František Rubeš: Pan amanuensis na venku aneb Putování za novelou Nová romantika Posilniv se opustil jsem Husopeč. Asi za hodinu octl jsem se v utěšené krajině. Bylo to jedno z nejutěšenějších oudolí vlasti naší, do něhož by, kdyby leželo někde jinde (jenom ne v Čechách), i Čechové putovali jako do zaslíbené země, ale na které se jen proto, že je v Čechách, Čech ani nepodívá, když nemusí. Vpravo byl roztomilý zelený pahorek. Na tom roztomilém pahorku stála bílá kaplička s červeným přístřeškem, zastíněná z pravé strany malou, ale z levé ještě menší lipkou. Vlevo strměla ohromná skála, zde onde porostlá jen nízkým křoviskem; po skále srčel silný pramen, čině pocestného pozorná, jak by té skále slušel velký vodopád; na čele skály bylo utěšené místečko a na tom místečku nebylo – nic. Přede mnou ležela na pahorku vesnice, do níž vedly dvě cesty, jedna ouzká do vrchu, druhá široká podle vrchu. Uprostřed vísky se vypínal vysoký zámek s vysokými komíny, které se na komínky svých došky pošitých poddaných dívaly hezky s vysoka. Jda dále spatřím podle strašné skály nizounký pahorek, porostlý napolo již metlicí, z nížto bělavé kameny vykukovaly jako zanedbané památníky zapomenutých hrobů; pod návrším stál košatý strom, pod stromem seděl muž, jehož pravice, podporujíc hlavu s černými kadeřemi, odpočívala na velkém kameně. Já jdu pomalounku blíž, a kdo to byl? – K mému největšímu potěšení pan Neviděl. Jeho tvář byla ještě bledší, nežli se mi zdála býti na dostavníku, a koukal okolo sebe tak melancholicky, jako by byl ještě neobědval. „Ó, šťastná náhodo! Na dostavníku jsem s ním nemohl mluviti, teď mi sám padl do tenat. Ó, šťastná novelo! Není-li život jeho pětidílový román, – bude dvouarchová novela. Ó, Prášile! Tys šťasten, tys amanuensisem." Hlavní osoba je přece v novele hlavní věc, a také nejpotřebnější věc. K čemu ji dělat? – Tu ji mám hotovou; jenom novelu nalíčit a on mi do ní vběhne; – beztoho utekl z nějakého románu. Bude to ovšem trochu hubený hrdina, – ale nic nedělá! Čím hubenější hrdina, tím tlustší bude novela. Teď se ho vyptám na celé jeho živobytí, popíšu ho od paty až k hlavě; urovnám to, lecos nedůležitého vynechám, lecos důležitého přilžu, oberu almanachy a povídky, které mi štěstí, respektive neštěstí přivede do rukou, vyšpikuju to nasbíranou kořistí, a Prášil bude amanuensisem! Nejdřív musím arci vědět, co as je, – nebo něčím musí přece bejt. Ať je, čím chce. Já ho udělám myslivcem, může bejt rád; kdybych chtěl, udělám ho hajným. Teď jenom několik osob a nějaký děj. Osoby? Ty mám hned; slečinka Amalie, nejkrásnější a nejhodnější panenka z celého světa, bleďounká s modrýma očkama, s černými kudrlinkami, s labutím krčkem, s aksamitovou ručinkou a s malou nožičkou. Do aksamitové ručičky dám jí punčošku bílou jak padlý sníh, do modrých oček potutelného Mílka, do růžových rtů dvě řady perliček, na krček vlasovou šňůrku se zlatým křížkem, do srdečka nevinnou láskou, udělám ji sedmnáct let starou a posadím ji k oknu. K slečince Amalii dám černookou panskou; ta se bude jmeno vat Lori. Bude to hezká maličkost, – tak něco pro ukrácení mysli. Dám jí dlouhé náušnice do uší, zelené pantoflíčky na nohy, dám jí dlouhé šaty se širokým karnýrem, ovážu jí černou zástěrku s kapsičkami; v jedné bude mít ruku se zlatým prstýnkem, v druhé stříbrný dvacetník se zamilovaným psaníčkem. Čtvrtá osoba bude poručník krásné Amalie – tyran, šedesátiletý vdovec, který by se rád ženil. Do tváře mu dám červený nos, na hlavu něco, ale ne mnoho šedivých vlasů, na krk strakatý šátek s mašličkou, za branou veliký dvůr, do srdce