Čeněk Zíbrt: Obřady a zábavy při slavnostní odpravě kohouta, housera, kačera, beránka a vepřka Stínání a mlácení kohouta V krajích československých a v Lužici stínávali kohouta slavnostně, se zvláštními rázovitými obřady, o jakých opravdu není v rozvláčných výkladech spisů cizích ani zmínky. Dálo se to buď o svatbě neb o masopustě, někdy o velikonocích, také o pouti, na obžinky a někde o hodech čili posvícení. Probereme zevrubně všecky obřady, jež byly spojeny se stínáním kohouta. Nejstarší doklad toho, že o svatbě a o posvícení bavili se v Čechách vesničané tímto obřadem, vypisujeme z knihy cizí. Fischer popsal v knize, vydané na sklonku století XVIII., lidové obyčeje u rozmanitých národů a mezi nimi jako zvláštní obyčej lidu českého popisuje stínání kohouta dosti obšírně. Mládež obrátí šat na ruby a přestrojí se za vojáky. Vedou kohouta na dlouhých tkanicích, z nichž jedna provlečena zobákem, jiná přivázána je na křídlo a pod. Na „popravišti" přečtou kohoutovi rozsudek a po všelijakých žertech setne mu „kat" kosou hlavu, ale honem utíká pryč, aby nebyl chycen od diváků, jej pronásledujících. [...] Na Novém Městě v Praze ještě r. 1828 vykonával slavně kohoutí slavnost pražský měšťan Rakař na pronajatém poli u sv. Kateřiny (kde nyní blázinec stojí) o posvícení Svatováclavském, v úterý po sv. Václavu u přítomnosti své rodiny, svých dobrých přátel a sousedů, které k sobě pozval, ku kteréž slavnosti i p. Ant. Horák, správce duchovní od sv. Apollináře, se svým kaplanem p. Šedivým jako host býval pozván, který svědectví pravé každému dáti může: že na onom poli toho času jistý host z Prahy, jménem A. H. z Prahy, maje bílým šátkem oči zavázány, trefil přistrojeného kohouta cepem teprve po třetí. Okolo Prahy, na Pankráci, ve Vršovicích, v Libni, Klecanech, Roztokách atd. až posud (r. 1845) slavně stínají nebo tlukou o posvícení kohouta. V Bubenči nad Vltavou, mezi horou Letnou a Babou, konaly se a slavívaly mnohé národní hry a slavnosti, jež bývalý duchovní správce Kaucký zapověděl. [...] S tímto líčením shoduje se rovněž o posvícení tlučení kohouta na Králohradecku, jak zachoval zprávu Kromulus: Okolo Nového Města n. M. první den posvícenský odpoledne po požehnání tlukou děvčata cepem kohouta, jakéhokoli mládenci mohou lapiti. Pět mládenců přistrojených stojí a sedí s kohoutem na pivním sudě na voze, který táhne zapřažená chasa sama při hudbě na náves, travou zarostlou, k louži nebo strouze. Před vozem kráčejí hudci, za vozem zástup. První mládenec jest celý od hlavy až do paty bíle přioděn. Druhý jest na polo bíle, na polo černě od hlavy až do paty oděn; na hlavě má čapku celou černou, pod kterou má zastrkány vlasy; tento mládenec nazývá se „den a noc". Třetí jest plampač čili šašek s dvěma kejklíři, strakatě přioděnými; týž drží pod pažím okrášleného kohouta, s nímž sedí na prázdném sudě, a dva jeho spoludruhové sedí vedle něho. Na návsi při kale slezou dolů a kohouta uvážou ke kolíku v zemi. Na několik kroků od kohouta postaví sud s dírou proti kohoutu. Když vyslechli kohouta, nad ním ortel smrti vyřkli a kázání dokončili, vezme těch pět mládenců telecí ranec a jdou mezi děvčata. Dívce hodí ranec na oči, vedou ji