František Martin Pelcl: Paměti 1790 – 20. února zemřel císař Josef II., v sobotu ráno v šest hodin. Když o tom byla přinesena zpráva státnímu ministru Kounicovi, řekl: „Il a fort bien fait." Císař Josef II. byl muž neobyčejný; za vzor si zvolil Bedřicha II. pruského, ačkoliv neměl jeho rozum ani odvahu. Všecko, co podnikal, mělo posílit a rozmnožit vojenský stav. Občany a duchovními opovrhoval. Chtěl u prostého lidu vymýtit všecky předsudky nepomysliv, že mnoho jich je nutných a že udržují vládce na trůně. Všechno staré chtěl zavrhnout a jinak zařídit, i maličkosti. Chtěl být tvůrcem nového světa. Tyto změny prováděl násilně a velmi chvatné. Všecko se mělo stát rychle a ihned. Nedbal spravedlivých výsad a starých zákonů, vládl libovolně a despoticky, a tak pobouřil a popudil proti sobě všechny své poddané, dokonce i sedláky. Proto od něho odpadli Nizozemci, Uhři ho nenáviděli, Čechové ho neměli rádi a Rakušané se mu posmívali; sousedé mu přáli záhubu a připravovali mu ji, neboť opovrhoval všemi ostatními vládci, spoléhaje na svou velikou armádu a na množství děl. Ale jakmile vytáhl do pole, bylo vidět, že nemá vojenské nadání. Co generálové udělali dobře, to svévolně kazil. Také neměl rekovného srdce. Velice pravdivě o něm napsali: „In praesentia victus, in absentia victor. *(V přítomnosti poražený, v nepřítomnosti vítěz.) Kdyby byl zůstal doma, byli by jeho generálové vykonali proti Turkům hned na první výpravě veliké věci. Ale on setrval celé léto u Sávy a v bažinatých místech, kde přišel nemocemi o 80 000 mužů, s nimiž by byl mohl dobýt Bělehradu a celého Srbska. Neměl však k tomu odvahy. Miloval slovní hříčky a vtipy, kterými vyřizoval nejdůležitější věci. Chtěl býti považován za vtipného, byl však pouhý šprýmař a nerozuměl ničemu důkladně, nýbrž jen povrchně. Přitom měl bohužel zlé srdce. Nemohl snésti, věděl-li, že se někomu dobře daří. Zločinci trestu nikdy nezmírnil, zato mu často trest zvýšil. Zemřel příjicí, která jeho tělo úplně zničila. Na konec se také pomátl jeho duch. Když pozoroval, že se mu novoty nedaří, obával se, že jej budou pokládat za blázna, a byl tomu velmi blízek. Jeho zhovadilý a zhýralý život přivodil mu příjici, kterou mu velmi často léčil jeho ranhojič Brambilla, ale dostával ji vždy znovu, neboť na cestách si bral do postele v každé hospodě kdejakou děvku; z toho povstal ve Vídni posměšek: „Zu Felde ein Haas, im Bette ein Schwein." *(V poli zajíc, v posteli prase.) Ve Vídni chodily do jeho bytu bez ostychu nevěstky, se kterými se kurvil, dokonce ještě za poslední nemoci. Kdo měl krásnou ženu a přivedl ji k němu, byl povýšen. Tak vzniklo mnoho krajských hejtmanů, dvorních radů a vicepresidentů. Protože ještě žijí, šetřím jich a nebudu je jmenovati. Jejich potomci budou možná barony a hrabaty. Josef byl dvakrát ženat. Jeho první manželka byla Marie Isabella, dcera Filipa, infanta španělského a vévody parmského; narodila se 30. prosince 1741, provdala se 6. října 1760 a zemřela 27. listopadu 1763. Druhou jeho ženou byla Marie Josefa, nejmladší dcera císaře Karla VII. bavorského, narozená 30. března 1739; provdala se 22. ledna 1765 a zemřela 28. května 1767. První ženu Josef miloval a jeho neštěstím bylo, že tak brzy zemřela. Druhou ženu nenáviděl. Co udělal dobrého, jest, že odstranil vládu mnichů a zmenšil jejich počet. Zřízení generálních seminářů byla také výborná věc, avšak Leopold na žádost biskupů je zrušil. Johanides, J.: František Martin Pelcl, Melantrich, Praha 1981