|
Rukopis královédvorský Žezhulice V širém poli dúbec stojí, na dúbci žezhulice zakukáše, zaplakáše, že nenie vezdy jaro. Kak by zrálo žitko v poli, by vesdy jaro bylo? Kak by zrálo jablko v sadě, vy vezdy léto bylo? Kak by mrzli klasi v stoze, by vezdy jeseň byla? Kak by děvě těško bylo by vesdy sama byla! Čestmír a Vlaslav Děj tohoto eposu spadá zhruba do poloviny 9. stol., tedy do doby pohanské. Líčí válku mezi Lučany a Pražany. Epizoda je též zmíněna v kronikách, ovšem vždy poněkud odchylným způsobem. Počíná sě kapitule sedmezcietmá třětiech knih o vícestvie nad Vlaslavem Neklan káže vstáti k vojně, káže kněžeciemi slovy protiv Vlaslavu. Vstachu voje, vstachu k vojně, vstachu na kněžecie slova protiv Vlaslavu. Holedba sě Vlaslav kněz vícestviem nad Neklanem, nad slavným knězem. Pustiáše meč i oheň v krajiny Neklaniny i hlásáše nad hrabivými meči svojich vojnóv pohaněnie Neklanu. „V boj, Čtsmířě , vedi mé sbory! Hadlivě ny pozývá nadutý Vlaslav." I vsta Čmir i vzradova sě, radostně sně svój ščít črn dvú zubú i sně se ščítem i mlat i nepronikavý helm. Pode vsě drva vložie oběti bohóm. Bujno zvoláše Čmír na voje. V skořě voje v řady idú i tažechu přěd sluncem záhé i tažechu přěs ves den i po slunci tamo k pachrbu. Aj, ta sě valé dým po dědinách, i po dědinách sténánie žalostivých hlasóv: „Kto sežže dědiny i kto rozplaka vaše hlasy? Kto? Vlaslav? Poslednie budi jeho vrastvo! Pomstu i pahubu voji moji na něj nesú." Otvecechu vojevodě Čstmíru: „Kruvoj, Kruvoj škaredý otehnáše stáda i sdieše hořě v dědinách ohněm i mečem. Vsě, če plzno bieše, potřě jeho zloba krutá i zaje vojevodu nám." I zazli sě Čstmír na Kruvoj, z širokú prsú zloba sě mu rozevřě po vsěch po údech. Vojni, vece, „z jutra záhé rozpálímy krutost vsiu. Pohovte zemdleným údóm!" Stojá hory v pravo, Stojá hory v levo, na jich vrcholi na vysokéj zírá jasné slunečko. Horami zdě otsud, horami tam otud tahú voje, bitvu v sobě nesú. „Aj, tamo k hradu, hradu na skále tamo, kdě Kruvoj vězí Vojmír i jeho lepú dceř, jež zaje v hustě lese tamo pod šedú skalú, i pohaně Neklan kněz. Kruvoj Neklanu oběce vieru i podáše věrnú ruku; obak hlasem tiem i rukú tú uvádieše biedu na lud! Aj, vzhóru k vyšnu hradu, aj, k hradu, voji, tecte!" I zamiesichu sě voji i hrnuchu sě k hradu po slovech udatna Čstmíra jako ledovití mraci. Pokrychu sě přědní ščít na ščít, zadní zapieráchu sě na kopie i v drva v přieč zasazena za drva i výš nad vršinu lesa drnkáchu meči jich v hrad, běsnichu protiv mečém z hrada tesajúciem. Řváše na hradě Kruvoj řvaniem býka, řváše chrabrost v svoje ludi i meč jeho padáše v Pražany jako drvo se skály. A po horách mnoho silných dubóv! Tako ke hradu sě shluče Neklanových vojnóv. Vele Čstmír z zad uderiti na hrad, vele s přěda přěskočiti hradbu. Aj, ta drva vysokorostlá v hustotě pod skalú přiklonichu k pevnéj hradbě, po drvech by sě válely klády nad hlavami vojém. Aj, pod nimi z přěda postavi sě silných, muž k mužu sě týkáchu druh druha širokýma plecema. Drva vložichu na rámě, v přieč i v dél je spevnichu úžemi i podstavichu sebe dle dřěvce. I vzkočichu muži na sě drva, rozložichu kopie po ramenú, spěchu úžemi. Vzkoči řad třětiech na vteré, čtvrtých na třětie i pátých až k vrchu ku hradovu, skad hořěchu meče, skad sipiechu střěly, skad sě řiútichu búřiecie klády. Aj, prúd Pražan jarno přěse zdi teče, zachváti vsiu sílu v tvrdě hradě... „Vstup, Vojmířě, vstup s milú svú dcerú, pokroč z věže ven vz rané blaho tamo na skálu; na skále uzřieš krváceti Kruvoj pod sekyrú mestnú." Vznide Vojmír v blahodějné jutro, vznide se svú dcerú lepotvornú i zřě krváceti vrah svój Kruvoj. I