Fráňa Šrámek: Život Už tolikrát jsem slyšel tu otázku. Připadávala mi pošetilou a já na ni obyčejně odpovídal smíchem a pokrčením ramen. - Jak já se dívám na život? – Proč se mi vždy zdávala tak pošetilou? Proč i teď například, kdyby se někdo tázal, odpověděl by pouze asi můj smích a pokrčení ramen? A kdybych se pokusil jinak odpovědět? - Jak já se dívám na život!? – A tu si chci vzpomenout, kolikrát lidský tvor, mající moje jméno a nucený žít mé osudy, kolikrát ten lidský tvor měl pocit, že mu vyjímají z nitra jeho přirozené organismy, jeden po druhém, kus po kuse, a že je nahražují umělými imitacemi, vyrobenými v kleštěneckých laboratořích dogmatu a autority. Chci si vzpomenout, kolikrát patero smyslů tohoto tvora mělo hrát úlohu pěti svíčkových bab, jež nabízely blikavé, pověrčivé svíčičky, zatímco venku hořelo a volalo ohromné, ohromné slunce. A chci si vzpomenout těch nejkrásnějších budov, těch ozdob našich měst, v něž věrný, vzorný občan vtělil své ideály: škol, kasáren, kostelů, kriminálů, výběrčích úřadů a chudobinců . . . Chtěl bych na ně nechat svítit slunce nejprudším jeho světlem, až by z jejich zdí lezl pot jako svrab, a za jejich okny a mřížemi objevily by se překvapené bledé obličeje, skuhravé a blbnoucí... na ty obličeje bych ukázal a na to slunce a hlasem, jenž by vám prořízl kůži tisícem ran, ptal bych se vás: „Chcete ještě vědět, jak já se dívám na život?" Byli vždy lidé, kteří žijíce, ptávali se, proč žijí. Nikdo však nebyl méně živý, nežli lidé, kteří tak se ptávali a ptají. Chápete, jak je prázdný ten život, chce-li mu dát někdo obsah teprve odpovědí na ono proč? Musí-li mu teprve tou odpovědí dát obsah. Mám-li už tak vyschlé srdce a zmrzačené smysly, že pobíhám kolem mrtvého bodu tohoto proč, necítíte, že je tu život na písčinách, ve vzduchoprázdnem prostoru? Nestačí-li kyslík, vstupující do mých plic, slunce, vnikající pod mou kůži jako v jarní hlínu a do vláken rostlin; nestačí-li krásná vichřice smyslnosti, vrhající mé rty na jiné rty, nestačí-li mi vědomí, že jsem jak přetékající pohár myšlenky, citu a vůle, a že se biju pro to, aby vše to ve mně mohlo svobodně vyzpívat orlí svou píseň – nestačí-li to pro žhavé uvědomění si života, pro bláznivý výsměch každému proč, pak je zle se mnou! Šťasten ten, kdo nemá, nač by se ptal, poněvadž na vše mu již odpověděla sama jeho kypící síla! Ale zůstaňme zatím u tázajících se a čekajících odpověď. Existují chudokrevné recepty malých, důležitě se tvářících proroků. Existují i hlubokomyslní strašáci velikých filozofů. Schopenhauerové, Hartmannové, Tolstojové namáhají se předstihnouti se ve vražedných stylizacích. Dovídáme se, že „život jest to, čeho by nemělo býti, totiž zlo, a přechod v nicotu jest jediné blaho života", že „život je nesmysl" atd. Nemůžeme a také nechceme brániti filozofům, aby jejich myšlenka nesestupovala do nejtmavších prohlubní tajemství života. Jsme jim dokonce vděční, i když přinášejí nám zpět odhalení, jež mají nejpochmurnější barvy a jedovaté vůně. Neboť hleďte, není ta myšlenka, jež přišla, aby negovala život, tou nejslavnější afirmací života již tím, že se mohla zrodit, že chtěla být vyslovena? Vizte ty trochu žertovné pány: život, to je jim chaos efemérních stínů a zvuků; a jejich vlastní stín je jim dosti důležitý, aby něco mohl chtíti, dost inteligentní, aby se mohl dopátrat pravdy, a zvuk jejich hlasu dost významný, aby chtěl býti slyšán. Nuže, nám se zdá, že známe jejich zranění a nápisy lahviček s léky, jichž užívali. Lze to krátce demonstrovati zatím na případu Tolstého. Život nahý, neposkvrněný, pozoruje-li se čistými smysly, nepropadlými ještě korupci zákoníků a církevnických morálek, je překrásná, pestrá věc. Dá zníti ozvěnou nádherné své písně jen v duši toho, kdo k němu takto přistoupí, čistý a nahý. Kdo od něho přijímá, aniž by něco z přijatého zrušoval; kdo nepřikrývá ani jedné z křičících barev cípem své jezovitské kutny. Dá trhat vlčí své máky veselému tuláku, ale učiní své krásy neviditelnými polnímu hlídači. Opojí, oslní oči; což teprve, jsou-li to citlivé oči umělce! A Tolstoj měl jednou rozechvěné, světelné oči umělce. A čisté, poctivé oči měl; díval se, aniž by ochuzoval život o jeden jediný tón. A život se mu odvděčil tím, že propůjčil jeho umění jednu z nejbohatších svých lyr. Tu náhle – jako by cosi v zdravém Tolstojovi bylo onemocnělo. Hlas zbrklého, halucinovaného misionáře skřípl náhle v jeho dílech; mezi pohanské, divoké horoucnosti života přišel misionář se svatými obrázky a dogmaticky o „dobru" a „zlu". Fušovaný život se mstil; pohané misionáře ukamenovali. A zbyla z bývalého Tolstého jen muzická košile, visící jak strašák v makovém poli, a budící pouze pozornost evropských vrabčáků, a nějaký divný hlas z něj zbyl, jakoby přicházející z nejspodnějšího sklepa, horlící pro evangelium pasivních a chudých duchem. A to jen: že život je síla a láme vaz slabochům, že život je zdraví a pošle do blázince ty, kdož mu chtějí dělat mastičkáře; že život je krása a nestydatými nahotami omráčí ty, kdož k němu přijdou v kutnách jeptišek a mnichů... Experimenty, Český literární esej z přelomu 19. a 20. století, Melantrich, Praha 1985