|
Paul Valéry: Mladá Parka
SOULADNÉ JÁ, ne pouhý sen, má sestro tichá a tvárná, vykřísnout i z pomlk znající čin ryzí! Čiré čelo! Odplouvající, až kam ji huňatý a vlavý vítr svívá, tříšť lehká!, na vlnách jež splítá se a vzrývá, jen povězte!... Já, choť i rodná sestra dne a pražec úsměvný, jenž z lásky mé se pne, všemocné výšiny jsem nesla zbožňované... Na brvě zlacené jas oslnivě plane. Ó víčka, jež noc divů tíží, v modlitbách jsem dlela, tápajíc v těch zlatomechých tmách! Průdyšná pro věčno, jež zdá se mi mne svírá, jsem v plodu heboučkém se dávala, jež sžírá; nic nevnukalo mi, že touha pohřbít se zrá v plavé dužině na slunci nejvíce. Nahořklá moje chuť mne neočarovala. Své nahé rámě jen jsem světlu darovala; mé ňadro medové, jež ve tmě toužilo, v tvar báně nebeské se křehce kroužilo a bylo poduškou pro líce všehomíra. Když hořel bůh, tu v ohni, tulák širošira, jsem jatá hnula se a procházela zem, své stíny sbírajíc a bortíc pode lnem. Já šťastná, květiny se kolem kolíbaly a okolíky jejich šatu uhýbaly, v té vratké pyšnosti teď málem pokorné; a odpor potká-li mé kroky úporné, trní-li vzpurnému se vyrve roucho děví, luk těla pružného se napne a mne zjeví, vlá nahý zpod roucha všech barev plápoly a s pouty květnými o rasu zápolí. Té marné nádhery jsem zpola litovala... A s touhou zajedno jsem už už slevovala, k svým hladkým kolenům tu připoutána jsouc; mé srdce začalo tak nepokojně tlouc, že pře má zdála se jen zrnila, méně líná. K mým smyslům svítivým má plavá pluje hlína, až tuším v tichosti, kde hmotná snění vrou, že moje kroky jdou a nikdy nedojdou. Snad že, ó záře, stín, můj stín, jenž nepřeje mně, ta mrštná mumie se dotýká tu země mou nepřítomností, jež nalíčena jest, té země, lehkou smrt kde zmásti chce má lest! Hle, zřím ji, mezi mnou a růží jak se skrývá; na prachu tančícím tu sklouzá, nezachvívá ni lístkem, míjí však, jsouc všude tříštěna... Plyň, bárko pohřební... […] CHRÁM, OČI, vyvyšte tam na nebeské pláni! A na mně oltář stůj, jenž nemá přirovnání! Toť mého mramoru a bledosti mé hlas... Zem je jen plynulý a obarvený pás, jenž čelu uniká, když zbělelo mi v děse. Sám vesmír, váhaje, se na mém dříku třese, už vínek duchový prch vloze niterné, smrt prahne přivonět k té růži nádherné a její něhu mít chce pro hodlání temná! Tvou lebku dutou-li má vůně mámí jemná, ó smrti, vdechni jen tu dceru vasalství! Pojď pro mne... vyprosť mne... a žeň mne v zoufalství, neb sebou zrazena jsem obraz odsouzený! Ó slyš!... už nečekej!... Rok právě narozený tajemná vzrušení mé krvi věští zas: posledních démantů se nerad vzdává mráz... Jen co si povzdychnou dobroty ohvězděné, jaro hned rozlomí studánky zpečetěné; smích jara, násilník, sem vpad... bůh sám ví, jak? A cudnost řine se a vzlyká sladce tak, že něha podivná chví země hlubinami... Strom mízou vzdutý zas, obalen šupinami, obtěžkán rameny, obzory tisíci nadnáší na slunci své rouno hřmějící a stoupá v hořký vzduch, křidélky unášený tisíců lupenů, jež tuší vyrašeny... Zda chvít se neslyšíš ten hlahol vzdušných jmen, ó hluchá!... V prostoru, jenž pouty přetížen, živý kmen rozzvučiv, jejž vítr nachyluje, Strom svorně pro bohy i proti bohům pluje, toť veslující hvozd a hrubotvaré pně na čelech barokních tu nesou nábožně, když k loučení se hnou nádherné archipely, tvůj, Smrti!, něžný proud pod drnem osiřelý. Kde smrtelnice