Voltaire: Candide neboli Optimismus Kapitola IV Jak se Candide setkal se svým bývalým učitelem filosofie, doktorem Panglosem, a co z toho vzešlo Candide, jat více soucitem než hrůzou, dal tomuto strašnému žebrákovi dva zlaté, které dostal od svého počestného anabaptisty Jakuba. Přízrak se na něho podíval upřeně, vypukl v pláč a vrhl se mu kolem krku. Poděšený Candide ucouvl. „Ach," pravil ubožák druhému ubožákovi, „nepoznáváte už svého drahého Panglose?" – „Co to slyším? To jste vy, můj drahý učiteli! Vy, v tomto hrozném stavu! Jaké neštěstí vás potkalo? Proč nejste již v nejkrásnějším ze zámků? Co se stalo se slečnou Kunigundou, perlou dívek, mistrovským dílem přírody?" – „Jsem vysílen," pravil Panglos. Candide ho hned zavedl do stáje anabaptistovy a tam mu dal sníst kousek chleba. A když se Panglos posilnil, zeptal se ho: „Nuže, co je s Kunigundou?" – „Je mrtva," odpověděl filosof. Při tomto slově Candide omdlel. Jeho přítel ho vzkřísil trochou špatného octa, který náhodou byl ve stáji. Candide zase otevřel oči. „Kunigunda je mrtva! Ach, nejlepší ze světů, kde jsi? Ale na jakou nemoc zemřela? Nebylo to snad proto, že viděla, jak mě vyhánějí velkými kopanci z krásného zámku jejího pana otce?" – „Nikoli," pravil Panglos, „bulharští vojáci jí rozpárali břicho, když byla předtím znásilněna tolikrát, jak jen je možno; panu baronovi, který ji chtěl bránit, rozbili hlavu; paní baronka byla rozsekána na kusy; s mým ubohým svěřencem naložili zrovna tak jako s jeho sestrou; a co se týče zámku, nezůstal z něho kámen na kameni, ani jedna stodola, ani jedna ovce, ani kachna, ani strom. Ale byli jsme dobře pomstěni, neboť Abarové udělali totéž v jednom sousedním baronství, které náleželo jednomu pánu bulharskému." Při této řeči Candide zase omdlel. Ale když se vzpamatoval a řekl všechno, co musil říci, zeptal se na příčinu a na účinek a na dostatečný důvod, který přivedl Panglose do tak ubohého stavu. „Ach," pravil Panglos, „byla to láska; láska, utěšitelka pokolení lidského, udržovatelka vesmíru, duše všech citlivých bytostí, něžná láska." – „Běda," řekl Candide, „poznal jsem ji, tuto lásku, tuto vládkyni srdcí, tuto duši naší duše; nevynesla mi nikdy nic než jedno políbení a dvacet kopanců do zadku. Jak mohla tato krásná příčina způsobit u vás tak hrozný účinek?" Panglos odpověděl těmito slovy: „Milý Candide, znal jste Paquettu, onu hezkou komornou naší vznešené baronky; v jejím náručí jsem ochutnal rajských rozkoší a ty způsobily, že mě sžírá toto pekelné trápení: byla jím nakažena a snad na ně zemřela. Tento dárek dostala Paquetta od jednoho velmi učeného františkána, který jej měl z původního pramene, neboť jej dostal od jedné staré hraběnky, která jej obdržela od kapitána jízdy, který za něj vděčil jedné markýze, která jej dostala od svého pážete, kterému jej daroval jistý jesuita, který, když byl novicem, jej dostal přímo od jednoho ze společníků Kryštofa Kolumba. Co se mne týče, nedám jej nikomu, neboť umírám." „Ó Panglosi," zvolal Candide, „toť zvláštní rodokmen! Nebyl jeho zakladatelem ďábel?" – „Naprosto ne," odpověděl onen velký muž, „byla to nezbytná věc na nejlepším ze světů, nutná přísada. Neboť kdyby Kolumbus nebyl dostal na jednom americkém ostrově tuto nemoc, která otravuje zdroje plození, která dokonce často plození brání a zřejmě je opakem velkého