Gottfried August Bürger:

Podivuhodné cesty po vodě i souši, polní tažení a veselá dobrodružství barona Prášila, jak je při víně vypravuje v kruhu svých přátel


Desáté námořní dobrodružství
Druhá cesta na Měsíc
Do jižních moří jsme dopluli jako po medu. Nepřihodilo se nám, ani co by vrabce zajímalo. Spatřili jsme jen několik létajících mužů a žen, kteří hopsali mezi nebem a zemí menuet, metali kozelce a prováděli podobné hlouposti. Osmnáctého dne, když jsme míjeli ostrov Otahiti, zvedla smršť naši loď nejméně tisíc mil nad mořskou hladinu a pořádně dlouho nás tam držela na holičkách. Ale potom jsme dostali čerstvý vítr do plachet a teď to šlo jako když bičem mrská neuvěřitelnou rychlostí dál. Bloudili jsme šest neděl po nebi, než jsme objevili kulatou oslnivou pevninu, třpytící se ostrov.
Když jsme vpluli do prostorného přístavu a pohodlně vystoupili na molo, s údivem jsme zjistili, že tato země je obydlená. Hluboko pod sebou jsme viděli jiný ostrov, pokrytý městy, lesy, horami, řekami a jezery. Byla to naše Země.
Na Měsíci, neboť ten oslnivý ostrov, na němž jsme kotvili, byl Měsíc, jsme spatřili obrovité bytosti, jezdící na tříhlavých supech. Abyste si učinili přibližnou představu o hrozivých rozměrech těchto ptáků, musím vás poučit, že rozpětí jejich křídel bylo šestkrát větší než nejdelší ráhno na naší lodi. Jako my jezdíme na koních, poletují obyvatelé Měsíce na těchto supech.
Král právě vedl válku se Sluncem a nabídl mi důstojnické místo, avšak odmítl jsem tuto čest, jíž mě Jeho Veličenstvo chtělo zaskočit.
Všechno je tam nezvykle veliké. Na příklad obyčejná moucha není o mnoho menší než naše ovce. Nejstrašlivější válečnou zbraní Měsíčňanů jsou ředkvičky. Vrhají jimi jako oštěpy, které okamžitě usmrcují každého, kdo je jimi sebeméně zasažen. Za štíty slouží Měsíčňanům houby, a když přejde sezóna ředkviček, nahrazují je chřestem.
Setkal jsem se zde také s několika obyvateli Psí hvězdy. Na meziplanetární cesty je žene vrozený obchodní duch. V obličeji se podobají buldokům; oči mají po obou stranách čenichu, či spíše po obou stranách spodního konce nosu. Nemají víček, a když jdou spát, zakrývají si zornice jazykem. Obyčejně jsou vysocí dvacet stop, kdežto žádný Měsíčňan nemá pod míru šestatřiceti stop.
Pro naše uši zní jméno obyvatelů Měsíce trochu legračně, nazývají se Vařinožci, protože připravují své pokrmy na ohni jako my.
Ostatně při jídle nekradou zbytečně pánubohu čas, neboť jen otevřou levou stranu žaludku a vstrčí tam celou předloženou porci. Pak ji zase zavřou a otevřou ji ve stejný den až za měsíc. Tak snědí za rok pouze dvanáct obědů. Myslím, že tomuhle zařízení by dal přednost každý, kdo nenávidí nezřízené hýření a nenažranost.
Slasti lásky jsou na Měsíci španělskou vesnicí, neboť Vařinožci i ostatní tvorové jsou všichni jednoho pohlaví. Všechno roste na stromech, které se rozeznávají podle plodů a velikosti listů.
Stromy, na nichž rostou Vařinožci, jsou nesrovnatelně krásnější než ostatní. Mají mohutné, rovné větve a listí barvy masa. Tyto stromy nesou ořechy přibližně šest stop veliké. Když ořechy dozrají, což lze poznat podle změny barvy, s puntičkářskou pečlivostí se očešou a libovolně dlouho uskladní. Jakmile je třeba jádra ořechů oživit, naházejí se prostě do kotle s vroucí vodou.
Po několika hodinách tvrdé skořápky prasknou a vyskočí nový Vařinožec. Ještě dřív než přijdou na světlo boží, je jejich duch obdařen schopnostmi pro určité povolání. Z jedné skořápky vyrukuje voják, z jiné se vyloupne filosof, z třetí se vyklube kněz, ze čtvrté se prodere advokát, z páté statkář, ze šesté sedlák atd.
Každý, jakmile otevře oči, zdokonaluje se ihned prakticky v tom, co dosud znal jen teoreticky. Je skoro nemožné s jistotou určit, co ve skořápce vězí. Za mého pobytu tam působil jakýsi měsíční prorok a nabubřele prohlašoval, že rozlouskl toto tajemství, ale kdekdo o něm říkal, že si nevidí do papuly, a pokládali jej za nemocného.
Když Luňané zestárnou, neumírají, nýbrž se rozplynou ve vzduchu a vítr je odvane jako dým. Pít nemusejí, neboť nic nevyměšují. Na rukou mají jen jediný prst, kterým dokážou udělat všechno stejně dobře a často mnohem líp než my, pětiprsťáci.
Hlava jim roste pod pravou paží. Když se vydají na nějakou cestu nebo jdou do zaměstnání, kde se musejí rychle pohybovat, obvykle ji nechávají doma; přitom se s ní mohou neustále radit, i kdyby byli třeba v Tramtárii.
Chce-li někdo z velkomožných Luňanů vědět, co se děje mezi prostým obyvatelstvem, nemá zapotřebí chodit mezi lid. Jednoduše zůstane doma, to znamená, že tělo zůstane u čtyř sloupů a pošle se ven jenom hlava. Ta se všude vetře inkognito a vrátí se s čerstvými zprávami, kdykoli se majiteli zlíbí.

  • Brüger, Gottfried August: Baron Prášil, přel. J.Kolář, Academia, Praha 2000