|
Josef Dobrovský: Literární podvod
Je stěží pochopitelné, jak se někdo ve století, v němž se posmíváme privilegiu, jež Alexandr udělil Slovanům, vysmíváme míru, zaznamenanému na kameni, jejž uzavřeli Markomani a Slované, stydíme se za Arcani scientiae Czechicae, proroctví Libušino, u Marignoly uvedené do latinského hexametru, pokládáme za hrubé lichocení, dopis lékaře Jana Smery Vladimíru za čtverácký výmysl, prastarou polskou kroniku Nakorovu, kolem r. 1574 nalezenou ve zděném hrobě, prohlašujeme za bajku, ruského Joachima stejně jako uherského notáře Belase nazýváme historickými podvrhy, nepravému Křišťanovi, který se vydával za Boleslavova syna, teprve nedávno jsme strhli masku, toho mohl odvážiti, se zřejmě podvrženou mazanicí, obsahující Libušin soud v českých verších, aby oklamal nikoli učený svět, ale několik lehkověrných vřelejších vlastenců, kteří byli nanejvýše potěšeni, že se mohou nyní vykázati prastarou památkou ve své řeči. Ten však, který prý učinil tento objev, si bohužel ani netroufal podepsati se svým jménem, nýbrž hodil čtyři špinavé pergamenové listy v 8°, popsané nazelenalým čerstvým inkoustem, do poštovní schránky a připojil k nim lístek tohoto obsahu: „V našem domácím archivu ležely snad po celá století připojené čtyři pergamenové listy, pohozené v prachu. Protože však znám povznesené názory svého pána, který je zarytý německý Michl, o Národním museu: neboť viděl by to raději spálené nebo zetlelé, než by to tomuto ústavu daroval, připadl jsem na myšlenku, poslati tyto listy anonymně Vaší Excellenci. Neboť pod svým jménem jsem se vydával v nebezpečí, že ztratím své místo; a prosím, abyste jimi v tomto vlasteneckém ústavě od nejmenovaného opravdového vlastence uctili (?). Jejich obsah, ačkoli jsem nešetřil ani času ani námahy, jsem nedovedl sestaviti a jsem na něho velmi zvědav. Doufám, že český profesor nebo jiný český učenec neshledá to tak obtížným. Škoda, že se čerň, jak jsem utřel prach vlhkou houbou, potom změnila v zeleň. Napsáno olovem, aby nepoznali mou ruku." Jakkoli podvod je zde makavý, přece nalezl světla se štítící zasilatel (ještě žijící autor) jakousi víru u těch, kteří rádi všechno přijímají, co se zamlouvá jejich vlastenectví. Pan Rakowiecki, oklamán svým dopisovatelem, převzal padělek do své „Pravdy ruské" jako pravý. V českém časopise „Krok" vysvětlil jej prof. J. [Josef Jungmann] V časopise „Kranz" (Věnec) minulého roku čteme jeho volný německý překlad. Vydávají jej tamže za zlomek vlasteneckého eposu, napsaného v několika zpěvech, nazývají jej drahým pozůstatkem naší nejstarší známé literatury; podotýká se však, že mínění, jako by se tímto rukopisem také v naší vlasti opakoval zjev slovanského Ossiana, vyvrátily okolnosti a vzhled skvostného zlomku, který je obsažen ve zmíněném pergamenu, ačkoli při zaslání zůstalo tajemstvím, kde, jak a kým byl nalezen, protože ani zasilatel ani majitel nebyli uvedeni jménem. Avšak od nynějška nikdo již nebude moci to pokládati za něco jiného než za zřejmý podvod ničemy, který chtěl mít své lehkověrné krajany za blázny. |