Otokar Březina: Hudba pramenů Tajemné v umění V těch dlouhých rozhovorech, které duše vede ve svých samotách, odpovědi němé a utajené položeny jsou před otázkami. Odpovědi jsou věčné, otázky čekají na svůj čas, aby směly býti oděny světlem a zvukem. Hodiny, které nás provázejí s rozžatými pochodněmi, vyměňují jejich jasnost dle síly našeho zraku. A tam, kde jsme slyšeli jednou disonující šelesty sirény, uslyšíme, až zrychlí se pohyb, lahodnou škálu zákonu podrobených tónů. Dle hloubky otázek měřte výšku duše, neboť dle nich měří se vnitřní bohatství odpovědí. Jenom nejmenší část otázek přeložena byla v duších minulých a přítomných do řeči slov. Nejzávažnější a nejhlubší ukryta je v symbolech bolesti a tušení světelných záplav, v symbolech síly a lehkosti, jejichž sladkost rozpaluje nekonečnou žízeň, v symbolech tajemného oddechu věcí, jichž proměny odpovídají evolucím naší vnitřní pravdy, v symbolech předtuch, lásky a nejistoty za soumraků plných nebezpečenství, ale i plných hvězd a největší nejistoty: zraků, roztržitých přílišným sáláním vnitřního světla. Ve všech těchto otázkách duše je sama. V tom spočívá jedno z největších tajemství života a onen smutek mlčení, který černými stíny se věsí na poslední slova příliš upřímných. V každém objetí myšlenky a ramen chví se nervózní křeč tonoucího, jenž marně se zachytává tonoucího v tajemných vlnách. Život duše je cesta, kde nepředvídané události čekají ve všech stínech a kde mlčení mluví jedinou společnou řečí všech světů a kde samoty mají tisíce zraků. Ale každý krok její splňuje vyšší tajemná očekávání a nejistoty její mají hluboký význam. Její náhody jsou náhodami jen pro její nedokonalé poznání. Nejsou náhodami. V každé duši je zrak, který se dívá dovnitř, obrácen k neviditelné noci, fascinován jediným pohledem, z něhož se lijí světla všech minulých i budoucích hvězd. Příšerně slavné zkušenosti tohoto zraku neuvědomují se v duši po čas života na zemi v celé smrtelné nádheře svého bohatství. Tímto zrakem jsme spřízněni v jediné bratrstvo vidoucích a zasvěcených. Ale jen nejodvážnější snění v tlukotu srdce a v modlitbách světců osmělilo se tušiti. A přece tyto zkušenosti, jimž tisíciletí jsou potkáním okamžiku s okamžikem a všechny okamžiky jediným okamžikem, jimž systémy světů jsou hrou jisker zhasínajících nad plameny jednoho ohně a kde není místa pro naše bolesti a rozkoše, kam ani jeden paprsek z našeho slunce nepadne, aby se ihned nerozložil, a kde naše výkřiky nenalézají atmosfér, které by je nesly, zkušenosti noci, která není nocí, jsou ve své podstatě celým naším ukrytým bohatstvím. Z nich odráží se k nám nejasná a hluboká řeč instinktů a z nich nabývá chvění éteru světla pro naše zraky. Uvědomiti si tyto záhadné procesy, rozšířiti škálu barevných tónů, které jsme schopni vnímati, osvoboditi v pozemském zraku paprsky pronikající neviditelné, odkrývající nové obrazy, podmalované na obraze světa, učiniti poloviční slepotu naši extází vidoucího do dvou nekonečností, spojených nesčíslnými osnovami souvislostí, není-liž to snem všech, kteří dovedou slyšeti v písni času hymnus budoucích svítání? Kdo z nás nechtěl by býti dosti hrdým a silným, aby ho dosnil až do konce, v celém jeho šílenství, bez bázně a bez trestu? Aby dovedl poznati v našich bolestech úpal vnitřních výsluní? Aby dovedl pocítiti v našich radostech žízeň vzbuzenou velkým polednem hlubin? Aby dovedl oceniti v naší lásce nesmrtelnost tohoto mystického úsilí? Nevíte, že právě proto svítí ze zraků milenců světla nezrozených a čekajících? Nenásobí právě proto láska všechny smysly a nedává teskným slyšeti šepoty polibků z mlčelivého nárazu květů o květ a z šumění vod? V nocích svatebních, které táhnou zemí, ticho je dusné dechem