|
Fráňa Šrámek: Měsíc nad řekou
Dějství druhé SLÁVKA: Přestaňte s tím. VILLY: Ať přestanu nebo nepřestanu, je to tak. Vidíte... vracel jsem se z vojny, a hoblíkem mohl po mně jezdit odpředu i odzadu, všude jen dřevo a suk, tak mne seřídili. Čeho, myslíte, že mi bylo třeba? A snad jen toho, abych si počal něčeho hodně vážit. A snad tedy právě s vámi počnu. SLÁVKA: (trochu neklidně) Plácáte, a nemá to hlavy ani paty – VILLY: Počkejte, počkejte, snad to má přece někde hlavu. Už, už si vás vážím. Jste taková zatra, zatra... tajemná, zkrátka. Proč mi právě u vás napadají takové krásné věci, to s těmi zvony, a teď už opět jiné a jiné? Nikdy se mi to nedělo a teď najednou vidím, za mnou leží přece leccos krásného a jistě už taky přede mnou. Taková jste – – (Náhlou, jaksi bezohlednou otázkou) A proč že jste se vlastně ještě nevdala? SLÁVKA: (pohlédne naň s úžasem, příkře a odmítavě; mlčí) VILLY: Nu co, urazila jste se? Vždyť já jen tak se ptám a už napřed vím, že leda jen rukou pohrdavě mávnete a zasmějete se – – Proč že jste se tedy nevdala? SLÁVKA: (hledí naň, změní náhle příkrý výraz, zasměje se) Moc, chlapečku, moc se ptáš – VILLY: (také se směje) Aha! SLÁVKA: (stále naň hledíc, mhouří záhadně oči, hraje) Počkal, chlapečku, počkal. Třeba... ještě letos na podzim se vdám. Třeba... ženich dnes trucuje, a od zítřka už nepřestane psaníčka posílat, dokud se nesmiluji – VILLY: (vesele, prostě) Smilujete se? A třeba se ještě nesmilujete. Ale... to je vaše věc. Kdož ví, co vy ještě – – (Hledí na nijako s podivem, zasměje se) Ale krásně, krásně jste jim to řekla, tatíkům. Co? Že by mládí nebylo více než něčím, kam se chodíme po letech vyvzdychat, vy vzpomínat jak na hrobeček? Že po něm nezbude více než po nemoci, z které se vystůněme? SLÁVKA: Ale... to jsem přece neřekla! VILLY: Když ne tak, jinak. Podobně nějak– – (Vstává, do celého těla tryská mu prudký pohyb) Tak jim to, tatíkům, mezi prsty proklouzlo, a nevědí teď, bylo-li to opravdu, nebo nebylo! (Posunkuje prudce rukama) Ale kdež! Mládí že by nebylo? Je to! Je! Tuhle ruku zavřu – a mám to v hrsti. Ruku po vás vztáhnu – a stisknu hodně, hodně – – (Pohyb směrem k ní) SLÁVKA: Hned si opět sednete! VILLY: (zalekle zchabne) Ale... kdež že bych se já vás jen, jen dotekl – – ! (Je zmaten, zanaslouchá ven oknem, pauza; pak) Co to hučí? SLÁVKA: (úsměšek) Slyšíte to teprve nyní? VILLY: Ne, ne, už dlouho. Stále. SLÁVKA: Řeka, přece. VILLY: Řeka? Vidíte... zdá se mi, že s tím také běžím, plynu, hučím – – (Už setřásl zmatek; trochu smíchu) A jim, tatíkům, tak to mezi prsty proklouzlo! Sedí tam teď naproti sobě, hledají to jeden druhému v obličeji, jedou po tom jak prstem po řádcích, které už docela vybledly, kde nic, tu nic – – (Náhle) Počkejte, Slávko... Přinesl jsem vám něco – – (Slávka naň tázavě pohlédne, chce asi něco říci; v témž okamžiku zazní z dálky hudba několika smyčcových nástrojů; oba hledí k oknu) SLÁVKA: (zasměje se posléze ostře) VILLY: Proč se smějete? SLÁVKA: (ještě se smíchem) Ženich trucuje – – A cože jste mi přinesl? VILLY: (hledí střídavé na ni a k oknu; letmá chmura po čele; s jistou