jest, jež tomu rašení by odolala? zlé děsí nohu mou... To povětří mne kruší... Křik ptáka podivný, hlas mého dětství, ruší i stíny v záhybech, kde srdce mělo skrýš, a růže, vy, můj vzdech vás běda, zdvihá výš, až útlé ruce mé koš marně přivřít chtějí... V návěji vlasů mých nad včelu lehounčeji k prudšímu polibku víc a víc rozpálen slastně se zardívá můj obojetný den... Světlo! Či, smrti, ty! Kdo dřív, ať po mně sáhne! Mé srdce buší!... Prs mi plápolá a prahne! Ó jak se nalívá a vzdouvá, vzpíná, ach!, ten tvrdý, sladký druh v modravých tenatách... Ó přeludy! Vás zná má žízeň! Líce čirá!... Mé touhy!... A co vy, vy plody milosti, ty plihy, kalichy, mateřské oblosti, ten křivolaký lem, zda bůh chtěl to vše skouti, by oltář líbezný moh život obejmouti? V něm símě, mléko, krev bez konce kolují a divy duše mé se věčně zmlazují. Ne! Děs mne prosvítil, prokletá harmonie! Vždyť s každým polibkem jde nová agónie... Zřím charé mány plout, ten nesčíslný proud, jenž pílí, zahořklý, cti těla uniknout... Ne!, vánky, pohledy!... Ne, něhy!, stolovníci o život prosící a po mně žíznějící, ne, neoživím vás!... Přízraky, prchněte! Ach vzdechy, nadarmo v noc vranou zakleté, zas jděte, stíny, tam, kde mrtvý chór se sune! Ne, nikdy nerozsvítí vás mé světlo slunné, pryč od vás odvracím duch jasný, posupný... Vám zákmit mého rtu nesmí být přístupný!... A mého srdce blesk, ten stínů nezažíhá... Je líto mi nás všech, ó prachu, jenž se zdvíhá! Můj, velký bozi, krok se ve vás zaplítá! Už vzývám jen tvůj jas, jenž slabě prokmitá, ó nepotlačitelná, chtíči po mém líci se líti! Jenom ty, co chci, mi můžeš říci, má slzo, neboť dech zří ve tvé krůpěji se temně zachvívat sto smutných alejí. Ty chloubo bludiště, z mé duše vzcházíš rovnou. Ty vážíš ze srdce tu kapku usilovnou: to destilace jest mé šťávy nejdražší, jež oběť stínů mých mým očím přináší, líbezná úlitba myšlenky zatajené. A v sluji bojácné, jež v hloubi se nám klene, sůl němě tajemná tam odkapává v nás. Kde, pláči, prameníš? Čí trudná trýzeň zas a zas tě z trpké tmy váhavě vábí zpátky? Ty stoupáš po stupních smrtelnice a matky, a jak svou rýhu rveš, ó tího svéhlavá, v čas, který prožívám, tvá chůze zdlouhavá mne dusí... Bezpečnou tvou dráhu piji němě... – Kdo zve tě na pomoc té mladé rány ke mně? Bol, temné zpyty, pláč: nač, kruté šperky mé? Pro koho značíte to tělo studené, jež slepé tápe tmou a kotvu nenachází? Kam nevědomé jde, z nesnází do nesnází, svou věrou užaslé v té černooké tmě? Chaluhou prolnutá... zem kalná, nes si mě... ó, měkounce mě nes... Svod něhy sněhobílý zda půjde necestou, až v léčku svou mne schýlí? Kde jste, mé labutě? Kde křídla zkoušíte? Převzácná tvrdosti... a půdy pocite, krok stavěl na tobě svá spolehnutí svatá! Pod živou nohou však, jež tvoří je a hmatá a s hrůzou rodové se smlouvy dotýká, ta půda přepevná až k patě proniká, Má propast jako by zde mezi kroky spala... To k úniku mne zve ta zlá a kluzká skála (jež nevýslovně sama, v sebe vpadlá ční)... A větrnost se zdá za rouškou smuteční si z mořských šelestů spletité pásmo snouti, směs rázů veslových a vlny, jež se hroutí... Už moře vzdechy vře a hrá si s hrůzou már, losy jsou vrženy a jejich marný svár vpřed valí zapomenutí, jež kdeco sžírá... Kdo zjistí, kudy kdys šla moje noha sirá, zda snese nebýti jen v sebe zamyšlen? Chaluhou prolnutá... zem kalná, nes mne jen! |