přicházejících neviditelných zástupů a v šlehnutí jednoho okamžiku, jenž letí národy všech ostrovů a pevnin, rozsvěcují se sny nesčíslných možností životů jen proto, aby budoucí bolesti mohly otevříti jednou nové světy Poznání. Všechna umění podmíněna jsou zkušenostmi druhého zraku. Řečí plnou symbolů, jejíž každé slovo vrací se z hlubin sterým echem jediné odpovědi, hovoří hudba. Z ledových výší, kam nevkročil člověk než snem, do hlubin, z nichž vystouply naše nejzáhadnější pravdy, padají bystřiny nekonečné melodie. V jejich žhavé a chladivé koupeli stojí touhy naše s chvějící se nahotou, aby se vrátily s úsměvy svěžesti a pýchy, učiněny pro okamžik vševědoucími. A radostně odhaleny dýcháním věčného slunce čekají se zraky přivřenými dřímotou odpolední na příchod nových snů. Blankyty nocí sklenuté magií tónů, v nichž i mlčení hvězd zdá se příliš hmotným průvodem éterným hlaholům tušení! A dlouhé ponuré rytmy, kde třesou se bolestné zápasy světla v soumracích tisíciletí, vzdech prsou utlačených příliš velikou tíží, která nebyla změřena slabostí rukou! Procitlá duše věcí hovoří v tónech; bolesti nabývají démonické výmluvnosti v jejich opojení. Dary obtížená poselství jar, čekající ticha moří, útoky neviditelných větrů a dlouhé, mlčelivé pohledy podzimních dní nalézají slova, jimiž vyjadřují svá tajemství. Oblaky stávají se symbolem, zakrývajíce dálky a přinášejíce blesky s krátkými světly a blízkostí smrti; i mlha nabývá nového smyslu, vystupujíc i z nejnepřístupnějších kvetoucích zahrad a vypíjejíc zvolna zářící sílu denních i nočních hvězd. Všechny psychické vegetace řídí se zákony tajemného heliotropismu. Po celou dobu svého vývoje obracejí se k slunci, které je zdrojem vší energie. Každá myšlenka, i ta nejchudší a nejvšednější, je schopna rozpáliti se v oslňujícím lesku zavedením vnitřních proudů. Každá je schopna projíti všemi uměními, ze staletí do staletí, vládnouti mramorem a oběma světly, v celé základní síle položena hudbou. Každé umění je halucinací z opojení nejsubtilnějších rytmů éteru a krve. Symbolické stíny, za jitra ukazující k západu a k příštímu svítání večer, pohybují se v každém daném okamžiku u všech umění v jediném směru, dle stoupání mystického dne a dlouhého slunečního roku staletí a duší. Bolest všech uměleckých snění je vzpomínkou na hlubiny, do nichž se duše odvážila příliš daleko. A v jejich úsměvech je lesk neviditelných slzí, které činí uměleckou krásu blízkou nejvzdálenějším. Jistoty všech umění jsou váženy z jednoho pokladu jistot a jejich sny jsou sny jediné noci a jednoho jitra. Do všech svítí ze společných hlubin magická osvětlení pohlcující obrysy některých tvarů, aby jiné se zesílily a vykřikly ve fluoreskujícím zazáření, v němž tančí neviditelné paprsky, transformované do barevných tónů menší lomivosti, aby mohly býti pozemským zrakům snem o neznámém. Každé umělecké dílo hodné toho jména sní o nesmrtelnosti. Neboť v zemi, odkud přišlo, se neumírá. Každou vteřinou, kterou tam prodlelo, sílilo v atmosféře zahoustlé tlakem všech výší až k posledním hvězdám. Tam, v těch černých vlnách byly koupány ty nejodvážnější myšlenky jako v čarovné krvi a snad by zůstaly nezranitelny, kdyby větry nad nimi nesvály na ně osudný déšť pozemských květů, které učinily lázeň jejich neúplnou. Právě proto, že umění tryská ze zdrojů, do nichž odrážejí se hvězdy druhého nebe, je výslední sugescí každého velkého umění zesílení života paprsky druhého slunce, rozšíření a prohloubení jeho obrazů novými kořistmi světla a touhy a obohacení dorozumívacích prostředků mezi dušemi. V něm jeden hluboký zrak potápí se do sta zraků a v dlouhém, rozkošném zajiskření opíjejí se všechny tušením jediné Všudypřítomnosti. Nad stránkou Mistra nesčíslné