posla Čstmír kořist vratno ludem, s kořis"ú vrace sě lepá děva. I chtieše Vojmír obě" vzdáti bohóm v sěmže miestě, v sěmže krocě slunce. „Vzhóru, Vojmířě", vece mu Čstmír, „naši kroci chvátajú vícezit nad Vlaslavem. Prodli v službě bohóm; bozi chtějú stepati Vlaslava Kehdy slunce dokročí poledne, jest nám dokročiti na sě miesto, kdě vícestvie hlas vojsk našich vzhlásá. Vet ti zbraně vraha tvého. Pójdi!" Vzradova sě Vojmír velevele, vzvola s skály hlasem v lese hlučným, z mocna hrrdla vola k bohóm tako, i vztřiasú sě drva šira lesa: „Nezjařte sě, bozi, svému sluze, ež nepálí obě" v dnešniem slunci!" „Dlužna obě" bohóm", vece Čestmír, „a nynie nám na vrahy pospěti. Nynie vsedni ty na ručie koně, prolétni lesy jeleniem skokem tamo v dúbravu; tam s cesty skála bohóm zmilená, na jéje vrchu obětuj bohóm, bohóm –– svým spásám za vícestvie v zádech, za vícestvie v přědě. Neže sě poznaje, že slunce pokroči na tvrdosti nebes, stúpíš tamo na miesto, a neže slunce postúpí vterým krokem i krokem třětiem nad vršiny lesné, dojdú voje tamo, kdě obě" tvoje pověje v slúpech dýmu i pokoří sě vsě vojska tudy jdúce." I vsěde Vojmír na ručie koně, proletě lesy jeleniem skokem tamo v dúbravu na dráhu k skále. Na vrsě skály zanieti obě" bohóm –– svým spásám za vícestvie v zádech, za vícestvie v přědě, jim obětova kravicu bujnú, srst červená po nie sě lsknieše. Jalóvku siu kúpi od pastuchy v úvale tam u vysokéj trávě, dada za niu kóň i s uzdú. Plápoláše obě" i blížíše sě voj k úvalu i z úvala vzhóru v dúbravu. Voji ozvučeni hlukem jdú po jednom, oružie nesúce. Prokní jda kol oběti bohóm slávu hlásáše i zacházeje zezvuče nemeškáše. I kehdy docházéše posleda vojév, vzkoči Vojmír na svój ručí komoň, tučné kýty i plece naloži šesti jezdcém za voj. I jdieše vojsko vsěmi kroky slunce až po polednie slunce. Tamo na rovni očekáváše je vojivný Vlaslav. Ot lesa k lesu stáše jeho síla, síla stáše petkrát věcše Pražan. Jako z mračen z niej vznikáše jeket, lánie psóv přěmnoha mnostvie. „Trudno nám váleti s těmi vrahy. Kyj palicu málo kdy zadrží." Tako Vojmír; načeže Čmír vece: „Věhlasno to v súkromí mluviti, věhlasno sě hotoviti na vsě. Čemu čelo protiv skále vzpřieci? Liška oblúdí tur jarohlavý. Zdě ny viděti Vlaslavu s hory; ruče dolóv, kolkol vrcha sěho, by v zad byli, kto u přědě běchu. Opač chody tako dolem hory!" A sě sdieše Vojmír i sdieše Čmír. I hrnú sě vojska kolkol hory, i hrnú sě vojska devětikrát. Tako vrahóm vzmnožichu svá čísla, tako vrahóm vzmnožichu jich strachy. Rostúpichu sě po nižniem chvrastí, by sě lsknula braň jich v zrace vrahóm. I by leskem naplněma hora. Nali" vyrazi Čstmír se zástupem, zástup sien bě čtyřie hlukóv četný. S niem ze stienóv lesniech vyrazi třas třas osěde četné voje vrahóm. V zad, v zad! Strachy jim by ze vsia lesa; rozprnú sě řadi sěmo tamo. Vojmír vnoči na ně chrabrú rukú i zastúpi úval na vzchod na pol, v bok sě staví protivo Vlaslavu. Aj, řiče les řvaniem iz úvala, jak by hory s horami válely i vsě drva v sebe rozlámaly. I vyskoči Vlaslav protiv Čmíru, i vyrazi Čmír proti Vlaslavu v lútú sěč. Ranú, opět ranú srazi Vlaslav dolóv. Vlaslav strašno po zemi sě koti i v bok i v zad –– vstáti nemóžéše. Morena jej sypáše v noc črnú. Kypieše krev ze silna Vlaslava, na zeleně trávě v syrú zemiu teče. Aj, a vyjde duša z řvúcéj huby, vyletě na drvo a po drvech sěmo tamo, doniž mrtev nezžen. Ulekú sě u Vlaslava súcí, upěchu sě vzhóru na stráň otsud skryto přěd Čmírovým videm, přěd Čmírem Vlaslavobojcem. Zevzni vícestvie k Neklanu radostnu oku i zráči sě kořist Neklanovu radostnu oku! Rukopis zelenohorský Libušin soud Líčí spor