Denis Diderot: Jeptiška Otec zemřel 5. ledna, představená koncem téhož měsíce a matka o druhém svátku vánočním. Sestra Kristýna nastoupila na místo matky de Moni. Ach, pane markýzi, jaký rozdíl! Svou první představenou jsem vám vylíčila, byla to vynikající žena! Druhé chyběla velkodušnost, byla omezená a pověrčivá, chtěla vést klášter jinak, radila se se sulpiciány a s jezuity. Nenáviděla všechny, které si oblíbila její předchůdkyně; a zanedlouho to v klášteře vřelo neklidem, nenávistí, zlobou, obviňováním, pomluvami a pronásledováním; měly jsme rozbírat teologické otázky, jimž jsme vůbec nerozuměly, potvrzovat vyznání víry, podřizovat se podivným praktikám. Velebná matka de Moni neschvalovala tělesné pokání, bičovala se jen dvakrát v životě: jednou v předvečer onoho dne, kdy já skládala slib, a podruhé při jiné takové příležitosti. Tvrdila, že tělesné tresty nenapravují žádnou vinu a že vzbuzují jen pýchu. Chtěla, aby se její řeholnice měly dobře, aby měly zdravé tělo a jasnou mysl. Hned jak nastoupila svůj úřad, dala si přinést všechny kajícnické košile a všechny důtky a přikázala, aby se jídlo nekazilo popelem, aby se nespalo na holém lůžku a aby se jeptišky netýraly. Druhá představená naopak poslala každé jeptišce žíněnou košili i důtky a všem vzala Starý i Nový zákon. Oblíbenci bývalé vlády nejsou nikdy v oblibě u vlády následující. Protože mě dřívější představená měla ráda, nová představená se ke mně chovala přinejlepším lhostejně. Ale já jsem si brzy zhoršila postavení činy, v nichž můžete vidět buď projev neopatrnosti, nebo tvrdohlavosti, podle toho, jak na ně budete pohlížet. Předně jsem neskrývala svou bolest nad ztrátou naší první představené; při každé příležitosti jsem zesnulou chválila; stále jsem srovnávala ji a tu, jež nám vládla, a srovnání nedopadala ve prospěch nové představené; připomínala jsem, jak to v klášteře vypadalo dříve, jak jsme žily v klidu a míru, jak štědře nám představená poskytovala duchovní i tělesnou potravu, a nadšeně jsem chválila zvyky, ušlechtilost i povahu sestry de Moni. Druhou mou chybou bylo, že jsem kajícnickou košili i důtky hodila do krbu, že jsem o tom řekla přítelkyním a některým poradila, aby to udělaly taky; třetí, že jsem si opatřila Starý a Nový zákon ; čtvrtou, že jsem nechtěla mít nic společného s náboženským sektářstvím a prohlásila jsem, že jsem křesťanka a ne jansenistka nebo molinistka; pátou chybou, že jsem přísně dodržovala klášterní řád, plnila všechno, co nařizoval, ale taky neudělala nic navíc, protože i to, co jsem musela, se mi zdálo dost kruté; na varhany jsem hrála jen ve svátek a nezpívala jsem než ve sboru, krátce nestrpěla jsem, aby se den co den zneužívalo mé ochoty a mého nadání. Pročetla jsem si několikrát stanovy řádu, až jsem je uměla zpaměti; když mi přikázaly něco, co tam nebylo jasně řečeno nebo co tam nebylo vůbec či co podle mého mínění stanovám odporovalo, neústupně jsem odmítala. Vzala jsem klášterní řád a prohlásila: „Tyto závazky jsem na sebe vzala, jiné však ne." Mé výstupy strhly i ostatní. To omezovalo moc dohližitelek, už s námi nemohly zacházet jako s otrokyněmi. Tak neminul snad jediný den bez pohoršlivé scény. V pochybných případech se mé družky radily se mnou a já vždycky hájila stanovy proti despotismu. Brzy ve mně začaly vidět buřičku a snad jsem jí i trochu byla. Každou chvíli volaly arcibiskupské generální