neviditelné ruce podávají se vám k stisknutí. Neboť podstatou umění je láska, která učí mluviti němá ústa a dodává smělosti příliš nesmělým. Jako láska i umění miluje zemi. I nejspirituelnější umění uznává vděčně, že do jejího světla opíralo svá křídla, než mohlo vzlétnouti do výší, kde vznáší se rychlostí extatických pohledů. Země zůstane vždy břehem, k němuž se vrací ze svých výprav. I tenkrát, když duše vyslovila jeho řečí touhu po vyjití ze světa vadnoucích barev a sluncí vraždících vlastní svá jara přílišným ohněm své lásky, i tenkrát dodává opojení jeho jemné příchuti vůni v zahradách růží a upozorňuje na polibky, jimiž se stává až do příchodu druhého života vonným několik okamžiků klamu. Neomamuje největší závratí síly ta píseň, která měla dosti odvahy patřit do očí svému nejzáhadnějšímu osudu a která šla ještě o krok dále, když ze všech oken a dveří, otevřených do noci, zatočil se nad ní mrazivý vítr, svál okolo ní všechna světla a pronikl ji, až zesinala? Ti, kteří hledají květů k otrávení života (ubozí, zavírající oči, aby neviděli krvavých reflexů vlastních svých zhasínajících výhní), marně přicházejí do těchto zahrad. Krása s láskou dávají si znamení přes jejich ramena, obě nevěrné, spojenkyně Iluze, podplacené zlatem tohoto slunce. V staletých jitřních soumracích umění potkávají se stíny zapadlých světů se stíny přicházejících událostí. Všechno velké, co potkalo zemi, bylo napřed oznámeno snem. Cesta na světlo našeho slunce vede soumraky tušení. Před každým dnem šla noc s pohledem hvězd. Extáze otevřela nové perspektivy poznání. Dějiny lidské duše v tomto životě jsou dějinami jejích snů. Ale i ve světě snů panují zákony řídící vesmír a vývoj, zákony hrající se zázračnou lehkostí, která se usmívá tíži. Žádná půda není tak vyprahlá, aby nemohla živiti půlnoční květenu mystických seteb. Není duše tak potopené do tmy, aby v ní někdy barvami nezahrály zkušenosti druhého zraku. Není duše, která by opouštějíc poslední ze svých dnů směla si stěžovati, že neuzřela zemi v jiném světle, nežli je světlo našeho slunce. Nad každým životem visí znepokojující stíny tajemného. Propast, jejíž pohled naplňuje závratí, je ustavičně otevřena po obou stranách všech cest. Každý zná chvíle nejistoty v krocích a ona náhlá vykřiknutí lásky k neznámému, jehož jsme potkávali s tváří zastřenou v nejosamělejších soumracích duše. Ten ustavičný zápas němých hlasů, hádajících se v našich samotách o směr cesty, kterým máme jíti. Hle! Výčitky sestupují do našeho spánku a vedou nás do krajin, jichž nikdo neviděl otevřenýma očima, a přece je poznáváme; ale slova, která tam k nám zaznívají, jsou každému mimo nás němá a čekala snad celá staletí, aby mohla být vyslovena ve spojení tak hluboce rozteskňujícím. Každé rty znají úsměv, který je navštívil proti jejich vůli, vysílaný do neznáma naproti neviditelným nadějím. Mystický úsměv, dar země a mládí, znamení, že naše duše je schopna ještě dlouhé cesty poznání a bolesti. Ostatně není i to, čemu říkají pověra, nedokonalé uvědomění jiných světel? A to, čemu říkají nemoc, rozbouření utajených vln hlubin, větry, jichž nedovedeme říditi a které mají svůj zákon? Naše duše probíhá zkušenostmi dvou světů. Uvědomění o závislosti těchto zkušeností tvoří vyšší duševní život. Metody, dle nichž duše šíří svou vládu v hmotném a nehmotném, jsou individuelní; na nich spočívá osamění osobnosti a přátelství duší. Součet světla všech duší na zemi v jediné době tvoří den mystické práce, v němž roste úroda budoucna. Každá z metod, jimiž duše si přisvojují a zpracovávají svá bohatství a své kořisti z obou světů, je schopna stvořiti své umění. Ale z objevů, které umění učinilo průběhem věků, jen nepatrná část uchová se v knihách a