cíle přírody, neměli bychom ani čokoládu, ani červcové barvivo. Třeba ještě připomenout, že až dodnes je na naší pevnině tato nemoc pro nás příznačná, stejně jako učené hádky. Turci, Indové, Peršané, Číňané, Siamci a Japonci ji ještě neznají, ale je dostatečný důvod, aby ji i oni za několik století poznali. Zatím učinila podivuhodný pokrok mezi námi a zvláště v armádách, které rozhodují o osudu států a jsou složeny z počestných žoldnéřů, dobře vychovaných. Možno směle tvrdit, že když třicet tisíc mužů bojuje v spořádané bitvě proti vojsku stejně početnému, je na každé straně asi dvacet tisíc nakažených." „Toť podivuhodné," pravil Candide, „ale musíte se dát léčit." – „A jak bych mohl?" řekl Panglos. „Nemám groše, příteli, a na celé zeměkouli není možno ani si dát pustit žilou, ani vzít klystýr, nezaplatíme-li nebo není-li někdo, kdo by zaplatil za nás." Tato poslední slova přiměla Candida k rozhodnutí; šel se vrhnout k nohám dobročinného anabaptisty Jakuba a vylíčil mu tak dojemně stav, v němž se octl jeho přítel, že dobrák neváhal ujmout se doktora Panglose a dal ho léčit na své útraty. Při léčení ztratil Panglos jen jedno oko a jedno ucho. Poněvadž pěkně psal a vyznal se dokonale v počtech, udělal ho anabaptista Jakub svým účetním. Když po dvou měsících byl nucen odjet za obchodními záležitostmi do Lisabonu, vzal s sebou na loď oba filosofy. Panglos mu vysvětlil, že všechno je tak dobré, že to ani nemůže být lepší. Jakub nebyl toho mínění. „Lidé jistě poněkud zkazili přírodu," říkal, „poněvadž se nenarodili vlky, a přece se vlky stali. Bůh jim nedal ani čtyřiadvacetiliberní děla, ani bajonety, a oni si zhotovili bajonety i děla, aby se ničili. Mohl bych také uvést úpadky a justici, která se zmocňuje majetku bankrotářů a připravuje oň věřitele." – „To všechno bylo nezbytné," odpověděl jednooký doktor, „a z neštěstí jednotlivců vzniká všeobecné blaho, takže čím více je jednotlivých neštěstí, tím více je všechno dobré." Zatím co rozumoval, obloha se zatáhla, větry prudce zafučely ze všech čtyř světových stran a loď byla zachvácena nejhroznější bouří zrovna před lisabonským přístavem. Kapitola XXVIII Co se přihodilo Candidovi, Kunigundě, Panglosovi, Martinovi a ostatním „Odpusťte ještě jednou," řekl Candide baronovi, „odpusťte, ctihodný otče, že jsem vás probodl mečem." – ,,Nemluvme již o tom," řekl baron, „byl jsem trochu prudký, přiznávám to; ale protože chcete vědět, jakou náhodou se stalo, že jste mě našel na galejích, řeknu vám, že když jsem byl vyléčen ze svého poranění bratrem klášterním lékárníkem, byl jsem přepaden a unesen skupinou Španělů; dali mě do vězení v Buenos Aires v době, kdy má sestra odtamtud odjela. Žádal jsem, abych se směl vrátit do Říma k otci generálovi našeho řádu. Byl jsem jmenován, abych zastával funkci almužníka pana francouzského vyslance v Cařihradě. Nebyl jsem ve službě ani týden, když jsem jeden večer potkal mladého ikoglana, velmi pěkně urostlého. Bylo velmi horko a mladík se chtěl jít koupat; použil jsem té příležitosti, abych se též vykoupal. Nevěděl jsem, že je to velký zločin, najdou-li křesťana nahého s mladým musulmanem. Kádí mi dal vysázet sto ran holí na chodidla a odsoudil mě na galeje. Myslím, že se nikdy nestala hroznější nespravedlnost. Ale chtěl bych vědět, proč je má sestra v kuchyni transylvanského panovníka