|
Josef Jungmann: O jazyku českém
Rozmlouvání první Z Veleslavína, Čech a Němec Z Veleslavína: Dovol, Minose, ať promluvím několik slov s příchozím tímto. Tuším, pane, že rozprávíte česky? Čech: Tobše, pan, ja měla, tyš pyl chlapes, chovaška, a ten pyl šesky. Z Veleslavína: Chvalné a potěšitedlné jest to srdci mému, an vidím, kterak i do cizích zemí jazyk můj milý se šíří. Vy, jakož patrno jest, Němec jste; odkud, prosím, rodič? Čech: Na, na, pan, ja Šech je, a v Šechy narotil. Z Veleslavína: I toť jste celé své živobytí v cizině strávil; a kdežto, můj milý, že vám možné nebylo, abyste se doučil jazyku českému? Čech: Ja pyl můj šivot ne pšes granic šesky. Ja v Prase narotil, v Prase šiva pyl a v Prase umšel. Z Veleslavína: Pro Bůh! jak jest to možné: Čech – Pražan – a tak chatrně mluviti jazyk svůj? – Čech: Můj jasyk ja mlufit tobše. Z Veleslavína: Pohříchu, nehrubě; leda byste (čehož bůh ostřez!) k jinému se znal jazyku. Čech: Můj jasyk je němesky. Z Veleslavína: I vím všecko; vyť jste syn nějakého německého řemeslníka, jimž předkové naši Pořič za obydlí vykázali, aneb snad některého do Čech vnově přišlého Němce, a Němci vždy měli tu vadu do sebe, že rádi do Čech se loudíce, nerádi jazyku českému zvykali; snad jste i málo s Čechy obcoval? Čech: Prafil fám, že s Prase sem. Je ne šátny kaféhaus v Prase, kte ja nepyl jako toma, šátny saal, kte ja ne fortansovat, theatr a khostel, kte ja neuntrhaltovat. Ja mám tobše tabak koušil, tobše biliard hral, cechofal i fechtofal, a mám všecko tělal, so se šikofal na šlofěk od kultůr, lebši neš mancher kafalír. Z Veleslavína: Odkud medle ta hříšná jazyka svého neumělost? Čech: Ja šek fám, še můj jasyk je němesky; a ten, kto šest v těle a topry kapát na tělo má, ten šesky mlufit hanba. Z Veleslavína: Nastojte! Česky mluviti se hanbí, jazykem, v kterém veškeré království se řídí, jímž od končin do končin po celé vlasti slovo Boží se káže a hlásá, jímž umění se přenášejí a srdce česká k ctnosti a hrdinství se vzbuzují! – V hrdlo lžeš, člověče, že Čech jsi! Němec tobě z očí i kroje hledí; oč, že Šváb jsi? – Čech: Švab nebo Šech! tnes to jetno. Ale ja Šech je a Minos k Šechy mi anveisovat. Z Veleslavína: Odrodilý předků svých potomku! Jestližes sobě v kafírnách, v těch cizozemců, jak vidím, hnízdech, Němce vyválel, však ve škole lépe česky jsi se naučiti mohl i měl; čili jsi do žádné nechodil? Čech: Še ja mlšel k ten šeči, fitěl pan, še philosoph sem; snám i jura všecko, a ja moch moje půl funt attest, jako kto jiny s nofej ušensy, producirofat. Z Veleslavína: Avšak z Koldína, kancléř výborný, neposlední zajisté jest spisovatel; což jste jeho městských práv nečetl? Tuť byste byl měl příležitost dobré češtině se naučiti. Čech: Ja uměl ne šesky šíst, a ja to nepočebofal. Z Veleslavína: Co slyším? V pravdě-li, že nyní v Čechách někdo se může naučiti veškeré filosofii i všem právům, an česky ani čísti neuměl? Nečítají se tedy, jakož jsem doufal, spisové těch ušlechtilých mužů, ježto statky i životy své na zvelebení jazyka svého vynakládali? Nečítá se Konáč, Velenský, Hájkové a můj milý Kocín, aneb onen, jehož sláva i nás se donesla, dobromyslný Komenský? A což z Veleslavína, ha, pověz, čítají-li toho? Čech: Můj pán! To je šesky fesnic! O ten lit mám ja, so šiv, nic neslyšel. Ale to prafili mi, še ten šesky knišky je pletky a pláto; ten němesky proti něj slato; a ten šesky pyl ne tost na couvert těm němesky. Z Veleslavína: Utrháš! co za mého času psáno bylo, to nebyly pletky; byly to plní bohabojnosti a umění spisové, byly drahé ctnosti kameny, jimž opravdová pobožnost zjednala utěšenou a věku mému milou stkvělost; byla zrna pravdy bez plev lichoty, zlato počestných mravů bez trusek lehkomyslnosti. Němci sice se vším úsilím za našeho času pracovali, však nepravda i lež jest to, aby v tom svém štěkavém a chrochtavém jazyku díla vyvedli, která by ona našeho libého a zvučného jazyka jako zlato nad bláto předčila! Ha, pověz opravdu, mají-li Němci tak drahně nad nás spisů převýborných? Němec: Pravdu mluví příchozí tento, an, jak vidím, jest pravý obraz nynějších Čechů, kteří ničehož méně neumějí jako česky, a to prošlé skrze tvé péro přísloví prorocké, že někdy na mostě pražském bude Čech nevídanější jako jelen se zlatýma rohama, vyplněno jest téměř tuto dobu. Ne tak Němci; ti by měli vašim za příklad býti. Jest tomu asi 60 let, co našinci jazyk svůj upřímně vzdělávati počali, brousíce, pilujíce, hladíce tak dlouho, až se každému ve světě jazyku v bohatství a dokonalosti vyrovnati mohl. Vbrzce věk zlatý Němcům vykvetl, jehož vůní milou zakochali se i vašinci, zvláště proto, že štěp svůj, an mohl nápodobný květ nésti, svévolně ze všech odrali poupat. Nebo již dvě století vyzuvají se ze všeho, co českého jest; spálivše staré knihy předků svých, nových nepsali; mrav, kroj, až i hnedle jazyk otcovský proměnili, aneb aspoň změniti usilují; slovem, přijda mezi ně, řekl by, že ne český to, ale z Franků a Němců jest složený národ; velcí z Franků, sprostí z Němců, a to všickni, když ne skutkem, aspoň vůlí. Všemu je naučíš raději než jazyku předkův jich! |