uměleckých dílech. Největší část odchází s dušemi, které svá vítězství dovedly aneb musily sníti mlčky. Otokar Březina: Skryté dějiny Skryté dějiny Obraz světa, jak jej vidíme v oslnění své lásky, jest jako umělecké dílo tvořené milióny bratří, ztělesnění gigantského snu, rozvíjejícího se věky. Pracovali o něm nesčíslní národové, bojovníci i pokorní dělníci země, stavitelé měst a říší, tvůrci jazyků a písem, budovatelé řádu, zákonů, věd, vizionáři božstev a vyšších světů. Obzor za obzorem otvírali pro nás v heroismech i v mukách, podvědomou prací ducha i v bílém, jasném světle rozumu, ve hvězdných samotách mlčení i v tajemné hře proti sobě pracujících množství. A za každým z nesčíslných skrytých vítězství, jimiž člověk dobýval této země, tají se napětí němého dramatu, ztraceného paměti lidské, zajásání ducha a světelné rozjiskření zraku na některém místě země a času. Dějiny naše vyrůstají ze světa neviditelného, rozvíjejí se v záření našeho slunce a přestupují opět v svět neviditelný. Do jakých hlubin bylo by nám sestoupiti, abychom vlnu za vlnou složili jejich pohyb? V jaká propastná mlčení vůle, v jaké mléčné dráhy zhaslých sluncí, v jaká tvůrčí jitra nově zrozených světů? V jaká vření krvavých oblaků nad tragickým tichem prvotní země? Jaké oči hvězd a jaké bytosti vyšších světů byly jejich svědky? Nechvěje se dosud v hlubinách našeho podvědomí dědičná úzkost pravěku? Úpění dávných pralesů v bouřích, ztišení tající blízkosti nepřátel neviditelných, horký oddech v temnotách, žíznivý krve? Vanutí smrti, jež tisíciletí za tisíciletím zhasínala slunce ve zracích navždy se zavírajících? Hlahol blížících se vojsk, zoufalství obležených měst, děs dávných národů ze znamení na nebi, ze znepokojujícího jiskření věšteckých souhvězdí, z krvavých ran slunce v zatměních, z tajemného díla vnitřního ohně, sesouvání skal, živelných pohybů vod? Dějiny zraku! První procítání ducha zatíženého ještě temnotou noci, z níž vyšel, úžas trosečníka probuzeného přívalem slunce, jenž pohlíží na ostrov zachránění svého, příliš sláb, aby si mohl vzpomenouti na tajemné své ztroskotání a spolu plavce své cesty ve věčnosti! Dětství národů mezi bratrskou zvěří, kdy ještě nebylo dálek a kdy celá země byla zakletou zahradou duchů! První radosti z barev, z usmívajících se kamenů, z kovů vlhkého třpytu jak oči, uvítání zlatokvětého ohně, zbožnění slunce a hvězd! Proměňování země před zraky národů v tisíciletích, zářící vystupování věcí po všechny věky přítomných, a přece neviděných! Svět malířů jeskynních, tesatelů run, básníků prvních epopejí, královských pastýřů pravěku! Zjevení krásy v eurytmiích linií, v pohybu a letu zvířat, v tanečních gestech lidského těla dokonalého! Vidění sochařů božstev a hrdin, budovatelů katakomb, klášterů, katedrál, kupeckých veleměst, letohradů knížecích, architektů moderního díla, paláců pro slavnosti bratrského množství osvobozeného! Kosmická zachvění ducha, když ponejprv vědomě pojal osamění země v propasti němých nekonečností, žal oceánů, velehor, tropů, polárních ledových pouští! Závrati hvězdných nekonečností, vidění tajemných prostorů, kde mezi hvězdami jiskří se, iluzivní, obraz našeho slunce! Příchod mistrů ohlašovaný znameními, volaných bolestí miliónů, a přece, když přišli, nepoznaných, zjevujících se učedníkům, řídících tajemně cesty národů! Svět druhého slunce, dobývaný extází světců, jasnovidností poznávajících, mukami milujících! Věci této země, uviděné jako hieroglyfické písmo jediného poselství zasvěcujícího, stvoření rozvíjející se v tisíciletích v pohledu vidoucího jako svitek na válci písařově, roztáčející se a znova zavinovaný! Halucinace viny, démonických přízraků, zjevení zemřelých ve snu, jako by nebylo smrti, vystoupení