|
Václav Thám: Máj
V strakatém oděvu znovu se směje ten přeslavný a veselý máj, sladký a radostný hlahol již věje přes všecky hory, palouky, háj. Přirozenost nám dovoluje v poli ty nejkrašší kvítky trhati, protož chci okrášlit věncem jakkoli vlasy mé, a budu skákati. Nemám-li tomu, jenž vše to učinil, za to se proukázat vděčně? Veselým zpěvem, by mne z toho nevinil, chci ho chválit, velebit věčně. Antonín Jaroslav Puchmajer: Vrána a Liška Na vysokém dubě, držíc sejra v hubě, paní vrána seděla, sejr svůj snísti hleděla. Vtom ho liška ucýtivši honem z doupky běžela, a se k vráně přiblíživši tuto řeč jí držela: „Jakž jsi pěkná, sestro zlatá! jakž jsi všecka hezoučká! Žlutá, modrá, kropenatá, červená i běloučká! Kdybys hlas jak peří měla, tuť bych tobě věřit chtěla, že jsi nejpěknější ptáček v naších lesích ohniváček.“ – Vrána, jíž ta marná chvála, pravdivá se býti zdála, chutě zazpívati chtěci, sejra z huby pustila, jehož liška uchopěci, takto k vráně pravila: „Ne tvůj, sestro, hlas a peří, ale sejr mi mile voní. Pochlebníku kdo co věří, věz, že pozdě bycha honí. Po druhé ty majíc sejra, střež se lišky hůř než vejra.“ Milota Zdirad Polák: Vznešenost přírody [...] Z temna říší tvých vyháníš varem uzdravěcí proudy: chorý odlevy tam hledá, slabý posiluje oudy. Ten si pitím srdce čerství, ten se vabnou lázní zdraví, kdo odtavad navrací se, divy o tvé moci praví. Rozléhavé slavozpěvy zní užitečnému kovu, z báně Minerviných chrámů. Železu buď sláva! Znovu vyhlašují miliony, které jasno vzdělanosti přeblažené osvítilo v roztomilé spanilosti. Tys jim kove poskyt stroje, které roznítily světlo, temno nimi zašlo trudné, poučení milé zkvětlo. Tvůj užitek nelze snadno díl po dílu vypraviti, mnohotvorností jen vlastní lze tě hodně oslaviti. Vážně pozdraveny buďte věžné krkonoské hradby, mlhošeří očarové, strašných skalosloupů sadby! V dálné okoliny duch-li velikostí jatý vbloudí, bez vážnosti z poustí vaších k dolům víc se nevyloudí. Tu mě roklí roztomilou noha nese k volšin řadí, v jejichž letorostech bublem krystálový pramen vadí. Který v hadokřivém toku přes oblátek k stínům vplývá, konečně se v jedlové tmě do potoka valem slívá. Nadtím hrůzu budící se škaredějí překlopové, granitné jim čela chvojí opletují skřivencové. K vysluněným zvýšenostem hrudná nimi vede cesta, z temen jejich v šíré dálce oku bělejí se města. Výše odtud jednoduché kamenité najdem stohy, výstup divočí tu stále vypoučené skalorohy. Stěny, lesy, rokle, spády, neustále se tu mění, k jednostejna v osamělých okolinách zpříjemnění. [...] |