bratrů Chrudoše a Štaglava o dědictví. Při rozhoduje kněžna Libuše na Vyšehradě za přítomnosti kmetů, lechů a vladyků. Rozsudek vynesen tak, že oba bratři mají dědictvím vládnout společně, s čímž nesouhlasil Chrudoš a kněžnu pohanil. Ta vyzvala přítomné kmety, lechy a vladyky, aby si k souzení a vládě zvolili muže. Aj, Vltavo, če mútíši vodu, če mútíši vodu striebropěnú? Za tě lútá rozvlajáše búra sesypavši tuču šira neba, oplákavši glavy gor zelených, vyplakávši zlatopieskú glinu? Kak o bych jáz vody nemútila, kegdy sě vadíta rodná bratry, rodná bratry o dědiny otné. Vadíta sě kruto mezu sobú lútý Chrudoš na Otavě krivě, na Otavě krivě, zlatonosně; Staglav chraber na Radbuzě chladně. Oba bratry, oba Klenovica roda stara Tetvy Popelova, jenže pride s pleky s Čechovými v sieže žírné vlasti prěs tri rěky. Priletieše družná vlastovica, priletieše ot Otavy krivy, sěde na okénce rozložito v Libušině otně zlatě siedle, siedle otně,světě Vyšegradě. Běduje i naríkaje mútno. Kdy se slyše jejú rodná sestra, rodná sestra v Lubušině dvorě, sprosi kněžnu utr Vyšegradě na popravu ustaviti pravdu i pognati bratry jejá oba i súditi ima po zákonu. Káže kněžna vypraviti posly: po Sutoslav ot Lubicě bielé, iděže sú dúbraviny unie, po Lutobor s Dobroslavska chlemca, iděže Orlicu Labe pije, po Ratibor ot gor Krekonoší, iděže Trut pogubi saň lútú, po Radovan ot Kamena Mosta, po Jarožir ot Bred vletorěčných, po Strěžibor ot Sázavy ladny, po Samorod se Mžě striebronosné, po vsie kmeti, lechy i vladyky, i po Chrudoš, i po Staglav, bratry rozvaděma o dědiny otné. Kda sě sněchu leši i vladyky v Vyšegradě ..... prokní stúpi rozenia dle svégo. Stúpi kněžna v bielestvúcí rízě, stúpi na stól oten v slavně sněmě. Dvě věglasně děvě .... vyučeně věščbám Vítězovým; u jednéj sú desky pravdodatné, u vtoréj meč krivdy kárajúcí, protiv ima plamen pravdozvěsten i pod nima svatocúdná voda. Počě kněžna s otna zlata stola: „Moji kmetie, leši i vladyky, se, bratroma rozrěšite pravdu, jaže vadíta sě o dědiny, o dědiny otné mezu sobú! Po zákonu věkožizných bogóv: budete im oba v jedno vlásti, či sě rozdělíta rovnú mierú? Moji kmetie, leši i vladyky, rozrěšite moje výpovědi, budetě li u vás po rozumu: nebudetě l u vás po rozumu ustavite ima nový nález, ký by směril rozvaděná bratry!" Klaněchu sě leši i vladyky i počěchu ticho govoriti govoriti ticho mezu sobú i chváliti výpovědi jejé. Vsta Lubotor s Dobroslavska chlemca, jě sě tako slovo govoriti: „Slavná kněžno s otna zlata stola, výpovědi tvoje rozmyslechom. Seber glazy po národu svému!" I sebrastě glazy děvě súdně; sbierastě je v osudie svaté i dastě je lechóm provolati. Vsta Radovan ot Kamena Mosta, jě sě glazy číslem preglédati i viecinu provolati v národ, v národ k rozsúzeniu na sněm sboren: „Oba rodná bratry Klenovica roda stará Tetvy Popelova, jenže pride s pleky s Čechovými v siežě žírné vlasti prěs tri rěky: směríta sě tako o dědiny: budeta im oba v jedno vlásti!" Vstanu Chrudoš ot Otavy krivy, žleč sě jemu rozli po útrobě, trasechu sě lútos"ú vsi údi. Máchnu rukú, zarve jarým turem: „Gore ptencém, k nim sě zmija vnorí, gore mužém, imže žena vlade! Mužu vlásti mužém za podobno, prevencu dědinu dáti pravda!" Vsta Lubuša s otna zlata stola, věcě: „Kmetie, leši i vladyky, slyšeste sdě poganěnie moje. Suďte sami po zákonu pravdu! U nebudu vám súditi svády. Volte muža mezu sobú rovna, ký by vládl vám po železu krutu. Dievčie ruka na vy k vládě slába." Vsta Ratibor ot gor Krekonoší, jě sě tako slovo govoriti: „Nechvalno nám v Němciech iskati pravdu. U nás pravda po zákonu svatu, juže prinesechu otci naši v sieže ..." |