neznámých bytostí z hlubin života podvědomého! Výkřiky rozkoše umlčované na rtech studenými dlaněmi hrůzy! Zkušenosti zamlčované z bázně, že by se zdály šílenstvím, z pokory pro přílišnou nádheru jejich, z lásky, aby nezarmoutily bratří! Zasvěcení slova, věštecká zjevení hudby! Toužebné písně srdcí osamělých! Zachvění štěstí, když duše dotýká se duše, nahá, v extázi chóru! Hymnus věřícího množství sjednoceného, valící se jako bouře, strhující všechny překážky a opevnění, útokem ženoucí k valům věčného města! Polyfonie, v nichž všechny živly a bytosti země nabývají hlasu a boj proti sobě pracujících vůlí smiřuje se v nebeských utišeních harmonií! Sladké jásoty srdcí vyvanuté z nejhlubšího ticha jako svědectví vyšších světů, ustavičně přítomných kolem nás! Magické dílo vůní, přenášející duši do dálek po věky zapomenutých, křísící vzpomínky na silná jara pravěku a potkání, která nemají jména! Výstrahy smrti, hovor květů s dušemi svatých, znamení skrytých příbuzností těl, sliby lahodných pocelů a objetí, jemných jako prostupování světel! Chuť krve a slzí, přimíšená v sladkost pozemských plodů, sen rajských zahrad i démonické halucinace v opojení jejich! Dotknutí, jimiž duch jako slepec poznává místo zajetí svého, rodné tahy ve tváři země a v pocelů lásky sladkou a úžasnou vzpomínku mateřských prsů! Dějiny bolesti, starší nežli dějiny lidského rodu! Souručenství tajemné viny, muka ze ztráty mládí, krásy, lásky, duchovní výše, z neodvratnosti pozemské smrti! Krvavá sjednocování kmenů, tvorba národů, a v mukách každého národa zrající jeho slovo po tisíciletí! Skrytá utrpení práce, v mlčení sevřené rty poslušnosti, tíž slzí pokorně vážená ze hlubin srdcí! Hořkosti všedního dne, bodající jako mračna letícího hmyzu ve žhavém zeměpásu našeho díla, vždy jiná a jiná, střídající se podle hodiny denní! Královské bolesti, čekající na dobu svého uzrání po tisíciletí, bolesti, k jejichž štípení a růstu bylo třeba tvorby zákonů, ohraničení říší, učení a smrti mistrů! Žal z ponížení bratří, z váhající spravedlnosti, z osamělosti a bezmocnosti vidoucího, když do záhuby se řítí tisícové! Zoufalství pracující jako síla k osvobození! Dílo rozumu, budování cest pro nenarozené, průseky vysekávané v pralese šílenství, v horečné vegetaci barbarských snění! Rozkoše z pocitu bezpečné půdy pod kroky vystupujícího k výši, slunečné blaženosti svobody, síly, vlády nad tělem, poznání pravé míry všech věcí! Výpočet metaný jako síť v hlubiny života a kosmu, hvězdy neviděné objevitelem, a přece na místě, kde určil, nalezené! Vítězný úsměv ducha odhalujícího iluze smyslů, klam miliónů po tisíciletí, ale i na vlastní svá vítězství s úsměvem pohlížejícího! Neodvratná nutnost, silnější nežli smrt, vykřiknouti poznanou pravdu! Bratrský smích lékaře a uzdraveného! Skryté dějiny dobroty! Tajemství lásky! Tiché veselí silných, širokoplecích mužů, tvůrců nového řádu, radostných, že mohou býti ochránci slabých a ponížených! Slovo lásky, odpuštění, spravedlnosti života, pracující ve všech jazycích země proti slovu nenávisti, šílenství, krutosti, posměchu a smrti! Úsměvy neznámých bratří při neočekávaném potkání v zástupu, sladší nežli polibky! Chléb rozlomený a podaný bratřím, zářící do světa duchů! Dar nejmenovaného v okamžicích nejvyšší opuštěnosti, za nějž obdarovaný děkuje všem bratřím! Gesta odpuštění a milosrdenství, šířící se tajemnými vlnami v hlubinách života a novou důvěrou v člověka a v život rozechvívající srdce! Novou říši, neviditelnou dosud, ale šířící se z věků do věků, budují na zemi! Pokora věřících, jimž svatý jest život všech bytostí země! A kteří ke každému z bratří, i k provinilému, blíží se s úctou pro tajemství pozemského vtělení jeho, pro skrytou slávu jeho muk, v