příkrostí) Zavřu okno. SLÁVKA: Neopovažujte se! – A honem, co jste přinesl? VILLY: (ještě pohled mezi ní a oknem; pak odmávne rukou, zasměje se) Tuhle... (Vyjme z kapsy sešit) román jsem vám přinesl – – (Slávčin nechápavý pohled) „Měsíc nad řekou". SLÁVKA: Ach! Opravdu? (Sáhne rychle po sešitu, chvatně listuje) Opravdu! (Čte zběžně) Věnováno Josefu Roškotovi – – VILLY: Ukradl jsem to odpoledne tatíkovi, běžel s tím k řece, sedl tam na klády a četl – SLÁVKA: A tuhle je i cosi vykresleno – (Vzhlédne k Villymu, který stojí u ní) Trhnete-li ještě jednou takhle posměšně koutkem, pak – – Hezké je to! A o čem že je ten román? VILLY: (rozpaky) Asi... právě o tom, jak to mezi prsty proklouzlo – SLÁVKA: Asi, asi! Vždyť jste to přece četl – VILLY: Totiž... (značně v úzkých) počal jsem čísti a pak jsem počal přemýšlet... především o vás... a pak slunce svítilo a řeka hučela... a pak jsem z toho tedy usnul – SLÁVKA: Jste vy ale báťa. (Oba na sebe pohlédnou, zasmějí se) Za trest byste mi nyní měl celý román přečíst – VILLY: (bujně) Poručte, přečtu. SLÁVKA: Nežertujte! Poručím – a konec! Vy se smějete? Abyste věděl ... tu! A okamžitě počnete číst! VILLY: (vezme sešit, sedá ke stolu; dlouhý obličej, okolkování) Slávko... je to dlouhé – – SLÁVKA: Čtěte! VILLY: (ještě delší obličej) A pak... chraptím – – SLÁVKA: Čtě-te! VILLY (pohlédne na ni žalostně, vzdychne, odkašlá, počne posléze čísti) U tebe, okno mé nad řekou, nechť tedy zazní ještě jednou píseň dozněla! A ty, řeko tam dole, posílej mi sem zkazky mládí mého – (Ustane; zneklidní jaksi; pauza) SLÁVKA: Nu, co jste přestal? VILLY: (pohled na ni, do sešitu, nejistě) Je tu... pomlčka. A pak – – SLÁVKA: Co? VILLY: (neklidný pohled kolem, k oknu) Řeka tak hučí. SLÁVKA: (úsměšek) Ted přece vůbec nehučí. VILLY: Tedy snad stromy. Nebo – – SLÁVKA: (jako dříve) Ta hudba vás neruší? VILLY: (pohled k ní, zamračí se, bryskně) Ne. SLÁVKA: (po neklidné pauze, za níž jejich pohledy se setkávají a uhýbají) Ukažte, budu čísti sama. Čtete beztoho tak dřevěně – – (Sahá po sešitu) VILLY: (s tichou důtklivostí) Nečtěme to, Slávko – SLÁVKA: (trhne rameny, hledí do sešitu) Kde jste přestal? (Čte dále) – zkazky mládí mého – (Vzhlédne) Ale tady vůbec není pomlčka, lháři – – (Čte dále) – – a, noci měsíčná, opoj mne svým kouzlem ještě jednou, ještě jednou naposled. (Vstane, hledí mimo, pauza) VILLY: Je tam pomlčka? SLÁVKA: (neodpovídá hned, posléze) Řeka dnes opravdu velice hučí – – (Náhle) A zač že vám dali stříbrnou medaili? VILLY: (jaksi nerad) Za nic. Za volovinku – Přivedl jsem zajatého italského důstojníka. SLÁVKA: (nedůvěřivě) Pěkně asi přivedl! VILLY: (jako dříve) Namířil sice revolver... ale bouchačka mu, myslím, selhala. A pak už šel se mnou vlastně sám. SLÁVKA: Jistě to bylo horší – – (Villy pokrčí rameny) Bylo to v noci? VILLY: V noci. SLÁVKA: A hodně jste se bál? VILLY: (jako by vzpomínal, pak prostě) Bál – – (Po pauze) Ale jinak než dnes. SLÁVKA: (údiv) Dnes... se bojíte? VILLY: (prostě) Vy se také bojíte. SLÁVKA: Jaký jste pozorovatel! – – A více nevíte? VILLY: Ne. Leda jen, že to je takový... krásný