lásku k holubům, do žaludku myslivce hrdinu a na nohy kuří oka. Pátá osoba bude sedmdesátiletá hospodyně poručníka tyrana; tu oblíknu do kožichu, dám jí na hlavu kukli, na nos brejle, do rukou tlustou knihu s mosaznými záponami, do úst perpetuum mobile, na nohy bačkory a do žaludku křeče, a tak ji posadím ke kamnům. Osoby jsou hotovy – teď jenom ještě nějaký pořádný děj. Myslivec stojí u zahrady v nových botách, kartáčuje si vlasy, povytahuje si manšety a studuje na obličej, kterýž by se krásné Amalii a poručníku tyranovi nejvíce zalíbil. Konečně si dodá srdce, jde a žádá o ruku své vyvolené. Poručník tyran nechce ani slyšet a ukáže mu dveře; a když tomu nechce hrdina myslivec rozumět, sahá po své stříbrem kované španělce. Hospodyně se lekne, dostane křeče. Amalie se dá do pláče a panská – nedělá nic. Myslivec zvolá: „Mějte se dobře!" a běží do hospody. Hospodská se ho lekne; on běhá po hospodě jako zoufalý, lomí rukama, trhá si vlasy, naříká si, že je mužský; rozběhne se proti oknu, zůstane stát, zatne pěsti, obrátí své divoké zraky k špinavému stropu a přisahá u bran pekelných, že poručníku tyranovi vytluče okna; utiší se, nevytluče je. Druhý den jde z pouhé dešperace do světa. Přijde do Prahy, tu vykuřuje dýmky z mořské pěny, čítá na rohách divadelní cedulky, spravuje hodinky, předplatí se na Květy a Včelu, chodí do Vršovic na pivo a do Podola na raky, myslí na svou Amalii, kouká se slečinkám pod klobouky, študuje stoletý kalendář a stejská si, „že těch šajnů není". Jde okolo divadla, vidí tam prodávat holuby; jde Celetnou ulicí, vidí tam za sklem klobouky se širokou střechou; pak jde Jezuitskou ulicí, spatří tam za sklem pěkné kníry a za druhým sklem pilník na kuří oka; jde po Malé Straně, a do oka mu padnou pod podloubím krásné bačkory; při každé té věci připadne mu krásná Amalie na mysl. Jako bludná duše chodí po Praze; na srdci mu leží ten pilník a ty bačkory. Konečně si pomůže přece k šajnům, nechá si růst dlouhé vlasy, koupí si kníry a klobouk se širokou střechou, zaopatří si pilník na kuří oka; koupí si dva páry rousných holubů, pár bačkor a jednoho vodolékaře s pilníkem strčí do kapsy, bačkory do uzlíčku, a tak připraven spěchá do ráje, z něhož jej byla před půl letem vyhnala poručníkova španělka. Přijde tam; krásná Amalie jest o půl léta starší, její panská také, hospodyně má křeče, poručník má vyražení s kuřími oky, a žádný doktor jim nemůže pomoci, ačkoli poručník tyran svatě slibuje, že ten, kdo mu pomůže, za odměnu dostane krásnou Amalii. Myslivec se oblíkne za lékaře, jde k poručníkovi, nikdo ho nepozná. On je rád; vypiluje poručníkovi kuří oka a udělá mu dárek s holuby; hospodyni vyžene vodou ze žaludku křeče a učiní jí hrozné potěšení bačkorami; za to má dostat Amalii. Amalie ho nechce a povídá, že se nebude vdávat. Myslivec odhodí klobouk a kníry a stojí před svou milenkou in originali. Milenka ho zase chce. Poručník se arci zlobí, ale nic plátno; strojí se svatba. – Poručník se těžce roznemůže, dá si je zavolat k posteli a prosí je, aby mu odpustili; smíří se s nebem, udělá poslední vůli a nic jim neodkáže; odebere se na pravdu a jak již každý pozoruje, nedědí mladí manželé nic ani ex testamento, ani ab intestato. Nyní dám těm osobám přiměřená jména; celé novele nějaký kapitální titul, a victoria – novus sacra tua intrat sacerdos! – Teď jenom ještě, jak toho hrdinu dostat do novely, abych mu mohl opisovat slova od samých úst a city od samého srdce? – I dodám si zmužilosti a kráčím k němu – a on dočkal. „Dobrý den, drahý příteli!" začnu na něho co nejzdvořileji. Pan Neviděl