Jonathan Swift: Gulliverovy cesty Díl I. Cesta do Liliputu Kapitola 6 Liliputští obyvatelé. Jejich věda, zákony a zvyky. Výchova dětí. Jak žil spisovatel v té zemi. Zamýšlím sice ponechat si popis toho císařství do zvláštního pojednání, prozatím jsem však ochoten vyhovět zvědavému čtenáři, aby měl celkový názor. Ježto domorodci měří obyčejně necelých šest palců, všichni ostatní živočichové, jakož i rostliny a stromy mají velikost přesně podle nich. Tak na příklad nejvyšší koně a voli jsou vysocí čtyři až pět palců, ovce ponejvíce půldruhého palce. Husy jsou velké asi jako vrabec, a tak postupně níže až k nejmenším věcem, které pro mne byly skoro neviditelné. Jenže příroda uzpůsobila oči Liliputánů tak, že vidí všechno pořádně. Vidí velmi přesně, třebaže ne tuze daleko. Na důkaz toho, jak ostře vidí, uvádím, že jsem sledoval s velkým potěšením, jak stahoval kuchař skřivánka, který nebyl ani jako obyčejná moucha. A jak navlékala dívka hedvábí do neviditelné jehly. Nejvyšší stromy měří u nich asi sedm stop, totiž některé stromy ve velkém královském sadu, na jejichž vrchol jsem zaťatými pěstmi tak právě dosáhl. Ostatní rostliny jsou ve stejném poměru. To vše přenechávám Čtenářově obraznosti. Tentokrát povím něco málo o jejich vědě, která u nich už mnoho věků zkvétá ve všech odvětvích. Píší však velmi podivně, totiž ani zleva napravo jako Evropané, ani zprava nalevo jako Arabové, ani shora dolů jako Číňané, ani zdola nahoru jako Kaskagové, nýbrž napříč přes papír z rohu do rohu jako urozené dámy v Anglii. Mrtvé pochovávají hlavou přímo dolů. Domnívají se totiž, že za jedenáct tisíc měsíců zase všichni povstanou a za tu dobu se země (kterou pokládají za plochou) obrátí na ruby, a tak budou při zmrtvýchvstání státi zase na nohou. Jejich vzdělanci přiznávají, že je ta nauka směšná, ale provádí se to stále, aby se vyhovělo lidu. Některé zákony a zvyky toho císařství jsou velmi zvláštní. Kdyby se tolik nepříčily zákonům a zvykům mé drahé vlasti, byl bych v pokušení říci něco na jejich obhajobu. Třeba si jen přáti, aby se též zachovávaly. První, o čem se zmíním, týká se udavačů. Všechny zločiny proti státu se trestají nejvýš přísně. Ale vyjde-li u soudu jasně najevo, že je obžalovaný nevinen, je žalobce ihned potupně popraven. A nevinně nařčený dostane z jeho majetku nebo pozemků čtyřnásobnou odměnu za ztrátu času, za nebezpečí, jemuž byl vystaven, za útrapy v žaláři a za všechny výdaje, spojené s obhajobou. Nestačí-li kapitál, doplatí mu to štědře koruna. Císař mu též veřejně projeví svou přízeň a v celém hlavním městě se vyhlásí, že je nevinen. Podvod je u nich větším zločinem než krádež, a proto jen málokdy jej netrestají smrtí. Tvrdí, že opatrností a bdělostí spolu se zdravým rozumem uchrání člověk majetek před zloději, ale proti větší zchytralosti je poctivost bezbranná. A protože je nezbytno, aby se v stálém obchodním styku prodávalo a kupovalo a dávalo na úvěr, tam, kde je podvod dovolen a mlčky se trpí anebo se podle zákona netrestá, na poctivého kupce se vždycky vyzraje a darebák toho využije. Pamatuji se, že jsem se jednou přimlouval u císaře za zločince, který poškodil svého pána o velkou částku, kterou přijal na poukaz a potom s ní utekl. Když jsem řekl Jeho Veličenstvu, abych