k sudu a dají jí do ruky okrášlený cep se slovy: „Chceš-li zabit kohouta, hledej napřed v sudu díru." Avšak za té řeči otočí jeden z pěti mládenců sud dírou na jinou stranu, aby dívka nevěděla, kde uvázaný kohout stojí nebo sedí. V tom domnění hledá dívka u sudu díru obrácenou proti kohoutu, domnívajíc se, že proti díře stojí kohout, kdežto díra obrácena jest proti louži. Proto dívka dle vyměření kroků od sudu místo ke kohoutu kráčí k louži a udeří cepem do vody a zmáchá se, což způsobí v lidu smích. Dívka smekne s hlavy ranec, a mládenci hodí jej druhé, potom třetí, čtvrté atd. dívce na hlavu, až je všecky vystřídají. Která dívka udeří kohouta, jest královnou. Kohoutu potom podřežou hrdlo. Pět mládenců vezme mezi sebe na vůz královnu s kohoutem a posadí ji na sud vedle sebe. Chasa ve voze zapřažená dotáhne je opět do hostince při hudbě, zpěvu a výskání. V krčmě hodují a tancují; všechno platí královna. Kohout se upeče, a každý z hostů, co jich jest v hospodě, dostane z něho před slunce východem částečku ku požití. [...] Na Kouřimsku a Rakovnicku okolo Prahy lidé při průvodu kohoutím střílejí a zástup lidu obecného očekává na návsi buď popa či kazatele nebo kata, který přijde doprostřed shromážděného zástupu na přistrojené bruně. K jeho příchodu se střílí a hudba hraje. Potom vzkřikne kat nebo pop: Hula! hula! vytáhne papír, a když vše umlklo, čte tuto žalobu: „Žaloba od slepičího práva ze vsi J. Poslyšte lidičky, abyste věděli, proč ten kohout dnes mečem odpraven býti má. Musím vám oznámit, jak se smrti hoden učinil." Nyní se obrátí ke kohoutu a praví mu: „Ty jsi honil neustále slepice. Když je hospodyně do posady nebo do kurníka uzavřela, lezl jsi za nimi do posady, ba i na kurník jsi se dobejval. Několik jsi jich, ukrutníče, pošlapal a na smrt pomačkal. Při tom jsi je, ty nemilosrdníče, do hlavy štípal, až se mnohé zbláznily a do blázince se dostaly. Od toho štípání mnohé zapálení mozku dostaly a v bolestech umřely. Ty jsi se s bratry svými často rval. Několik svých bratrů jsi na smetišti až do smrti v vzteklosti své uštípal. Ty, škůdče, jsi hejna slepic vedlejším sousedům na hlavatici do zahrad, na směsku za humny vodil, záhonky jsi jim rozhrabal a sazenice zahrabal a pošlapal. Tys je vodil za stodoly na osení, do obilí i do stodol a na sejpky na zrní, potom se obilí nedostávalo, z toho povstal křik a váda, a nařknuti byli lidé i myši. Když jsi se nažral, vedl's slepice do strouhy k nápoji. Tam's s nimi mlynáři mnoho vody upil, že nemohl lidem mlít. Tys zapomněl také na úsvitě kokrhati, lid, jenž se podle hodin tvojich řídil a spravoval, když jsi nekokrhal, on zaspal, vstal pozdě, potom byl lán atd. Těch podobných kousků, milí lidé, mnoho natropil; protož je smrti hoden." Nyní přistoupnou s listem tři mládenečkové bíle přistrojení, podají list písaři slepičímu, ve kterémž třikráte prosí o milost, aby se tomuto kohoutu daroval život. Písař podá list právníku, jinak popovi čili plampačovi. Ten odvětí: „Žádná milost se mu nemůže uděliti, on musí mečem odpraven býti." V tom vstoupí kat s holomky do kola, vytáhne meč, otočí se napřed třikráte do kola na podpatku; při třetím otočení natáhne nejstarší družka