Fráňa Šrámek: Splav

Splav

Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.

Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.

V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín...

Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas...

Kdybych byl pastevcem koní

Kdybych byl pastevcem koní, večerním časem
stal by se jednou snad divoucí div:
až, hvízdnuv, koně bych svolal z ovlhlých niv,
koníček cizí, bílý a krásný, divoucí div,
stál by tu náhle a lidským mne oslovil hlasem.

Krásně by mluvil, jak v hrdle by studánku měl,
i jménem snad nazval mne: Františku, pastevče koní,
vzkazují bratří tví, jako ty pastevci koní,
u ohňů nočních že přepad je veliký žel,
už ani nepějí, hlavy jen kloní,
líto jim sebe, líto je koní,
budeš-li zpívati, za ně bys za všechny pěl.

Já nejsem pastevcem. Noční však chvílí
na mne též padá veliký žel,
už ani nezpívám, hlava se chýlí,
smutňoučkým ržáním jak vzduch by kol zněl,
koníčku bílý...

Romance

Nezvoňte u nás, náš zvonek má rýmu,
já jsem sic zdráv, nejsem však doma,
jednoho večera, není to dávno,
v hlubokém lese jsem na chatrč bušil,
na nebi bouře svítila zuby,
z ohnivých nozder les dole frkal,
zevnitř se tázali, kdo že to buší
a zda jsem snad ztratil za bouře cestu,
a já jsem řekl, že jsem ji našel.

Smáli se uvnitř: To už jen tedy
bys po ní kráčel teď a za nosem rovně.
Smáli se uvnitř, dva smíchy se objaly,
slyšel jsem smáti se muže a ženu,
když bouře bubnuje, žena je na lůžku horká,
z ohnivých nozder les na mne frkal,
a tu jsem se srdcem na dveře tiskl,
bylo to, jako bych na ně zabušil znovu,
a bylo to, muž potom volal: Pozor, ty venku,
nestřílím špatně, optej se kolouchů v lese.
Nestřílí Spatně, horce se zasmála žena,
nestřílí špatně, ohoho, a jsi-li ty venku
mlád ještě, mlíčňák, ožeň se s bouří,
ožeň se s bouří, i čert se dnes žení,
ohoho – –

Ráno, když žena z chatrče vyšla,
vykřikla. Neb já jsem na prahu seděl,
veliké oči jak střelený jelen.
Šla asi k prameni, okovy nesla,
les se k ní vrhl, velký pes, zrousaný,
by, větře, v sukni vrazil jí čenich.
Bral jsem jí okovy a že jí
pomohu. Rozliješ, řekla,
a hlas se jí spekl. Neřekla ale,
abych s ní nešel a že jsem cizí,
a že se to nehodí. Ba, snad i kulháš,
řekla pak a šla nejdřív za mnou,
ale já nekulhal i ramena nesl jsem statně,
věc pevnou, kde se to dobře otáčí v čepu,
ale já nekulhal a snad jsem se obrazil více
na jejích zubech než na jejích očích,
a pak už snad viděla všechno,
co chtěla vidět, šla přede mnou nyní
a tu já mohl jsem viděti opět,
co je to pěšinka lesní a na ní žena
po noční bouři;

to mohlo též všechno být, co jsem chtěl dostat,
až přijdu k prameni, tam jí to řeknu,
děkuji, ženo, a půjdu;
ale pak se to stalo, prameni, prameni,
když jsem chtěl mluvit, snad mne už neznala,
clonila oči a hleděla jinam,
schválně jsem rozléval, by něco řekla,
neřekla, hleděla jinam,
schválně jsem kulhal pak, by se snad smála,
nesmála, hleděla jinam,
k chatrči došla, okovy vzala,
nepoděkovala,
hleděla jinam,
v chatrči zašla –
s lesem jsme, druhu druh,
v záhadné, zlověstné
zřeli si oči.

