František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě Rozdíl prvotinných řádův německých a slovanských Pronesli jsme se již nahoře, v povšechném uvažování hlavního rázu i obsahu dějin českých, o tom, že dějiny ty vůbec zakládají se hlavně na sporu čili stýkání a potýkání se slovanství s němectvím, aneb jinými slovy na ustavičném pojímání neb zamítání způsobův a radův německých od Čechův. Sousedíce oba národové spolu od více než tisíciletí, nemohli v tolikerém přátelském i nepřátelském se dotýkání uhájiti se vlivu obapolného. Zapírati pak se nedá, že v tom ohledu stránka česká byla více trpná nežli činná, jelikož najevě jest, že německý živel nabýval v ní čím dále tím větší moci, netoliko v jazykovém, ale ještě více v politickém ohledu. Naproti tomu zase, když vidíme dnešní Němce, vyzuvší se z někdejších radův svých, snažiti se o uvedení a zobecnění mezi sebou radův vlastně staroslovanských: může-li se s celou pravdou jistiti, že by i oni byli nepocítili v sobě nižádného vlivu od strany slovanské ? Podobá se paradoxii, a přece pravdivá jest sada ta, že jako u většiny dnešních kmenův slovanských starogermánské oustavy a řády ouhrnkem vzaté zakořenily se již od několika století, tak naproti tomu staroslovanský způsob politie s malými výminkami jest právě ten, po kterémž za našeho věku nejvalněji touží národové nejen germánští, ale i románští. To z pravého a důkladného poznání prvotinných radův obou národů vyjeví se samo sebou, aniž potřebí bude klásti na to další důvody. A poněvadž proměnám i výměnám těm valným a dlouhověkým jen ten může porozuměti dokonale, kdo náležitě poznal a pochopil rozdíly prvotinného stavu slovanského i germánského: najevě jest veškerá důležitost základní té otázky: čím se dělil od sebe společenský stav prvověkých Slovanův a Němcův? Podstatné známky, na kterýchž rozdíl obou národův hlavně se zakládal, hledati sluší v tom, že Němci před svým pokřesťaněním byli vůbec národ válečný a výbojný, Slované pak naproti tomu národ pokojný a rolnický. Nemá sice slovům těm tak se rozuměti, jako by Němci ovšem nikdy byli pokoji a orbě nechtěli, Slované pak nikdy ani války ovšem vésti neuměli; pravý jejich smysl jen v tom záleží, že Němcům prvověkým válčení, podmaňování a zbíjeni sousedův i dobývání panství nad nimi bylo jako cílem a pravidlem života jejich, po nichžto předně toužili, k nimž jejich snahy všecky hlavně směřovaly, jelikož pokládali pokoj jen za přestání od boje a hospodářství polní jen za věc čelední; kdežto zatím u Slovanův považována válka za stav mimořádný, za zrušení pokoje, a činnost národní vůbec obrácena byla k veškerému těžení rolnickému. Vylíčivše my již větší částku oněch pohrom, které neúnavnou bojovností německou uvaleny byly někdy jak na římanskou říši, tak i na slovanské národy, máme-li na základnou sadu tuto ještě zvláštní důkazy klásti? Panování a kořist byly tedy vlastní cíl válečné podnikavosti prvověkých Němcův. Ale kde panství, tam jest i poddanost neb poroba, jelikož jedno nemůže býti bez druhého, jedno druhým se podmiňuje. Kdo v boji zvítězil, stal se pánem tomu, koho přemohl; jestliže moha nezabil ho, zdálo se mu, jako by napotom vždy ještě plné měl právo nad životem podrobence svého; tento pak musel jemu po vůli býti, jeho zákony přijímati, jemu sloužiti, robotovati a daně platiti, on i potomci