšími a nejbanálnějšími, a přece nevěrojatný. Věrojatná musí být ovšem všecka poezie, ale román dvakrát a třikrát víc. Nedočteš přece několik set stránek, není-li tvá víra v autora hned na začátku jata a nevytrvá-li toto zajetí alespoň přes polovici románu. Ale jak to udělat, aby román byl věrojatný? Na to jsou různé recepty. Henri Massis doporučuje romanopisci, aby se při své tvorbě obracel zcela k věcem; aby vynalézal události a okolnosti; aby měl na mysli jen to, co vypravuje. A před ním i po něm řada kritiků a teoretiků dívá se na věc stejně. Fakta, fakta, události, překvapení, děj, pohyb – těch prý není nikdy dost. A přece myslím je to jen půlka pravdy. Věrojatnost není věc extenze, nýbrž vlastnost intenzity. Kde extenzita převažuje intenzitu, tam je všude věrojatnost znemožňována. Svoboda nebo Herben vypravují mdle, matně, bez vnitřního napětí o věcech spíše lhostejných a zbytečných než všedních a nepatrných; nevznikne z toho ovšem žádná poezie a vůbec nic kladného, ale snese se to koneckonců, nemáš-li nic lepšího po ruce. Ale zajímá-li se Laichter touž ospalou metodou o věci nejvznešenější, například „hledá-li" takto nějaké „nové náboženství", dospívá se ihned ke katastrofě. S tou intenzitou, s kterou hledá to nové náboženství, nenašel by ani založený doutník. Ta pochybná vroucnost, s kterou tě chce přesvědčit o potřebě nového náboženství, stačila by sotva na to, aby tě přesvědčil o užitečnosti čistiti si zuby. Naproti tomu básnická intenzita románu Novalisova je taková, že ti činí věrojatným a zcela přirozeným i přepodstatňování magické. Je možno všeobecně říci, že skutečnost sama nezaručuje věrojatnosti. Nietzsche právem se směje „kolportážní psychologii", dokumentům a ověřením autopsií, jak je pěstoval a doporučoval naturalism. V poezii nejde o suroviny, jak je dovede zkonstatovat a změřit kterýkoliv strážník svými pěti zdravými smysly. V poezii jde jen a jen o ve či prožité; a to znamená prací ducha a srdce vynesené do vyšší roviny názorové. „Pokaždé," praví Alain, „kdykoli romanopisec nám vypravuje věc tak, jak ji videi, je ztracen. Událost je silnější; nemůže ji zdolati. Událost rozbíjí jeho formu." Nejpošetilejší ze všech metod byla metoda Zolova naturalismu. Píšeš-li, míní Zola, veď si jako příroda. Jako bychom my lidé vůbec věděli, jak příroda tvoří! Ale kdybychom to i věděli, což můžeme ji napodobit? To bychom potřebovali na sepsání románu pravděpodobně několika bilionů let, když příroda potřebuje k vytvoření jen takového mizerného krystalku několika miliónů let... Jsou lidé, kteří mají snad ještě hrdější a vznešenější sny o romanopisci. Představují si ho jako malého pánaboha nebo aspoň jako nějakého druhého Prométhea: „Hier sitz ich, formě Menschen nach meinem Bilde, ein Geschlecht, das mir gleich sei..." Podle nich autor tvoří bytostí jako bůh: vdechuje do nich oheň životní, vůli, city, vášně, soudy; roztáčí je po své libostí; nadává je nejroztodivnějšími osudy, a to všecko z pravomoci své královské vůle stvořitelské. I to je divoká hyperbola, snad divočejší ještě než Zolova metafora o naturalistické poezii. Tak by vznikl snad jen nesmyslný třeštivý chaos, ale nikdy ne román. Ten musí být tvořen jen k podobě lidství a musí v něm platit týž mravní řád, který platí ve světě lidském. Claudel řekl několik pěkných slov o mravních závazcích, které má autor ke svým postavám: nesmí s nimi točit, jak mu napadá; musí jim naměřit spravedlivě právě ten úděl osudu, kterého si zasluhuje jejich karakter. V románě musí být patrná organizace, záměrnost, účelnost jako v každém díle lidském; a jen pokud jsou patrný, může vzniknouti v čtenáři pocit věrojatnosti. Román musí být komponován. Musí vybírat ze skutečnin: jedny vylučovat, druhé zdůrazňovat; jedny nadřaďovat, druhé podřaďovat. Kompozice bývala dřív a je ještě dnes z valné části intelektualistická, založená na linii. Cosi jako geometrická perspektiva. To je všude tam, kde se věří, že všecek duševní život je vědomý, a jen vědomý; že všecko jednání lidské je uvědomělé, a jen uvědomělé. Ale touto věrou je dnes povážlivě otřeseno. Nejeden z nás se přesvědčil, že byl jen loutkou podvědomá tam, kde se domníval býti pyšným strůjcem svého osudu. Dnes věříme obecně, že život přesáhá nekonečně rozum, logiku a uvědomění. Básník podle toho musí spojit ve svých postavách elementy logické i alogické, logiku i porušení logiky, rozum i náhodu, vývoj i přemet a zvrat, řád i výjimku a zázrak, ač chce-li, aby dílo jeho bylo podobou a obdobou života. Zmítá se mezi dvěma krajnostmi jako člunek tkalcovský a úkol jeho je skoro nadlidský: utkati z těchto disparátností jednotnou organickou tkáň. I náhoda musí býti v jeho díle, a přece musí to býti náhoda do značné míry dostupná