to oslabil, že je to pouhá zpronevěra, zhrozil se císař, že uvádím na obhajobu největší přitěžující okolnost zločinu. Nenapadlo mě vskutku nic, co bych mu na to řekl, leda všední odpověď, že různé národy mají různé zvyky. Přiznám se, že jsem se do duše styděl. Říkává se, že odměna a trest jsou stěžeje, na nichž se otáčí celá vláda. A přece jsem nepozoroval, že by tu zásadu kromě Liliputánů ještě nějaký národ prováděl. Každý, kdokoliv tam dostatečně prokáže, že třiasedmdesát měsíců zachovával přísně zákony vlasti, má nárok na jisté výsady podle stavu a životních poměrů a na přiměřenou částku z jistiny, která je na to určena. Rovněž nabude titulu snilpala neboli ctitele zákona, který se připojí k jeho jménu, ale nedědí se. Když jsem jim vyprávěl, že u nás přidržují k zákonu jenom pokutami a po odměnách není ani potuchy, pokládali to za státnickou chybu. Z toho důvodu vytvářejí Sochu Spravedlnosti, která je na soudech, se šesti očima, vpředu se dvěma, vzadu rovněž a po stranách po jednom, aby tak znázornili obezřetnost. V pravé ruce má otevřený měšec zlata a v levé meč v pochvě, aby tak naznačili, že je ochotnější odměňovat než trestat. Při výběru osob do úřadů hledí více na mravní zachovalost nežli na schopnosti. Ježto vláda je lidstvu nutná, mají za to, že stačí obyčejná míra lidského rozumu na kterýkoliv obor a že vůbec nebylo v záměru Prozřetelnosti, aby byla správa veřejných věcí tajemstvím, které pochopí jenom několik povznesených duchů, jací se nerodí za sto let ani tři. Myslí však, že pravdomluvnosti, spravedlivosti, mírnosti a podobných vlastností je schopen každý. Projevování těchto ctností, zvlášť když k nim ještě přistoupí zkušenost a dobrý úmysl, svědčí u každého o tom, že je schopen sloužit vlasti, mimo obory, vyžadující zvláštního výcviku. Zato nedostatek mravních ctností nelze podle nich nahradit vynikajícími vlastnostmi duševními, takže lidem takových vlastností není možno svěřovat úřady. A chyby, kterých se člověk dopustí z neznalosti s ctnostným úmyslem, nebudou nikdy pro obec tak neblahé jako jednání člověka, který má sklon ke špatnostem a umí je dobře uplatnit a obhájit. Díl III. Cesta do Laputy, Balnibarbi, Luggnaggu, Glubbdubdribu a do Japonska Kapitola 5 Spisovatel smí zhlédnout velkou akademii Lagadskou. Obšírný popis akademie. Jakým uměním se tam věnují profesoři. Akademie není jediná celistvá budova, nýbrž souvislá řada domů po obou stranách ulice, která zpustla, byla zakoupena a upravena pro ten účel. Správce mě velmi vlídně přijal a pak jsem do akademie docházel mnoho dní. V každé místnosti je jeden nebo více vynálezců a myslím, že jsem byl jistě nejméně v pěti stech místnostech. Nejprve jsem uviděl yyzáblého člověka s umouněnýma rukama i tváří, s dlouhými rozcuchanými vlasy i vousy, všelijak umazanými. Jeho šaty, košile i kůže měly stejnou barvu. Obíral se už osm let s vynálezem, jak vyloučit z okurek sluneční paprsky, které by se pak vpravily do neprodyšně zapečetěných lahví a za drsného, nevlídného léta vypouštěly, aby zahřívaly vzduch. Řekl mi, že za dalších osm let bude bezpochyby moci zásobovat guvernérovy zahrady laciným slunečním světlem. Postěžoval si mi však, že mu došel kapitál, a prosil mě snažně, abych mu dal něco na