lískovou holí krk a hlavu kohoutí vzhůru a ostatní družičky opět přitáhnou kohouta lískovými holemi za křídla a nohy k zemi. V tom mu kat jedním rázem utne hlavu; záhodno jest, aby ji do třetice uťal, sice hanbou uteče, aby nebyl kamenován, hanebně lán a od lidu posmíván. Někde družky odstoupí, a holomci katovi (na Boleslavsku opět mládenci při stětí) drží kohouta buď na kůlu nebo na prkně aneb na povýšeném kameni. Když kat setne kohoutu jedním rázem hlavu, oblibuje si to lid velmi, pokládá se za šťastna a chválí kata, že prý krev z kohouta vzhůru na přístojící vysoko stříká. Při tom vezme pop z vědérce víšek slámy ve vodě namočený, pokropí jí a zažehná kohouta a na vše strany lid. Na to družky nebo mládenci vznesou vzhůru uťatou hlavu a tělo kohoutí na hůlkách uvázané a mávají jím sem tam ve vzduchu nad lidem obecným, aby jej krví touto hojně skropili. Lid se při tom směje, křičí, výská a utíká s místa na místo. Potom položí hlavu a tělo kohoutí hůlkami na rozprostřený bílý šátek, a pop nebo kazatel či plampač prosí lid, aby se smiloval a na koření po penízku ke kohoutu dával. Tu hrne se jeden po druhém a skládá peníze, které plampač vezme na potřeby k ustrojení společného pokrmu kohoutího, jejž obyčejně v hospodě přátelsky s hudebníky (jako jiná podobně odpravená zvířata: kozla, berana a kachnu) spožívají. [...] Na Rakovnicku, Berounsku, Litoměřicku, Plzeňsku atd. stínali a tloukli na začátku století XIX. každoročně kohouty o posvícení, i jindy, jak uvedeno, takto: Pokaždé odpravovali červeného, někde strakatého nebo jakéhokoli kohouta lapili, nikdy však černého. V Karlíně obětovali vždy bílého kohouta. Mládenci přinesli kohouta do hostince v obci, kdež držel jej nejstarší družba ve svých rukou. Nad kohoutem jistý muž z Podmokel, jménem Kalouš, jenž tu dělal a představoval plampače, tato slova promluvil: „Ty Martine kohoute! tys hospodyněm lezl do síně a do kuchyně; nepřišel's sám, ale ještě čtrnáct slepic za sebou's volal. Tu jsi všelicos smlsal. Ony sobě na tebe kolikráte naříkaly, zvláště že za tvého panování nad slepicemi vejce skrovná a jalová obdržují, že's tvé sestry pokoušel a s bratry se často rval; ba i matku vlastní a sestry své poštípal; že's z cizích dvorů a od vedlejších sousedů slepice k sobě vábil a svolával, s kterými's škodu na zahradách a na polích hospodářům a hospodyněm dělal; že's mnoho ječmena s slípkami svými sezobal a drahotu v ječmen udělal, kteréhož se sládkům na vaření piva nedostalo; tím během nápoj ječmenový stal se slabším a dražším, a toho's ty všeho příčinou. Tys po něm zbujněl. Za tou příčinou tvých vejstupků a poklesků, jichžs mnoho natropil, musíš zemříti." Nyní ustrojí se kohout ozdobně, jak svrchu jest podotknuto, a uváže se na tyčku tři lokte dlouhou. Družba nese kohouta uprostřed čtyř mládenců a pěti družiček nad zástupem, aby jej každý viděl. Družičky v průvodu oplakávají kohouta; mnohá pláče nad ním srdečně, mnohá jen přetvářeně. Na Podmoklech postaví se lid obecný na návsi u rybníčku (bývalé trdlice a šatlavy), dva plampači v dlouhých a bílých košilích jej vyslýchají, hlavy své k němu nakloní, rozmlouvají s ním, něco v uši kohoutu šeptají, mluví, bručí a mumlají, nikdo