přezvědu, tedy náhoda zlidštěná... Jsou teoretikové, kteří zdůrazňují objektivní postoj básníkův k románovým postavám způsobem tak radikálním, až to může vésti k nedorozuměním, tak Němec Spielhagen a do jisté míry i Massis. I v tom vidím dozvuk oné pyšné teorie o básníku stvořiteli. Massis není úplně práv věci ve způsobu, jakým odmítá, aby byl román konfesí nebo autobiografií. Autobiografií ne proto, že autobiografie je prý „nejfalešnější žánr", nýbrž proto, že romanopisec by byl omezen ve své volnosti vybírati a tříditi skutečnosti, kdyby byl vázán na data autobiografická. Je mně jisto, že není objektivity spisovatelské nejen ve smyslu nečitelnosti a lhostejnosti, ale i nezaujatosti; a jsou znamenitá díla románová, která jsou aspoň nepřímo a zčásti konfesí, ano i obžalobou. Všichni velcí romanopisci rozdělovali ve svých románech zcela patrně sympatie a antipatie, měli mezi postavami své oblíbence i své zavržence. Massis uvádí jako nejobjektivnějšího romanopisce francouzského Balzaca. A necítíte, že mu bije tep se zvýšenou rychlostí, když staví na scénu Rastignaca, mladého venkovana, chystajícího se dobýt Paříže? Proč? Poněvadž je z téhož rodu dobyvatelů a zápasníků, z něhož je i Balzac. A nevtělil se Tolstoj se svým nepokojem náboženského hledače, se svou těžkou melancholií člověka meditativného do různých figur svých románů, které jsou mu proto zvlášť sympatické: od Levina až do Pierra a Andreje? Neprohlásil Flaubert, že duše paní Bovary je duší jeho, nikdy nenasyceného, odbojného romantika? Myslím, že tu všude jde o konfesi, byť částečnou a nepřímou. A té je opravdu třeba, má-li vzniknout pocit věrojatnosti u čtoucího. Nemít autor tohohle důvěrného zaujetí pro své určité figury, nemohl by věnovat ani čtoucí svou důvěřivost autorovi; neboť i ona je formou lidské sympatie. Tato sympatie autorova k určitým figurám jediná navozuje sympatii čtenáře k těmto figurám: bez ní nemohl by se ztotožniti čtoucí s hlavními jeho postavami, nemohl by nalézati v nich obraz sebe samého – a to je hlavní požadavek, který má právem čtenář na román. Kdyby nebyl Stendhal obdařil svou sympatií Juliána Sorela, jak by se mohl ztotožniti s ním čtenář? Přečíst román, to je právě dešifrovat v tomto smyslu jeho postavy a ověřit koneckonců nápodobou jejich životnost. Víru můžeš míti jen k tomu, kdo má sám jistotu: jistotu života i smrti. Všecka věrojatnost čtenářova je koneckonců jen korelát k této poslední jistotě autorově. Je, může býti touto jistotou život? Rozuměj: život jako komplex jevů? Ani život v tomto smyslu, soudím, nemůže být touto jistotou. Neboť dnes oblíbená vitalistická teorie života pro život jsou dveře otevřené nejistotě. U všech velkých autorů, budiž to Dostojevskij, Tolstoj, Flaubert, Stendhal, Balzac, Dickens, stojí a dýchá za životem ještě jiná hodnota, často nepojmenovaná, někdy jen naznačená, ale vždycky přítomná: věčnost. Je docela lhostejno, věřili-li v ni tito autoři dogmaticky, jako „soukromníci", mimo svou práci. Možná že ji i teoreticky popírali; jediné důležité je, že stojí jako veliké imponderabile za činy a osudy jejich figur a dýše do nich svým velikým dechem. Ona je to, která působí na ně i na nás přesvědčením, že jejich činy jsou neopakovatelné a nenapravitelné; že to jsou děje plné temné důsažnosti, v nichž je v sázce to nejvyšší: duše lidská. Básník je básníkem svou praxí: od toho je jeho pojmenování poeta – poiétés. Proto vitalism jako pouhý vitalism – život pro život, život, který je sám sobě cílem – působí v románě povrchně a mělce: nepřesvědčuje. Nemůže vyvolat tu hlubší věrojatnost, bez níž román vyznívá naplano. Ne že se „vyžívá", nýbrž že se „dožívá" něčeho trvalejšího, než je to, z čeho vyšel, činí sílu a životnost reka románového. Na nic se nezapomíná tak lehce jako na prožitou pouhopouhou rozkoš. Nejoblíbenější, a to právem, bude román, který přináší vzory ověřitelné praxí životní, neboť zde je jeho věrojatnost nejživější a nejprůkaznější. Ale tento vzor nesmí být nikdy člověk tzv. normální: rozšafný sosák. Vzor románový musí mít v sobě jakýsi romantický, nebo lépe buřičský element, kvas nepokoje a nespokojeností. Tento kvas je důsledkem napětí mezi poezií a jevovou skutečností, mezi poezií a dnešní společností. Tímto kvasem předjímá právě poezie budoucí život, budoucí formy společnosti. Ne člověk nepoučitelný životem, ale člověk do značné míry nepřizpůsobivý dnešním formám společenským musí bytí vždycky románový rek. V tom právě je jeho životnost, že žije, víc: že věří v život vší společností navzdory. Věrojatnost vede koneckonců k této pravé a rozhodné víře básnické, víře v plném slova smyslu, stejně silné v tuzemskosti, jako je víra náboženská silná v zázemskosti. Čteme z F.X.Šaldy, SPN, Praha 1981