Sigismund Bouška Františku Bílkovi
Machov 6. 10. 97
Milý příteli Bílku!
Škoda, že nemůžeš ke mně, bylo by mi to velice milo a spíše bys mi porozuměl, než takto dopisem. Jsou to věci velice choulostivé, které těžko lze papíru svěřiti, ale ty si toho přeješ, tož budu psát. A upřímně. Jinak nedovedu. A bezohledně, právě proto, že tě mám rád, jinak bych si to nechal pro sebe. Dostál mi konečně poslal Tvoji přednášku. Tak, jak to v celé knížce přede mnou leží, není tu o umění řeči a je to pouze náboženský traktát. Pro N. Život se to nehodí. A jinam do katolického listu také ne, ježto to, milý Bílku, není katolické. Ve své podstatě není. Jsou tu věci, v nichž bloudíš, čiře bloudíš a katolický list by to otisknout nemohl. Divím se Karlovi, že to nevidí. Já tě chápu, a proto také omluvím. Tys zbožná duše, povahou svojí nakloněná k meditaci, k náboženskému rozjímání, ale co ti schází: je vědecké, širší a hlubší vzdělání průpravné, a sice teologické. Pak bys ovšem viděl jinak a uznal to, co teď sotva uznáš, že bloudíš. Ale já jsem kněz, a proto mám za svou povinnost ti to říci. Jako kněz. Jak vidím, jsi pilný čtenář Písma. Ale neznaje původního znění originelního textu, držíš se pouze překladu (a máš katolický překlad?, nemáš protestantské vydání biblické společnosti? Zdá se mi.). A překlad špatně chápeš. Tak vybudovals celou heretickou nauku na základě pojmu „Syn člověka", jemuž nerozumíš správné. Tuším, že zde je jádro Tvého bludu.
Už na sjezdu jsem se lekl, sedě vedle tebe, tvých slov. Bál jsem se, zda snad ti nerozumím správně. Ale vidím, že jsem ti rozuměl zcela dobře a že má úzkost, aby ti někdo z přítomných nerozuměl, nebyla marná. Bohudíky těm věcem, které u tvých teorií blouznivě náboženských schváliti nemohu, nikdo na sjezdu nerozuměl, vždyť tě vůbec nebylo skoro slyšet, jak jsi slabě mluvil. Já sám vedle tebe chytal slova pracně a namáhavě. Ale mluvils krásně, s nadšením a vůbec celá tvá postava elektrizovala. Obsah nikoli. Neklam se. Ten byl všem, bez výjimky, temný. Hádankou. Stejně, i kdybys tento traktát svůj kdekoli vydal, nikdo to nepochopí, poněvadž je to psáno temně.
Já, jak tě rád mám nesmírně, radím ti z celé duše: Františku, nech péra, nech tohoto blouznění, kde tvé svědomí není pokojno, aneb kde žádáš si vědění a pochopení hlubšího v dogmatických pravdách, které jsouce zjevenými, tedy božskými, vždy jsou nad náš rozum, poraď se s učeným knězem, čti, co on ti doporučí, ale nech toho, bloudíš, a kdybys na tom stál pevně, nebudeš bez hříchu.
Církev stojí na 2000 let a řídí ji Duch sám, ta nemůže bloudit. Ty ale zavádíš dnes nová čirá bludná dogmata, o nichž svět nevěděl po dva tisíce let a které každý kněz hned jako naivní nápady zavrhnout musí. Kdybys hlouběji pronikl do studia Písma a víry naší vůbec – Písmo není vše – sám bys se těmto svým teoriím usmál.
Citáty, milý Františku, z Písma, se dá dokázat vše. Kdybys znal dějiny všech bludů od prvého století až do protestantismu a dále, viděl bys, že největší nesmysl se dokazoval jako pravda citátem z bible. Tolstoj je čirý bludař, zavrženíhodný, a také vše dokazuje z bible. Ale též si tu bibli dle svého vydal. Při čtení bible drž se vydání, jež je schváleno církví, a vydání s poznámkami. Nebo jen Církev katolická je „sloup a utvrzení pravdy". Jen ta má právo Písmo autenticky věrohodně vykládat. A – její výklad vize i tebe ve svědomí. Ty domníváš se, žes něco nového objevil, a chceš jako nový nějaký Luther kázat to světu. Nikoli. Co je dobrého ve tvých teoriích, to je naše učení církve, co je bludného, to je tvůj výmysl.