povzbuzení vynalézavosti, už také proto, že byly okurky toho léta velmi drahé. Dal jsem mu malý dárek. Velmož mě schválně založil penězi, věda o tom, jak ždímají každého návštěvníka. Viděl jsem jiného vynálezce, jak se snažil přepražit led v střelný prach. Ukázal mi též pojednání o kujnosti ohně, které napsal a hodlal vydat. Byl tam veledůmyslný stavitel, který vymyslil nový způsob stavění domů, počínajíc od střechy dolů k základům, a ospravedlňoval mi jej tím, že si důvtipný hmyz, včely a pavouci, vedou stejně. Byl tam slepec od narození, který měl několik učňů, stižených stejnou vadou. Zabývali se tím, že míchali malířům barvy. Rozeznávali je podle návodu učitelova hmatem a čichem. Měl jsem však smůlu, že tehdy ještě nepokročili dost daleko v učení, a též profesor se zpravidla mýlil. Toho umělce podporuje a váží si ho celý cech. V jiné místnosti mě velmi potěšil vynálezce, který vymyslil plán, jak orati půdu vepři, aby se ušetřilo pluhů, dobytka a práce. Ten způsob záleží v tom; na jitru půdy se zahrabe na šest palců od sebe do hloubky osmi palců hojně žaludů, bukvic a kaštanů a jiného rostlinného krmiva, jež mají ta zvířata nejraději. Potom se vyžene na pole šest set nebo i více vepřů a ti za několik dní přeryjí úplně půdu, jak se shánějí po žrádle, a tak ji připraví na setí a zároveň ji svým trusem pohnojí. Při pokuse shledali, že to stojí mnoho peněz a námahy a sklizeň nebyla skoro žádná. Není však pochyby, že se ten vynález dá ještě hodně zdokonalit. Šel jsem do jiného pokoje, ověšeného kolem dokola po stěnách a na stropě pavučinami mimo úzkou chodbu pro umělce, kterou vcházel a vycházel. Když jsem vstoupil, vzkřikl na mne, abych mu neporušil tkaniva. Želel té osudné chyby, které se lidstvo dosud dopouštělo, že totiž používalo bourců, když přece máme tolik domácího hmyzu, který nad ně nesmírně vyniká, neboť umí nejen příst, nýbrž i tkát. Dovozoval dále, že když upotřebíme pavouky, ušetříme si barvení hedvábí. O tom mě naprosto přesvědčil, když mi ukázal ohromné množství překrásně pestrobarevných much, jimiž krmí své pavouky. Ujišťoval mě, že pavučiny dostanou jejich zbarvení. A ježto měl mouchy všech odstínů, těšil se, že vyhoví vkusu každého, jen co najde pro mouchy vhodnou potravu,složenou z olejů a jiných klihovitých látek, aby mělo vlákno sílu a pevnost. Byl tam hvězdář, který si předsevzal připevnit na velkou větrnou korouhvičku radnice sluneční hodiny a upravit na nich roční i denní pohyb Země i Slunce tak, aby odpovídal každému závanu větru a shodoval se s ním. Navštívil jsem ještě mnoho jiných síní, ale nebudu čtenáře obtěžovat všemi zvláštnostmi, jež jsem spatřil, neboť mi záleží na stručnosti. Zhlédl jsem dosud jen jednu stranu akademie. Její druhá strana je vyhrazena pěstitelům spekulativní vědy. O těch ještě promluvím, jen co se zmíním o jiné věhlasné osobnosti, jíž tam říkají universální umělec. Řekl nám, že se už třicet let v myšlenkách obírá se zdokonalením lidského života. Měl dvě prostorné místnosti, plné báječných zvláštností, a zaměstnával padesát lidí. Jedni zhušťovali vzduch v suchou, tuhou látku, a to tak, že z něho vylučovali dusík a filtrovali tekuté neboli kapalné částice. Druzí změkčovali mramor na polštáře a jehelníčky. Další zase proměňovali