posud prý neví co. Jeden mně však pravil, že jen na oko mumlají, jakoby domlouvali kohoutu, aby se kál svých poklesků a vše na sebe žaloval, co byl kdy zlého na světě spáchal; že mu to světa pán vše odpustí, a zase se slepičkami, s hospodáři a s hospodyněmi jej touto smrtí upokojí a smíří. Potom má plampač nad kohoutem řeč, jak dříve jest podotknuta. Na to přeřežou na polo tyčku a do země ji zadělají, aby kat mohl stíti kohoutu hlavu. Kohoutu zavážou oči červenou tkaničkou. Lid přistrojí kata pod komínem červeně, počerní jej v obličeji a dá mu za čepici nebo za klobouk slepičí křídlo. Takto ustrojeného kata přinesou na nosidlech na popraviště čili ku spravedlnosti; kat setne tu kohoutu kosou, kterou má u boku připjatu, jedním rázem hlavu. Potom kropí krví kohoutí zástup a tluče skrváceným kohoutem mladíkům o hlavu; krví jeho omazují ústa, obličej a oděvy mladým lidem, kteří se smějí, křičí a od plampače utíkají atd. To vše koná se při hudbě na návsi a v hostinci jako jinde. [...] Na Litomyšlsku kohouta zakopali za živa do země a zástup diváků obklopil ho v kole. Některý z chasy dal si zavázat oči a vzal cep, jiný ho vedl na kohouta. Vodil ho sem a tam, aby ho co nejvíce spletl, a když ho pustil, šel s cepem často místo na kohouta proti lidem. S velkým křikem a smíchem utíkal zástup a tak se několik chasníků vystřídalo, až kohouta přece někdo trefil a zabil. V novějších časech se kohout postavil jen na stůl a hlavní zábava byla jako poslední vůle, komu co poroučí: krev holkám, které mají blechy; jazyk „babyčkám", která už nemůže svůj převracet a do ničeho strkati; hřeben rozcuchaným; srdce falešným; maso, kdo si koupí atd. Potom se prostě jen zařízne a sní. [...] Na Slovensku vyvinula se ze stínání kohouta o Havelském posvícení školská slavnost o sv. Havlu. V popěvku obřadovém naráží se na stejný latinský název kohouta i Havla (Gallus). Zdá se, že tu lidová původně slavnost zakrněla v pouhou žákovskou zábavu. Líčení zábavy této vypisujeme z věrohodné jistě zprávy Kollárovy. „Asi dvěma týdny předkem (před sv. Havlem) volen byl správce školy král a kníže mezi mládeží, jenž pak v den Havla ráno ode dvanácti neb i více, strojně oděných a šablemi ozbrojených žáků z domu na místo hry slavně doprovozen a v přítomnosti mnohého lidu korunou a berlou ozdoben byl. Na to se žákovstvo, jenž kohouty anebo peníze k této hře darem přineslo, do kola postaví; v prostředku zavěsí se živý kohout na kůl, vyvolí se žák, jemuž se oči šátkem zavíží a hůl do ruky se dá. Tento několikráte v okolku obveden, potom před kůl postaven bývá, aby hlavu kohoutovi jedním rázem sťal. Mezi tím učitelé a žáci zpívali takto: Galus kohút spadou do pút, kdo ho skorej zabije, mastný rok si užije. A ty bratu, vezmi latu, a udri ho po hlave, že mu hlava odpadne. Kdo kohouta trefil, dostal za odměnu koláč neb rohlík; kdo chybil, smutný odjíti a následující uštipečnou píseň slyšeti musel: Chybiu hlavu, udreu trávu, nedostane za to nič, pokud bude kohút žit. Po skončené hře král a kníže opět domů odprovozeni; rodičové pak jejich za tuto čest připravili učitelům i žákům hody s hudbou a plesem." Zíbrt, Čeněk: Na tom našem dvoře..., F. Šimáček, Praha 1911