Tak se mi zdá, že celým temperamentem svým, celou povahou svojí duševní i tělesnou veden jsi k tomu, abys byl knězem.
A zdá se mi, žes se minul svého cíle. Nebo, jak už déle pozoruji, miluješ tyto své teorie více než výtvory svého dláta? A to mé právě u tebe trápí. Ty bys měl docela nechat všeho psaní a tisknutí, ale více hledět si svého umění. Je to naivní: Ty umění popíráš, a umělec jsi, umělecky tvoříš, formou krásnou chceš myšlenky své vyjadřovati v hlíně ap. a říkáš: nejsem umělec. Celý N. Ž. s jeho plány zavrhuješ a sám jsi jedním z jeho spolupracovníků. To, co ty o pravdě s velikým P píšeš, děláme všichni, nebo jsme většinou knězi, kteří o Kristu, jenž nám víru pravou přinesl, kážeme, jsme v lidu pastýři, jsme náměstky Krista, máme v rukou moc, již On nám dal. To je naše první povolání. Pak teprve jsme umělci, tj. vzdělancům (ne lidu, jenž umění nechápe) v umělecké formě přinášíme tu Pravdu tvoji. Jsem zvědav, zda uznáš, že v poezii mé není nic, než právě tato Pravda, o niž mi šlo vždycky a půjde vždy. Obracet na víru N. Životem? To by bylo naivní. K tomu je kostel, zpovědnice, celá duchovní správa. Ale N. Životem chci laikům vzdělaným v duši buditi respekt před Církví, která vždy umění podporovala. Vždy. A tak i my její synové činit musíme. Právě proto jsi nám a mně velice drahým, žes umělec křesťanský. A co se Tvého umění týče, jsou věci, jež mě matou. Tj. co se týče tvých posledních výtvorů. Zdá se mi, že i umělecky bloudíš. Zde ovšem nemám jako kněz také autority vůči tobě, ale chci ti říci, co se mi zdá pochybeným. Zdá se mi, žes více básník než sochař. Malíř vůbec nejsi. Sochař, a rád bych tě měl jen a výlučně sochařem. Ty ovšem dovedeš znamenitě kreslit, to je vše pravda, ale tvá arcidíla dosud jsou v sochařství. Tam jsi ty celý. A tu pravím: jsi více básník než sochař. A to je vada. Ty chceš formou hmotnou znázornit i to, co naprosto se znázornit nedá, co může sice říci básník v řadě metafor, co ale sochař ve hlíně uhnísti nemůže. Tak za naprosto pochybené umělecky pokládám tvé pojetí sv. Jana Křtitele. Kdyby to básník ve verších řekl, ano, pak to chápu, pak to uznám vše, snesu to. Ale výtvarný umělec? Nakresliti sv. Jana v řadě postaví To je umělecký nonsens. To je filozofie, to není konkrétní umění. Já zprvu domníval se, že ta postava vznešená je sv. Jan. Ale slyším ke svému úžasu, jak vykládáš Jeneweinovi. Tohle je P. Ježíš a tohle vše kolem něho ty postavičky vzdálené, to vše dohromady je sv. Jan? Tu jsem zůstal omráčen. Odpusť, to nechápu. V sochařství musí mluviti socha sama. A v tom je umění. Anebo její nějaké atributy nebo sousoší. Ale takto tě nikdo nikdy nepochopí – a tedy k čemu celá práce?
Pleteš si básnictví, poezii s uměním výtvarným. A o těch věcech už starý Lessing mluvil výtečně a odborně. Jsou meze mezi těmito dvěma uměními, a ty nelze překročit.