živému koni kopyta v kámen, prý aby se nezchvátil. Umělec právě pracoval na dvou velkých plánech. První bylo osévání půdy plevami, v nichž, jak tvrdil, je obsažena pravá klíčivá síla. Dokázal to několika pokusy, jež jsem však nepochopil, nejsa v tom dosti zběhlý. Druhý plán směřoval k tomu, zamezit u dvou jehňat vzrůst vlny jakousi směsí klí, nerostů a bylin, která se jim natírala zevně. Těšil se, že v dohledné době rozplemení chov holých ovcí po celém království. Přešli jsme na druhou stranu, do druhé části akademie, kterou zaujímali, jak jsem už řekl, badatelé ve spekulativní vědě. Nejprve jsem uviděl ve velké místnosti profesora obklopeného čtyřicíti žáky. Když jsme se pozdravili, všiml jsem si, že hledí vážně na rámec, zaujímající větší část místnosti do šířky i do délky. Řekl mi, že se snad divím, že se obírá s plánem zdokonalit praktickým a mechanickým řízením spekulativní vědu. Však prý svět brzy pozná jeho užitečnost. Lichotil si, že se dosud v žádné hlavě nevylíhla velkolepější myšlenka. Každý prý ví, jak lopotné bývá osvojit si umění a vědy. Podle jeho vynálezu může i naprostý nevzdělanec za málo peněz s nepatrnou tělesnou námahou psát knihy o filosofii, básnictví, státovědě, právnictví, matematice a theologii, aniž na to potřebuje nadání nebo studia. Potom mě zavedl k rámci, po jehož stranách byli seřazeni všichni jeho žáci. Rámec měřil do šířky a do délky dvacet stop a stál uprostřed místnosti. Na povrchu se skládal z rozmanitých kousků dřeva velikosti asi hráčské kostky, některé však byly větší než ostatní. Byly vesměs spojeny tenkými drátky. Ty kousky dřeva byly na všech plochách polepeny papírem a na těch papírcích byla napsána všechna slova jejich řeči ve všech způsobech, časech a pádech, jenže beze všeho pořádku. Profesor mě požádal, abych dával pozor, neboť se chystal spustit stroj. Na jeho rozkaz uchopil každý žák železnou kliku, jakých bylo na okrajích rámce upevněno čtyřicet, a naráz jimi otočili, takže se pořad slov nadobro změnil. Potom kázal šestatřicíti hochům, aby potichu přečtli rozmanité řádky, jak se objevily na rámci. Když našli pohromadě tři nebo čtyři slova, která by mohla tvořit část věty, nadiktovali je čtyřem zbývajícím hochům, a ti je hned zapisovali. Ta práce se opakovala třikrát až čtyřikrát a stroj byl sestaven tak, že se slova při každém otočení posouvala na nové místo, podle toho, jak se dřevěné kostky obracely. Mladí studenti se s tím lopotili šest hodin denně. Profesor mi ukázal několik velkých foliantů kusých vět, které už sebral a hodlal stmelit a tak na základě tohoto bohatého materiálu poskytnouti světu úplný svod všech umění a věd. Ale bylo by prý možno ještě jej zdokonalit a hodně usnadnit, kdyby se veřejnou sbírkou opatřil kapitál na to, aby se v Lagadu postavilo a spustilo pět set takových rámců a ředitelé se zavázali, že své sbírky sjednotí. Ujišťoval mě, že ten vynález zaměstnával všechno jeho myšlení už od mládí a že na svůj rámec vyčerpal celý slovník, a přesně vypočítal číselný poměr částic, podstatných jmen, sloves a jiných částí řeči v knihách. Vzdal jsem tomu slovutnému pánovi nejponíženější díky za jeho sdílnost a slíbil mu, že poštěstí-li se mi někdy vrátit se do vlasti, prohlásím ho po právu za jediného