vikáře: předstoupila jsem před ně, hájila se a hájila i své družky, a protože jsem vždycky dbala, abych byla v právu, nestalo se ani jednou, že by mě odsoudili; své povinnosti jsem plnila úzkostlivě, takže mě nemohli napadnout ani po této stránce. A o ty drobné výhody, které představená může vždycky poskytnou nebo odmítnout, o ty jsem nestála. Do hovorny jsem nechodila; neměla jsem žádné známé, takže za mnou návštěvy nepřicházely. Ale spálila jsem žíněnou košili a zahodila důtky, radila jsem to i jiným a nechtěla jsem slyšet o jansenismu a molinismu ani po dobrém, ani po zlém. Na otázku, jestli se podrobuji řádu, jsem odpověděla, že se podrobuji církvi, a na otázku, zda uznávám bulu, jsem řekla, že uznávám Nový zákon. Prohledaly mi celu: našly tam Starý i Nový zákon. Uklouzlo mi pár slov o podezřelém tajnůstkářství některých nových favoritek; představená se dlouho a často radívala s mladým knězem a já vytušila proč a za jakým cílem. Krátce dělala jsem vše, aby mě nenáviděly, a to se taky stalo. Už si na mne nestěžovaly nadřízeným, ale ztrpčovaly mi život, jak se dalo. Ostatní sestry se se mnou nesměly stýkat a brzy jsem zůstala úplně opuštěná. Měla jsem několik přítelkyň a předpokládalo se, že se budou snažit obejít zákaz, a že když se mnou nesmějí mluvit ve dne, budou mě navštěvovat v noci nebo v hodinách, kdy to není přípustné; slídily za mnou, přistihly mě tu s jednou, tu s druhou, a krutě se mi mstily za mou neopatrnost. Musela jsem snášet tvrdé tresty, celé týdny klečet při bohoslužbách po straně kostela, dostávala jsem jen chleba a vodu, nesměla jsem vycházet a musela jsem dělat ty nejhrubší práce. Ty, které platily za mé spoluvinice, na tom nebyly lépe. Když mě dohližitelky nemohly přistihnout při prohřešku, tak mě k němu dohnaly: dávaly mi rozkazy, které si odporovaly, a trestaly mě, že je neplním; posunuly čas bohoslužeb a jídla, změnily klášterní rozvrh, aniž mi o tom řekly, a i když jsem dávala sebevětší pozor, každý den jsem se něčím provinila a každý den jsem byla trestána. Mám odvahu, ale není odvahy, která by odolala samotě, opuštěnosti a pronásledování. Dospělo to tak daleko, že padesáti smluveným jeptiškám působilo potěšení mě trápit, že to byla jejich zábava. Nemohu dopodrobna rozebírat všechny jejich zlomyslnosti ; nenechaly mě v klidu ani spát, ani bdít, ani se modlit. Jednou mi ukradly nějaké šaty, jindy klíče nebo breviář, ucpaly mi klíčovou dírku; a buď mě nenechaly něco udělat dobře, nebo to, co jsem dobře udělala, pokazily, překrucovaly mé řeči a mé činy, za všechno mě volaly k zodpovědnosti a můj život se stal řetězem skutečných nebo zdánlivých přestupků a trestů. Mé zdraví nemohlo odolat tak těžké a dlouhé zkoušce; zmocnila se mne skleslost, byla jsem smutná a zádumčivá. Zpočátku jsem hledala sílu a útěchu před oltářem a občas jsem ji tam i našla. Zmítala jsem se mezi rezignací a zoufalstvím, někdy jsem se podrobovala svému krutému osudu, jindy zas jsem se chtěla násilím osvobodit. Na konci zahrady byla hluboká studna. Jak často jsem tam chodívala, jak často se dívala dolů! Vedle stála kamenná lavička; tam jsem sedávala s hlavou opřenou o roubení studně! Kolikrát jsem s odhodláním prudce vstala, rozhodnuta skončit své trápení! Co mě zadrželo? Proč jsem raději plakala, křičela, strhla si závoj s hlavy a dupala po něm, rvala si vlasy a drásala si nehty obličej? Jestli si Bůh