Přečetl jsem, milý Františku, tvou knížku několikrát a jsem jen utvrzen ve svém úsudku. Jedné věci ale se děsím, toho skrytého všude sebevědomí, jako bys absolutní pravdu novou, světu neznámou objevil a přinesl. Jsi sobě vědom jakési posvátnosti svého postavení jako hlasatel nových článků víry. Františku, neklam se, to je pýcha, A víš, co jsem na konci sjezdu o ní řekl. Ta by nás zabila. Ty bloudíš dogmaticky, v tom jsem nezvratně jist. Ty ale sotva mě poslechneš, nebo vidím, žes si svůj blud vybudoval v celý systém. Co je to falešných důsledků a falešného předpokladu o „synu člověka"!
Co nerozumu o vině člověka, kterou nechápeš ani za mák. A co o pádu andělů píšeš, o nichž prý jsi jako mnozí byl špatně učen, to ví každé mé dítě ve 2. třídě obecné školy. Svobodná vůle! Toť se rozumí samo sebou. Milý Františku, chceš-li v nějaké védě něco nového neznámého přinést, musíš dříve celou tu vědu znát. Jinak se ti může stát, že objevíš něco, co lidé znali už před tisíci lety. A stejně je u tebe. Dříve bys musel vědu všech věd: bohosloví, znát celé a důkladně, a pak teprve bys mohl říci, zda jsi něco nového objevil. Takto u každého bohoslovce vzbudí tvé sny a fantazie jen úsměv. A mám tě rád, nerad bych, abys někde veřejně s tímto vystoupil a doznal posměchu. Nevěříš-li mě (třeba snad se na mě rozhněváš, rozejdeš se se mnou docela, možná, mám vše možné před očima, ale nemohu jinak než říci ti plnou pravdu), tož jako katolík jednej katolicky. Radím ti pak, pošli svou knížku svému biskupu, jehož musíš býti poslušen, zeptej se ho na jeho úsudek o tvé nové víře a dle jeho rozsudku pak jsi ve svědomí vázán jednati.
Píšeš: „Napiš mi otevřeně a vše, vše."
Napsal jsem. Jsem dychtiv na tvou odpověď.
Ještě něco: rozhodně ti radím, nic nepiš, nespisuj a nic nikde netiskni. Ty nejsi zrozen pro péro. Přetěžce a nečesky se vyjadřuješ, zde neplatí nic smát se gramatice, bez ní ti žádný neporozumí. Ty přehazuješ slova nečesky, každá věta je tak zmučená, zkroucená, samá výpustka, samá pomlka, nelze jí porozumět. Pro mě to bylo mukou, věř, přečísti celou tvou knížku. Stejně si naříkají i přátelé N. Ž.: žádný tvým statím nerozumí. Já sám v mnohém ne. Já sám ne. A tu si říkám: buď jsi hlupák, Bílkovi nerozumíš, jiní ho chápou a tys duševně omezený, aneb nejsi hlupák, rozumíš literatuře a umění více než celý dav, a pak je s Bílkem zle, nebo nerozumíš-li mu ty, pak mu jiní tím méně rozumí. A tu slyším stesky, které mě v tomto utvrzují. A v čem je vina? V tvém slohu. Tj. tys výtvarný umělec a ne spisovatel. Neklam se. Ty psáti nedovedeš nikdy, a budeš-li, budeš psát jen pro sebe. Nikdo z toho nic nebude mít. To je blud, který ti z ruky vyráží dláto a vede tě k péru.
Zůstaň, Františku, u svého. Zde, tam jsi veliký! Velikán! Tvé sochařské věci! Tvůj Kristus! To je něco. Zde se ti musím poklonit. Tvá orba, co jsem se před ní nastal a namyslil. Prosím tě, Františku, miluji tě jako bratra, jako bratr ti to říkám, jako kněz ve zpovědnici, poslechni mě.
Prosím tě, pošli mi ten karton dvou orajících, moc se mi po něm stýská.
Líbá Tě Tvůj
Sigismund.
Sigismund Bouška Františku Bílkovi, Korespondence z let 1895-1916, Česká expedice, Praha 1992
|