vynálezce toho báječného stroje. Požádal jsem ho též o dovolení, abych si směl obkreslit ně papír jeho podobu a složení. Řekl jsem mu, že u nás v Evropa mají učenci ve zvyku vykrádat si navzájem své vynálezy. To má aspoň tu výhodu, že vznikne polemika o to, komu vlastně vynález patří. Já ovšem dám pozor, aby se mu dostalo té cti cele bez soupeře. Dále jsme přišli do školy řečí, kde seděli tři profesoři a radili se o opravě řeči své vlasti. První návrh byl: zkrátit hovor stažením mnohoslabičných slov v jednoslabičná a vynecháním sloves a příčestí, poněvadž ve skutečnosti jsou všechny myslitelné věci toliko podstatná jména. Druhý návrh byl: odstranit všechna slova vůbec. Ten plán doporučovali v zájmu zdraví i stručnosti. Je přece jasné, že každým slovem, které promluvíme, stravují se nám poněkud plíce a ubývá jich a život se nám tím ukracuje. Vymyslili tedy vhodný prostředek proti tomu. Ježto slova jsou jen názvy věcí, bude lidem pohodlnější nosit s sebou věci potřebné na vyjádření každého předmětu, o němž chtějí právě rozmlouvat. Tento vynález by se byl jistě zavedl k nemalému pohodlí i zdraví jednotlivců, kdyby nebyly ženy spolu se sprosťáky a negramotnými lidmi pohrozily, že se vzbouří, nebudou-li smět volně mluvit jazykem po způsobu předků. Takovým nenapravitelným a nesmiřitelným nepřítelem vědy je prostý lid. Přesto se mnozí největší učenci a mudrci přidržují nové soustavy vyjadřování věcmi; ta má jen jednu nevýhodu. Když je totiž předmět něčí řeči příliš obsáhlý nebo rozmanitý, musí nezbytně nosit na zádech větší ranec věcí, nemá-li dosti peněz na to, aby ho provázeli dva silní sluhové. Často jsem viděl dva takové mudrce, kteří se prohýbali pod tíhou svých uzlíků jako u nás podomní obchodníci. Když se setkali na ulici, složili svá břemena, otevřeli pytle a hodinu spolu rozmlouvali. Potom složili náčiní, pomohli si navzájem naložit břemena a rozloučili se. Pro krátké rozmluvy může člověk nosit s sebou náčiní v kapsách nebo pod paží. To mu sdostatek poslouží a doma se stejně nemůže octnout v úzkých. Proto také bývá v místnosti, kde se scházejí lidé pěstující toto umění, po ruce plno nezbytných věcí, poskytujících látku k tomuto umělému rozhovoru. Jinou předností tohoto vynálezu bude, že se stane mezinárodní řečí, srozumitelnou všem kulturním národům, jejichž nářadí i nádobí bývá téměř stejné nebo tak podobné, že se jeho účel lehce pochopí. A tak budou vyslanci s to, vyjednávat s cizími knížaty nebo ministry, i když jim bude jejich mluva naprosto neznámá. Byl jsem v matematické škole, kde vyučoval učitel žáky methodou, jakou si nedovedeme v Evropě ani představit. Poučka a důkaz byly na tenké oplatce pěkné napsány inkoustem složeným z mozkové tekutiny. Student musí spolknout oplatku na lačný žaludek a po tři dny smí jíst jen chléb a pít vodu. Když se oplatka stráví, vystoupí tekutina do mozku a zároveň s ní i poučka. Ale dosud to nemělo patřičného účinku, jednak pro chyby v množství nebo v složení tekutiny, jednak též pro svévolnost jinochů. Těm se ta pilulka tak hnusí, že se obyčejně odkradou a vyvrhnou ji, dříve než může účinkovat. Také se nedali dosud přimět k tomu, aby zachovávali újmu tak dlouho, jak žádá předpis. Swift, J: Gulliverovy cesty, přel. A.Skoumal, Praha 1953