Tu
muž vyšel. Nesl brašnu a pušku.
Snad se též podivil, ale jen málo, jen
jak se na muže sluší.
Měl šedé oči, jak pára je nad jitřní řekou,
vím, co si myslím o šedých očích,
a tu už říkám: Lovec buď ctěn,
lovci zdar a já ti, pane, ponesu pušku.
I tu se podivil, zase jen málo,
ženu máš krásnou a tu jsi pán,
les se ti po ránu pokloní, má úcta,
vše ti chce sloužit, pes i chlap,
nes tedy, řekl, a nemluvil mnoho,
jen pohledem očí líným a sytým
po stromech, po keřích rozvěšel lásku,
již propotil v noci,
neděkoval, nectil a nechválil,
jen na slunci vyhříval nadmutou pýchu –
pak v korunách těžce zatloukla křídla,
podávám pušku, zavrtěl hlavou,
podávám znovu, zavrtěl hlavou,
z kostnatých obočí les na mne hledí
a z očí zlověstných druh druhu žerem;

a je tam kdesi v hlubokém lese
takové místo,
stoupati můžeš buď veselým smrčím
neb klouzati dolů v jedlinu temnou,
na onom rozhraní světla a temna
já lovce zabil.

Propadl v kolena, pak svinul se na bok,
odpadl směšně, jak od láhve piják,
vous ještě zrousaný.
Myslím, že zahrály v lese
varhany.

Pak
bral jsem se nazpět a s keřů a stromů
jsem sbíral, co po nich rozvěsil lovec,
sbíral a pozorně zahrabal hlínou a mechem
jak trus svůj kočka.
K poledni, silnému poledni,
rovný a na prahu neskloněn
vešel jsem v chatrč.

Pohlédla na mne, na nic se neptala,
na trám když věšel jsem pušku,
pohlédla na mne, na nic se neptala,
když sedl jsem za stůl,
přede mne kladla mléko a chleba,
na nic se neptala
a jedla se mnou,
nebyla tou, jíž byla ráno,
pokojně, slavně proudil z ní život
jak z česna úlu,
pokojně na stole ležely osmahlé lokty
jak druhý chleba,
a zuby dobře svou konaly práci,
jako by v ústech tam měla
polední louku a sekáče na ní,
a potom řekla: Musíš pak dohlédnout,
bouře mi v noci shodila chlívek. Hleď,
ať se zalíbíš mým slečnám kozám. Té větší,
abys to věděl, šenkýřka říkám,
té menší Jelenka, s tou musíš něžně.
A starý smrk před prahem tady,
to mrzout je, bručál, říkám mu četník.
A prameni, kdes se mnou byl ráno,
štěbeta říkám, však chceš-li, nazvu jej nyní
krásněji nějak. Ale já vstávaje,
děl jsem jen, pochválen budiž
chléb tvůj i četník, šenkýřka, Jelenka,
štěbotka také. Na mléko zapomněls, řekla
a smála se nyní, ach, byla moudrá
a byla polední
a nyní ještě nebyla pro mne,
proto jsem vyšel, a ránu a ránu
mohl jsi potom slyšeti, lese,
to já jsem sbíjel na chlévci stříšku,
a mohl jsi, lese, slyšeti píseň,
to v chatrči zpívala žena,
v městech jsou na věžích hodiny, zvony,
v lese však hlubší hlas hovoří shůry,

- pak přišel večer,
na prahu žena clonila oči,
ne snad, by hleděla jinam,
hleděla na mne,
tak rovnou na mne,
jak z rovného průseku srdce,
a nebyla tou, jíž byla ráno,
a nebyla tou, jíž v poledne byla,
byla teď večerní žena
a příslib noci,
temná a vonná, keř na kraji lesa,
z nějž světlušky vzletí – –

- Nezvoňte u nás a vizte jen, bloudi,
zda mohu být doma, Vinohradská č. 1,
když jsem kdes daleko v hlubokém lese,
ale tam jsem byl včera a dnes jsem již opět
bůhvíkde jinde, neb sen můj se utrh,
hřebeček v cvalu, neb touha má smolná
mi za školu běhá v letošním jaru,
hledá svět osmahlých, dmoucích se tvarů,
hledá svět syrové, úderné krásy,
zem, která v plápolu puká a v lijáku kouří,
syrovou krásu, která tě přepadne, k bezdechu stiskne,
k nejstaršímu vyzdvihne bohu,
zda mohu být doma, zda mohu být doma
ve Vinohradské pod pivovarem,
nablízku Waldesky, Maršnerky, remis,
a nezvoňte u nás, náš zvonek má rýmu,
nezvoní,
přijdeš-li, poraď mu aspirin, lipový odvar,
ať se brach vypotí, a se schodů scházeje,
nadávej, chceš-li...

  • Šrámek, Fráňa: Básně, Československý spisovatel, Praha 1954