strach. (Pauza) SLÁVKA: (zneklidní; pohled k Villymu, pak k oknu; sáhne opět po sešitu) VILLY: Nečtěme to, Slávko. SLÁVKA: (listuje v sešitu) Mám snad raději naslouchati vašim hloupostem? VILLY: (prostičký úsměv) Vždyť já bych raději ani nemluvil. SLÁVKA: Nemluvte tedy. – (Odsune sešit, naslouchá k oknu; ztlumená hudba) VILLY: (pokrčí rameny, rozpaky, rostoucí neklid) Víte... nejraději, nejraději... (Vyklopí prostodušně) bych si na vás sáhl – SLÁVKA: (užaslá) Co byste – – ? VILLY: Ano, na vás si sáhl. Abych tomu přišel na kloub. Snad vůbec nejste. Nebo jste jen taková nějaká z dragantu. Sáhnu na vás neopatrně a rozbijete se. Vůbec se stane s vámi něco podivného – – SLÁVKA: (měří jej chladně, že mu to zarazí řeč) Myslel jste si, teď polekám, ohromím putičku – (Vztáhne k němu ruku) – sáhněte si. Je živá. Pět prstů, které se pohybují – VILLY: (zdráhavě uchopí ruku, hledí na ni, rozpaky; pak jaksi směšně) Ano – živá. Pět prstů se pohybuje. Malíček – – SLÁVKA: Co víte o mém malíčku? VILLY: Nic – – (Zatěká očima, velký nepokoj) Proč... hrají? Proč ta řeka hučí? SLÁVKA: (pohlédnuvši naň, zaleklá, náhle vyprošťuje ruku) Pusťte! VILLY: Počkejte – – SLÁVKA: Pusťte! (Vytrhne ruku, vstane, couvne o krok) VILLY: (oči na ní, rovněž vstal) SLÁVKA: Hned si opět sednete! VILLY: (nejen že neusedne, naopak učiní pohyb směrem k ní; v témž okamžiku ocitne se sešit na jeho hlavě, několik listů se rozletí) SLÁVKA: (zatím, než se Villy: vzpamatuje z překvapení, oběhnuvši stůl, zaskočí do pokojíku; přirazí dveře, snad i klíčem otočila) VILLY: (směšně užaslý postoj; shýbne se, sebere sešit, rozlétlé listy, hodí je na stůl; vyšle vzdorný pohled k pokojíku, pohodí hlavou; hledá očima klobouk, a naleznuv jej, jde rázně ke dveřím; u dveří postojí, vzdor se asi láme; odloží opět klobouk na židli a zdráhavě přikročí ke dveřím pokojíku; posléze) Odpusťte mi, Slávko – (Za dveřmi nic) Kdybyste jen maličko pootevřela, poprosil bych vás tisíckrát za odpuštění, než odejdu – – (Opět nic: váhá, stiskne maličko kliku, dveře se pootevřou; omlouvavě) Nehněvejte se, myslel jsem, že je zavřeno – (Nic; pootevře dveře šířeji) Kde jste, Slávko? Nevidím vás – – (Spatřil ji asi) Ach! (Zavře rychle dveře, couvne o krok; velmi neklidný; pauza. – Dveře pokojíku se náhle otevrou) SLÁVKA: (na prahu, široce zalita měsícem; jez silněji zahučí) Čeho jste se polekal? VILLY: (zmaten) Nevím. Snad... stála jste tam v měsíci... a venku tak hučelo – – SLÁVKA: (úsměv) Ach, vy! Hučelo! Okno z pokoje vede totiž přímo k jezu. Pojďte se podívat, je to krásné, měsíc nad jezem – VILLY: (nehýbá se, učiní jen odmítavý posunek) SLÁVKA: Vždyť se vás již naprosto nebojím. Pojďte. VILLY: I tak odtud vidím – – (Couvne ještě o krok) SLÁVKA: Nic nevidíte – (Náhle s úžasem) Vždyť... vždyť máte zavřené oči! VILLY: (neodpovídá, hlavu pohozenu nazad, oči zavřené, obličej směrem k ní, jaksi nadšené oslněný) SLÁVKA: Co děláte ? ( Úzkostně) Vilíku! VILLY: (otevře oči; jakýmsi blaženým vydechnutím) Už... už jsem je otevřel – – (Oba kříží pohledy, zadýchávají se, on o krok k ní, ona o krok nazad, a ještě krok a ještě krok – –) Opona |