nichž jako oheň pracují plameny spravedlnosti, pro mystérium jeho smrti! První zachvění nových radostí, ne již radostí vítězů a vyvolených, ale jitřní radosti národů, pro svou odlišnost a různost svého slova se milujících, kteří na sebe volají k společnému dílu! Magická vůle věřícího zástupu milujícího: posedlí démony prozrazují se výkřikem, a těžce nemocní, nad nimiž ztráceli naděje přátelé jejich, vstávají uzdraveni a blahořečí. Každé mocné přání zasahuje do života země a v událostech světa viditelného se uskutečňuje. Hlubiny duší, ustavičně otevřené vanutí vyšších světů! Udeření nové hodiny ve věčnosti, zaznívající v podvědomí miliónů, prsa žen, zdvižená láskou, vlnící se jako v bouři! Skryté dějiny ženy! Zářící dlaně u zdrojů života, z nichž vyvolení pijí nápoj své nesmrtelnosti a ti, kdož byli poznamenáni spravedlností, opojení šílenství bratrovražedných a smrti! Nesmírné souručenství sesterské mezi všemi národy, podvědomé dosud, vlastní své moci netušící, v bolestech poslání svého sílené nejzáhadnějším šepotem země, úsměvy květů a hvězd! Hle, sestra mstí ponížení neznámé sestry, génius, velikost, moc, lidské zákony pomíjející, vše není ničím v šíleném pohledu jasnovidnosti, světice líbá zsinalé rty bratra popraveného! Muka krásy, tušení nadzemských nádher, potkání duchů v záři, objetí, pro něž není již žádostí jiných nežli věčnost! Skryté heroismy mateřství, rozhodující o osudech národů! Sestry účastné pokorně díla mužů a konající vlastní své dílo, jichž moudrost pohlíží v budoucnost rodu, mateřsky schýlená nad spícími pokoleními! Jaká obraznost měla by dosti síly, aby mohla obsáhnouti všechna tato nesčíslná dějství, jež rozvíjejí se na všech stranách země současně a nepřetržitě, skryté dějiny člověka, nezaznamenatelné, hrané jen před hledištěm nesčíslných duchových zraků, v hloubce a tichu vnitřního světa! Ze všech minulostí přicházející, do všech budoucností postupující, pracují v duchovním díle země, v tvorbě národů, v rašení a květu jazyků, v zřízeních, zákonech, vírách. V žáru jejich léta zrála těla; zkušenosti jejich tvoří tajný poklad v klenotnici našich smyslů. Řídí jasnovidnost lásky i nedůvěry; znamení jejich tušíme z neznámých rysů bratrských tváří, které jsme uviděli ponejprv, z kouzla i velitelské podmanivosti hlasu, z hypnotizující síly zraků a gest, z nevysvětlitelných voleb srdcí. Jimi jsou vzněcovány tajné sympatie a idiosynkrazie, jež nám sugerují některá místa a věci. I pociťujeme blízkost a dávná vítězství bratrského množství z oslňující intenzity, v níž rozkvétá před námi nádhera barev a tvarů, život vegetací a tvorstev, i v jásotu vlastní bezpečnosti, síly a povýšení nad živly země. Tak nesčíslní bezejmenní, světci i šílenci těla, herci tajemného dramatu i vykládači jeho jsou spolupracovníky ducha tvořícího. Všechny formy, jež uhnětl život, metá génius ve svou výheň jako slévač v horečce díla. Ale jak bychom mohli rozuměti jeho zjevením, kdyby i v našem duchu netajila se práce věků, zkušenost nesčíslných pokolení, žár mučedníků a vyznavačů, hrdinství králů, milostná muka žen, oslnění všech poznávajících a objevitelů? Jenom jasnovidností podvědomé paměti liší se bratrstva naše, průzračností smyslů pro světla hlubin, zřetelností, s níž polyfonní moudrost života vstupuje na vědomí; ale i tvůrčí jednostranností vůle, která umlčením tisíce hlasů a celých oblastí poznání dává svobodu našemu činu a staví nás, zmenšené a silné, na místo, kde nás čeká pokorná práce v zástupu bratří. Nic se neztrácí v duchovním světě. V ponížení a mukách otrocké práce rodil se svět bratrské pomoci. Tvůrčí štěstí mistra vyzařuje z dokonalosti díla a ožívá století za stoletím v radosti všech poznávajících. Nebeská navštívení žen milujících