jeho. Práva člověckého – jehožto heslo jest ,,čeho sobě nechceš, jinému nečiň" – nebylo více v ouvazku takovém, pouhým a hrubým násilím uvedeném, ale s jedné strany jen nadpraví neboli výsada (Vorrecht), s druhé kroměpraví (Rechtlosigkeit). A dědičné podávaní toho ouvazku s obou stran, od otce k synu, od děda ke vnuku, zakládalo rozdíl stavův dědičný a plemenný neboli kastový, jakovýž se spatřuje ve všech zemích, kdekoli plémě podmanitelův usadilo se mezi podmaněnými. Hrdý vítěz, čím surovějších býval mravův, tím urputněji popíral poddaným svým práva lidskosti a také tím snažněji pečoval o to, aby plémě jeho dělilo se vždy od plemene porobencův, aniž pak domnělá jeho vyšší ušlechtilost prznila se jakýmkoli s nimi dotýkáním a míšením. Že tyto z přirozeného běhu vášní lidských plynoucí poměry panovaly u starých Němcův skutečně, a to v plné míře a přísnosti své, nedá se ani zapírati ani pochybovati; všecky zajisté původní prameny dějin jejich hlásají a potvrzují to na každém místě, při každé příležitosti: ačkoli větší část novějších spisovatelův jejich, nelibujíce sobě v takovémto předkův svých obrazu, mají obyčej zakrývati a zastírati jej všelijak a namístě jeho pokládati jakýsi způsob patriarchálnosti za prvotinný Němectva stav. Celý však ten národ dělil se od nepaměti vždy na pány a parobky vůbec, čili, dle nejnovějšího mluvení způsobu, na pouhé šlechtice a poddané jejich; a jakož páni čili šlechtici sami mezi sebou původně na dvé se dělili, na stav totižto vyšší (šlechtice v užším smyslu, nobiles, die Edlen) a nižší (svobody, liberi, die Freien), později pak ještě i na více rozdílův, tak i poddaní jejich rozpadávali ouhrnkem ve dvojí třídu, chlapy totiž (liti neb aldii, Liten) a otroky (servi, Schalken, Sclaven). Počet těchto, kteříž vůbec povinni byli střihati vlasy své, býval vždy mnohem větší nežli dlouhovlasých šlechticův; avšak nepožívajíce vůbec práva občanského, nesměli ani na sněmy ani do boje choditi a zbraň nositi; nakládáno pak s nimi, zvláště s otroky, právě jako s hovadem neb zbožím jakýmkoli; cožkoli měli anebo vydělali, náleželo ne jim, ale pánovi; prodáváno je, zastavováno, na výměnu dáváno, dle potřeby a libosti; anobrž i když kdo zabil otroka svého, neměl za to jiné pokuty, než že stal se o jednoho parobka chudším. Los chlapův, pole pro pány vzdělávajících, byl ovšem poněkud mírnější; co nad povinný pánovi plat vydělali neb uhospodařili, s tím, ač ne mimo vůli pánovu, mohli ke svému vlastnímu dobrému nakládati, až i svobody se dokupovati; mnozí také bráváni do boje pánům ku pomoci, kdežto pak udatenstvím povýšili se tytýž na stav dobrého druha. Ale i oni, jsouce vždy v opovržení u stavův vyšších, nepožívali práva pohnati pána svého před soud; a jakkoli veliké mohly býti osobní zásluhy uvolněncův, proto příhana neušlechtilého rodu lpívala vždy na nich až do třetího neb čtvrtého pokolení. Známka zajisté rodu vážena vždy nade všecky jiné přednosti a ctnosti: jakož pak i podnes německá zdvořilost neumí člověku činiti podstatnější lahody, nežli když ho nazývá „blahorodým" aneb i konečné „vysoce urozeným". K zachování pak a najevě udržení takovýchto rozdílův ustanovilo již to nejstarší zákonodárství německé tak řečenou viru (Wergelt) čili taxu člověčí, která značila cenu neb hodnost osobní každého Člověka v jisté sumě peněz dle jeho stavu; a