nepřál mou záhubu, proč dopustil, bych si tak zoufala? Povím vám teď něco, co se vám bude zdát možná prapodivné, ale přesto je to pravda: mé bezcitné nepřítelkyně si všimly, jak často chodím ke studni, a doufaly, že jednou provedu to, co mě tak pronásledovalo. Když jsem namířila do oné části zahrady, honem odcházely nebo se dívaly jinam. Několikrát jsem našla zahradní branku otevřenou v hodinách, kdy měla být zavřená, a to právě ve dnech, kdy mě trápily víc než jindy; mučily mě tak, aby mě dohnaly ke krajnosti, a tvrdily, že jsem pomatená. Ale sotva jsem si uvědomila, že mi v mé beznaději tento způsob, jak se zbavit života, zrovna vnucují, že mě vedou k té studni za ruku a že tohle východisko mi vždycky zůstane, hned mě přestalo lákat. Uvažovala jsem o jiných možnostech: na chodbách jsem odhadovala výšku oken, večer, když jsem se svlékala, zkoušela jsem bezděky pevnost svých podvazků; jindy jsem odmítala jíst, sešla jsem do refektáře a stála tam opřená zády o zeď s bezvládnýma rukama a zavřenýma očima a jídla, které přede mne postavily, jsem se ani nedotkla; tak jsem se zamyslela, že všechny jeptišky už byly pryč a já tam pořád ještě stála. Schválně odešly tiše, aby mě pak mohly trestat, že jsem nebyla na pobožnosti. Co ještě říct? Znechutily mi skoro všechny prostředky, jak se zbavit života, protože mi v ničem nebránily, přímo mi to nabízely. Člověk asi nechce, aby ho někdo vyháněl z tohoto světa, a možná že kdyby předstíraly, že mě chtějí zadržet, už bych tu nebyla. Kdo si bere život, přeje si způsobit bolest ostatním, a nezabíjí se, když myslí, že by je to potěšilo; takové pocity v nás vznikají mimovolně. Pokud se mohu rozpomenout na svůj stav, zdá se mi, že jsem, stojíc u studny, v duchu volala na ty nešťastnice, které šly pryč, aby mi daly příležitost ke zločinu: „Udělejte jediný krok nazpět, jen naznačte, že mě chcete zachránit, utíkejte, jako byste mě chtěly zadržet, a uvidíte, že přijdete pozdě." Žila jsem vlastně jen proto, že si přály mou smrt. Zuřivá chuť někomu škodit a někoho trápit se mezi lidmi brzy otupí, v klášterech však nikdy. Tehdy jsem začala přemýšlet o svém minulém životě a napadalo mi, abych dala soudně zrušit svůj slib. Zpočátku jsem o tom jen neurčitě snila. Byla jsem sama, opuštěná, bez pomoci, jak tedy provést věc tak těžkou i pro toho, kdo se má o koho opřít? Ale přesto mi ta myšlenka přinesla útěchu, byla jsem klidnější, rozvážnější, snažila jsem se uvarovat trestů a trpělivě jsem snášela ty, které mě postihly. Jeptišky si všimly té změny a překvapila je: jejich zlomyslnosti naráz ustaly, jako se zbabělý nepřítel obrátí na útěk, když narazí na nečekaný odpor. Ráda bych se vás, pane markýzi, zeptala, čím to, že zoufalou jeptišku nenapadne zapálit klášter, ačkoliv jí projdou hlavou nejrůznější zkázonosné myšlenky. Opravdu mě to nenapadlo, ani nic podobného, třebaže je to to nejsnazší: stačilo by jen, když je silný vítr, zanést svíčku na půdu, do dřevníku nebo na chodbu. Ale klášter jakživ nikdo nepodpálil; a přece se za takových okolností otvírají dveře a utíká, kdo může. Je to snad proto, že má člověk strach o sebe a o ty, které má rád, a že je mu proti mysli zachránit se stejným způsobem jako ty, které nenávidí? Ale to je úvaha příliš hluboká, aby mohla být pravdivá. Diderot, Denis: Jeptiška, Rameaův synovec, Jakub fatalista a jeho pán, Odeon, Praha 1977 (přel. V.Smetanová)