uprchlého k Turkům." „A což vy, můj drahý Panglosi," zeptal se Candide, „jak je to možné, že se s vámi shledávám?" – „Je pravda," řekl Panglos, „že jste mě viděl věšet; měl jsem být vlastně upálen; ale pamatujete se, že lilo, když mě chtěli upalovat. Bouře byla tak prudká, že se vzdali naděje, že zapálí oheň. Byl jsem tedy oběšen, protože se nedalo nic jiného dělat. Jakýsi ranhojič koupil mé tělo, odnesl mě domů a začal mě pitvat. Nejprve provedl křížový řez od pupku až ke klíční kosti. Nemohli mě hůř pověsit, než mě pověsili. Mistr popravčí svaté inkvisice, který byl podjáhnem, upaloval lidi opravdu znamenitě, ale nebyl zvyklý věšet; provaz byl mokrý, špatně klouzal, a zadrhl se; zkrátka dýchal jsem ještě. Po křížovém řezu jsem vykřikl tak silně, že můj ranhojič padl naznak, a domnívaje se, že pitvá ďábla, utekl, umíraje strachem, a při útěku upadl ještě na schodech. Na ten hluk přiběhla ze sousedního pokojíku jeho žena; uviděla mě nataženého na stole s mým křížovým řezem; dostala ještě větší strach než její muž, utekla a padla na něho. Když se trochu vzpamatovali, zaslechl jsem, jak ranhojičova žena říká svému muži: ,Můj milý, jak ti to také napadlo, pitvat kacíře? Nevíš, že v těle těch lidí je vždycky ďábel? Jdu hned pro kněze, aby z něho ďábla vyhnal.' Zachvěl jsem se hrůzou při těch slovech, sebral jsem zbytek svých sil a vzkřikl jsem: ,Mějte se mnou slitování!' Nakonec si portugalský lazebník dodal odvahy; sešil mi kůži; jeho žena dokonce o mne pečovala; za čtrnáct dní jsem byl na nohou. Lazebník mi našel místo lokaje u jednoho maltézského rytíře, který jel do Benátek; když však můj pán neměl, z čeho by mě platil, vstoupil jsem do služby k jednomu benátskému kupci a jel jsem s ním do Cařihradu. Jednoho dne mi napadlo vstoupit do mešity; byl tam jen starý imám a mladá pobožná žena, velmi hezká, která odříkávala své modlitby; její ňadra byla zcela odhalena a mezi prsy měla zastrčenu kytku z tulipánů, růží, sasanek, pryskyřníků, hyacintů a prvosenek; kytička jí spadla na zem; zvedl jsem ji a znova jsem ji zastrkával s velmi uctivou horlivostí. Trvalo to tak dlouho, že se imám rozzlobil, a vida, že jsem křesťan, volal o pomoc. Zavedli mě ke kádímu a ten mi dal vysázet sto ran holí na chodidla a poslal mě na galeje. Byl jsem přikován zrovna na té galeji a na touž lavici jako pan baron. Na té galeji byli též čtyři mladíci z Marseille, pět neapolských knězi a dva mniši z Korfu. Ti nám řekli, že se podobné příhody stávají denně. Pan baron tvrdil, že se mu stalo větší bezpráví než mně; já jsem tvrdil, že je mnohem spíše dovoleno zastrčit kytku za ňadra ženy než být nahý ve společnosti nějakého ikoglana. Hádali jsme se neustále a dostávali jsme dvacet ran býkovcem denně, když vás příčinný sled událostí tohoto světa zavedl na naši galéru a když jste nás vykoupil." – „Nuže, můj drahý Panglosi," řekl mu Candide, „když jste byl oběšen, pitván, zbit a když jste vesloval na galejích, myslil jste si stále, že všechno na tomto světě je zařízeno co nejlépe?" – „Jsem stále téhož mínění," odpověděl Panglos, „vždyť jsem filosof. Nebylo by ode mne pěkné, kdybych něco odvolával. Leibniz přece nemůže mít nepravdu a předem stanovený soulad je ostatně nejkrásnější věcí na světě, stejně jako plnost a jemná hmota." Voltaire: Romány a povídky, SNKLHU, Praha 1960 (přel. R.Souček)