se na mne podívá, hodí hlavou a řekne: „Děkuju!" „No, bude-li pořád tak krátce odpovídat, tedy se od něho tak brzo nedovím dlouhou historii!" pomyslím si a rokuju dále: „Vy jste si tady dobře usedl do chládku; slunce dnes svítí až hrůza palčivě." „Svítí – svítí!" – odpověděl hrdina; „na krvavou pěsť zatvrzelého lotra tak jasně jako na sepjaté ruce baby, umírající strachem před smrtí." „Ten chlapík začíná mluvit rozumně!" pomyslím sobě, „začneš tedy pracovat dále. – Copak je vlastně cíl vaší pouti, přítelínku?" ptám se po chvilce opatrně dále. „Hledám bílou vránu s černýma nohama," usmál se divoce můj bledý hrdina – „pro jistý brok slepého ostrostřelce; učím neviňátka plakat, zatlačuju oběšencům oči, vykládám nebožtíku dlouhé sny a hledám nový hrob pro živého samovraha." „Milý človíčku, s tebou bych nechtěl zůstávat pod jedním krovem!" pomyslím sobě. „Ale teď se tě přidržím – novelu mít musím, a tys učiněná romantika. – Vstaňte, drahý příteli, půjdeme dále! Tamto je krajina jako ráj, tam zapomenete na své těžké sny," řekl jsem k němu po chvilce; ale on mi odhodlaně odpověděl: „Kdo své peklo nosí s sebou, ten je nalezne i v ráji." „Vám něco schází, můj zlatý!" „Nic mi neschází!" šeptal temným hlasem můj podivný společník. „Já mám víc, nežli potřebuju; mám život a nelze mi umři ti." Tu hodím kabát s ramen, sednu si k němu a začnu ho po chvíli dále examinovat: „Drahý příteli, vy jste nemocen. Obtěžuje-li něco srdce vaše, – svěřte se příteli, snad se vám ulehčí." „Byl jsem nemocen, byl!" mluvil nešťastník pro sebe. – „Stonal jsem, když jsem měl být zdráv, a jsem zdráv, když bych měl býti mrtev." Chvíli mlčel, pak si zhluboka vzdychl a obrátiv k zemi zakalené zraky své, zvolal jako šílenec: „0na byla nevinná! On je lotr, on mi krvavými drápy rozerval blaho mé, – a já blázen, já si chtěl oči vyplakati. – Třes se, třes! Nešťastným tě učiním v ráji tvém, k zoufalství tě přivedu a nedám ti umříti. Ó, mé dlouhé dny a moje noci, moje dlouhé noci!" Při těch slovech přikryl si obličej a vrhl sebou na zem. „To bude jistě nějaký kousek lásky vše oblažující!" myslil jsem si, útrpně hledě na bolesti svého společníka. „Ubohý človíčku, tak mladý a již tak nešťastný!" Hodnou chvíli jsem tu mlčky seděl, domnívaje se, že nešťastník snad pláče; chtěl jsem mu dopřát času, aby se vyplakal, pak že mu bude snad lehčeji. I sedím ještě dýl – a společník můj se ještě neozývá. – „I toť by se již musel vyplakat za kopu nešťastných lásek! – Snad v tom nevězí něco jiného?" – Hnu se tedy k němu, hýbám ním – ale on nic. Posadím ho – ruce a hlava mu klesnou: já křičím, volám, třu ho – a on zase nic; já zdvojnásobním své namáhání; on otevřel oči a zas je zavřel. „Dobrotivé nebe! Mám tu zůstat? – Ať mi tady zemře! Mám utéct? To je nekřesťanské, a ještě by mohli říci, že jsem já příčinou jeho smrti." I popadnu tedy rychle svůj kabát, strčím jej svému umírajícímu hrdinovi pod hlavu a letím, jak jsem byl, – jen v bundě – do blízké osady. Sotva dechu popadaje ptám se, kde zůstává lékař. „Tu jsou tři; který? – „Který má kdy," řekl jsem. „0ni mají všickni kdy." „Tedy kterýkoliv, jen brzo, jen brzo." Nějaký kluk běžel se mnou k jednomu, ten nebyl doma, sklízel čočku; běžíme k druhému, ten byl přes pole s gratulací; přiběhneme k třetímu, ten byl sice doma – ale na půdě. – Holka pro něj honem skočila, on přišel; já mu pověděl, proč jsem přišel. On pro sebe něco řekl, vytáhl z truhlíku nějaký nástroj – a již jsme zas běželi. Na cestě jsme zjednali ještě příležitost, která pro nemocného měla hned přijet. Rubeš, František: Humoresky, ELK, Praha 1941