i později, kdyžto zvláště blahodějným vlivem křesťanství vše, co v poměrech těchto nejdrsnatějšího bylo, zpovlovna se uhladilo, přece jevily se zbytky staré takovéto péče všelijak, ano v majorátech a v tak řečených „Ahnenproben" zasahují až do našeho věku. Obecný život prvověkých Slovanův vůbec, a tudíž i Čechův zvláště, naskytuje nám obraz docela rozdílný. Oni nebaživše po podmaňování cizích národův držívali se snažně půdy té, která je živila ourodami svými; k jejímu vzdělávaní a k bezpečnému požívaní všech plodin jejích obraceli hlavní péči svou; jsouce co do původu a rodu svého všickni Srbové, t.j. příbuzenci, byli také všickni mezi sebou týchže politických práv i téže osobní svobody oučastni, aniž pak znali jiného stavův rozdílu, nežli který jevívá se všude přirozeně za rozdílem dědictví a jmění, též za rozdílnou ducha mocí, vzdělaností neb zkušeností. Pánův, a tudíž ani parobkův nebylo mezi nimi, jelikož i cizincům, ba i zajatým ve válkách vězňům po vypršení jisté lhůty dopřávali rádi ouplné u sebe svobody a občanského práva. Způsob obecné vlády byl patriarchální a v základu svém pouze demokratický; k řízení veřejných důležitostí voleni bývali na sněmích ode všech starost rodinných ouředníci zvláštní bud na čas, buďto do života, ba i dědičně, pode jmény rozličnými. Uznáváme býti potřebné, abychom s podrobnými na to důkazy neoštídali se. Hned první spisovatel řecký, který poznamenal něco r. 552 o národní Slovanův povaze, Prokop Caesarienský, praví o nich, že nemají společného panovníka, nýbrž že od starodávna po demokraticku živi jsou. Totéž potvrzuje po něm císař Mauricius (r. 582-602), pravě, že o svobodu svou velice dbají, aniž míti chtějí nad sebou panovníka; k cizincům pak nadmíru vlídni jsouce, zajaté ve válce že neodsuzují k věčné porobě jako jiní národové, ale že jim ukládají lhůtu, po kteréžto mohou dle libosti bud koupiti sobě povolení k návratu do vlasti, aneb zůstávati u nich navždy co svobodní a přátelé. Císař Lev Moudrý (r. 886-911) opakoval svědectví Mauriciovo téměř doslovně. Konečně i nejdůkladnější mezi Byzantinci znatel Slovanův, císař Konstantin Porfyrogenneta (r. 946-959), svědčí, že národové slovanští nemají pánův jiných kromě starých županův. A s těmito Byzantincův svědectvími souhlasí dokonale také staří spisovatelé němečtí, kteří znali Slovany ještě za pohanské jejich doby. Widukind praví, že oni raději podnikali všecky způsoby bídy nežli ztrátu svobody, a že jako Němcům jen o rozšíření jejich panství, tak Slovanům jen o zachování svobody píle byla. Dětmar Meziborský (†1018) svědčí o Luticech, že nemají nad sebou pána (ačkoli o knězích neboli o knížatech lutických často řeč bývá), ale že u nich všecky důležitosti národní rozhodují se na obecných sněmích svorností hlasův. Potvrzuje to i starý polský kronikář Bohuchval, biskup poznaňský (†1253), když dí o nejstarších Slovanech polských, že jakožto bratří od jednoho otce pocházející neměli žádného panovníka nad sebou, ale že volívali mezi sebou dvanáctero rozumnějších a zámožnějších mužův, kteří o věci obecné pečovali a jimi vládli, nikoho neutiskujíce. Také ze starých listin, a to i z cizích, dovídáme se, že svoboda u dávných Slovanův byla stav obecného lidu, nikoli pak výminka hovící jen některým osobám neb třídám. Palacký, František: Z dějin národu českého, SNKLHU, Praha 1957