vtělují se v krásu tváří a v hudební ztepilost údů. Silné a čisté dni spravedlivého žehnou v tvůrčí moci rodu. Organizace vojsk jsou předobrazem gigantských bratrstev budoucnosti, souručenství na život a na smrt, jež budou v zahradu člověka vykoupeného měnit zemi. Velký jest každý, i nejmenší národ počtem svých šiků v tisíciletích a hranice jeho vlasti dále než poslední hvězdy, v tajemství druhého světa, kam až došli světci a poznavatelé jeho. – A byť i živelný příval barbarství zničil úrodu duchů na jedné straně země, zraje u šťastnějších národů, kteří ji dovedli uchrániti. Z trosek chrámů, z děl krásy, zázrakem vyrvaných ohni, z každého úlomku dávného díla v zasutých hrobech zazáří dílo člověka s úsměvem bratrské příbuznosti, schopné znovu roznítit tvůrčí snění. Slova proroků metaná jako blesky, uhaslé zrakům, zahlaholí pojednou mocným zahřměním v duších miliónů. Tak v živelné vichřici zápasících plemen, v nesčíslných gestech pracujících rukou, v hlaholu veleměst, přístavů, tržišť, v napětí burz, parlamentů, řečnišť, divadel, učilišť, v samotách tvorby, modlitby, bolesti, snu pracuje tichý svět hlubin. Hodinu za hodinou, stále mocněji, současně u všech národů země dobývá se člověk k člověku a duchové ruce jako v bázni před žárlivým zrakem tohoto slunce hledají se v soumracích. Hledají se i proti své vůli, a přece šťastny ze své poslušnosti; proti mocím této země, a přece s tajným jejich účastenstvím. Člověk poznávající jen viditelnou část svých dějin na zemi bojí se věřiti, že po tisíciletích přípravy, jíž byl posavadní život našeho rodu, počíná teprve vlastní dobrodružství naše na této hvězdě. Šílenstvím zdá se nám ještě každé slovo, jež touží vysloviti tyto pravdy, po věky jasné srdcím milujících. Neboť jazyky naše, vytvořené bolestí a krutými zkušenostmi dávných pokolení a bojem, zajíkají se zde jako řeč oslněného v blažené němotě slzí a úsměvů. Ale jsou chvíle, kdy skrytá práce hlubin otvírá se duchu v zářných viděních. Prostor oddělující bytosti, dobytý, aby sloužil dílu života a jeho růstu, trhá se jako oblak zmítaný větrem, a nový prostor, oslavený, prohlubuje se před námi v závrati. I zkoušíme v něm první své kroky s třesením úzkosti a slasti. Nesčíslní zástupové, neviditelní pro dálku země a smrti, vstupují náhle před naše zraky; i pociťujeme se strženi proudem nesmírného bratrského množství, valícího se věky. Jako oddíly jednoho voje, jež útočily na sebe v mlze a tmě nepoznávajíce se, zastavujeme se pojednou v náhlém udeření světla; a jako procitlí z démonické sugesce vidíme na svých rukou znamení bratrské krve. Rodné rysy poznáváme v miliónech tváří, v nichž jsme vidívali nepřátele a cizince; a jediný, svůj vlastní duchovní jazyk slyšíme ze všech jazyků země, jichž jsme se obávali, jako by jejich neznámý hlahol byl tajemnou úmluvou k naší smrti. I pochopujeme, že proti jinému nepříteli je připraven náš společný tábor, proti nepříteli stále měnícímu svá přestrojení a skrývajícímu své zálohy, stále k útoku připravené: proti bolesti a smrti a démonickým silám chaosu, tajícím se i v hlubinách našich srdcí. A že věci této země, iluze našeho ducha, o něž vedli jsme boj, mají cenu jen tím, jak pomáhají dílu spojení a osvobození. Slabý náš zrak nemůže dohlédnout, kam až je určeno růsti bratrství člověka k člověku. Nevíme, která část našeho vidění sahá již mimo hranice této země. Tušíme jen, že skryté dějiny naše jsou částí vyššího systému dějin, jež rozvíjejí se v kosmu. A jako naše země chvěje se v ohnivém zajetí svého slunce a i slunce je chyceno ve žhavé síti miliónů hvězd, chvění našeho ducha a jeho růst v pozemské práci odpovídá růstu vyšších duchovních světů, s nimiž náš svět je spojen. Březina, Otokar: Eseje, Votobia, Olomouc 1996