Jack London: Martin Eden Kapitola VII Od večera, kdy se poprvé setkal s Ruth Morseovou, uplynul týden intenzívní četby a Martin se stále ještě neodvažoval ji navštívit. Čas od času se vzchopil a chtěl ji zavolat, ale jeho rozhodnutí v náporu pochybností vždycky odumřelo. Nevěděl, která doba by byla pro návštěvu vhodná, ani neměl nikoho, kdo by mu to pověděl, a obával se, že se dopustí nenapravitelného přehmatu. Odtrhl se od svých starých kamarádů a oprostil od starých zvyků, a protože žádné nové kamarády neměl, nezbývalo mu nic než číst. Dlouhé hodiny, které tomu věnoval, by zahubily tucet párů běžných očí. On však měl oči silné a oporou jim bylo skvělé silné tělo. Kromě toho jeho mysl představovala pole neorané. Byla polem neoraným po celý jeho život, pokud jde o abstraktní knižní myšlení, a byla zralá k setbě. Jeho mysl nikdy žádné studium nevyčerpalo, a tak se zakusovala do knižních vědomostí ostrými zuby, které sousto nepouštěly. Koncem týdne se mu zdálo, že má za sebou staletí, tak vzdálený mu byl dřívější život a názory. Vadil mu však nedostatek průpravy. Pokoušel se číst knihy, které si žádaly léta předchozí odborné specializace. Jeden den věnoval četbě knihy o filozofii dávných věků a následujícího dne filozofii ultramoderní, takže se mu točila hlava z rozporných a protiřečících si myšlenek. Stejné tomu bylo s ekonomy. Na jedné polici v knihovně našel vedle sebe Karla Marxe, Ricarda, Adama Smithe a Milla a těžko pochopitelná tvrzení jednoho ekonoma naprosto neznamenala, že myšlenky druhého jsou překonané. Mátlo ho to, a přesto bažil po vědění. V jediném dni se začal zajímat o ekonomiku, průmysl a politiku. Když procházel Radničním parkem, povšiml si skupinky, v jejímž středu půl tuctu mužů s rozpálenými tvářemi a s povznesenými hlasy vedlo vážnou debatu. Připojil se k posluchačům a z úst lidových filozofů uslyšel nový, cizí jazyk. Jeden z nich byl tulák, druhý dělnický agitátor, třetí student práv a zbytek tvořili výřeční dělníci. Poprvé slyšel o socialismu, o anarchismu a o jednotné dani a poznal, že existují soupeřící sociální teorie. Slyšel stovky jemu nových odborných výrazů, neboť patřily myšlenkovým oblastem, o které zatím při své skrovné četbě ani nezavadil. Proto také nedokázal jednotlivé argumenty přesně sledovat, mohl jenom tušit a dohadovat se myšlenek skrytých v takových neznámých výrazech. A pak tam byl černooký číšník, který se hlásil k teozofii, odborové organizovaný pekař, který byl agnostik, stařec, který všechny okřikoval podivnou filozofií, že všechno, co je, je správné, a další starý člověk, který donekonečna rozkládal o kosmu a otcovském a mateřském atomu. Když šel Martin po několika hodinách pryč, měl z toho v hlavě zmatek a spěchal do knihovny, aby si vyhledal definice asi tuctu neobvyklých slov. A když z knihovny odcházel, nesl si pod paží čtyři svazky: ZÁKLADY TAJNÝCH NAUK Madame Blavatské, POKROK A CHUDOBU, PODSTATU SOCIALISMU a ZÁPASY NÁBOŽENSTVÍ A VĚDY. Naneštěstí začal se ZÁKLADY TAJNÝCH NAUK. Každá řádka se ježila dlouhými slovy, kterým nerozuměl. Seděl v posteli a do slovníku se díval častěji než do knihy. Vyhledal si tolik nových slov, že když se opět objevila, zapomněl zatím jejich význam a musel je hledat znovu. Vymyslel si, jakým způsobem si bude zapisovat definice do sešitu, a popisoval jednu stránku za druhou. A přesto pořád nerozuměl. Četl až do tří hodin ráno a v hlavě mu vřelo, ale nepochopil v textu ani jedinou podstatnou myšlenku. Zvedl hlavu a zdálo se mu, že se místnost zvedá vzhůru a že se naklání a prudce klesá jako loď na moři. Potom ZÁKLADY TAJNÝCH NAUK proklel a praštil s nimi přes pokoj, zhasl plyn a uložil se k spánku. Ani s dalšími třemi knihami neměl větší štěstí. Ne že by jeho mozek byl slabý nebo neschopný; dokázal by tyto myšlenky promýšlet, kdyby nepostrádal cvik a nechyběly mu myšlenkové nástroje potřebné k myšlení. Tušil to a nějakou dobu se zabýval nápadem, že nebude číst nic než slovník, dokud nezvládne každé jeho slovo. Poezie mu však byla útěchou a hodně ji četl, a přitom největší radost měl z prostších básníků, kterým lépe rozuměl. Miloval krásu a tu v poezii nacházel. Hluboce ho vzrušovala, stejně jako hudba, a třebaže to nevěděl, připravoval svou mysl na těžší práci, která měla teprve přijít. Stránky jeho mysli byly nepopsané a mnohé z toho, co přečetl a co se mu líbilo, se vrývalo bez námahy do těchto stránek, takže si brzy s velkým potěšením hlasitě anebo jen pro sebe vyzpěvoval melodii a krásu tištěných slov. Potom narazil na Gayleyho ANTICKÉ MÝTY a Bulfinchův VĚK BAJEK, které stály vedle sebe na regále v knihovně. Znamenalo to osvícení, velké světlo v temnotě jeho nevědomosti a četl poezii s ještě větší dychtivostí. Muž, který měl službu u pultu v knihovně, tam vídal Martina tak často, že začal být docela srdečný, a kdykoli Manin přišel, vždycky ho zdravil s úsměvem a pokývnutím. A právě to bylo příčinou, že se Martin něčeho odvážil. Když si u pultu pár knih vypůjčil, a zatímco mu ten muž razítkoval výpůjční lístky, Martin vyhrkl: „Poslyšte, já bysem se vás rád něco zeptal." Muž se usmál a zbystřil pozornost. „Když se člověk setká s mladou dámou a ta člověka pozve na návštěvu, jak brzo ji může navštívit?" Martin cítil, že ho košile škrtí a lepí se mu na ramena, jak se tou námahou potí. „Já bych řekl, že kdykoli," odpověděl muž. „Jenže tohle je jiný," namítl Martin. „0na totiž – víte, to je tak: možná že nebude doma. Chodí na univerzitu." „Tak tam půjdete znova." „Neřek jsem to přesné," doznal zajíkavě Martin a rozhodl se vydat se tomu člověku plně na milost a nemilost. „Já jsem jenom drsnej chlap a nemám žádný společenský zkušenosti. Ta dívka je něco úplně jinýho než já a já zas nemám nic z toho, jaká je ona. Nemyslíte si, že se zesměšňuju?" zeptal se najednou úsečně. „To ne, vůbec ne, určité ne," ujišťoval ho muž. „Váš dotaz sice zrovna nepatří do oblasti našeho oddělení, ale já vám s radostí pomohu." Martin se na něho s obdivem zadíval. „Kdybysem já to uměl takhle válet, tak by to bylo prima," řekl. „Co prosím?" „Chci říct, kdybysem uměl takhle pěkně mluvit, zdvořile a vůbec." „Ach tak," odpověděl muž s pochopením. „Která doba se nejlíp hodí na návštěvu? Odpoledne? – ale ne hned po jídle? Anebo večer? Nebo v neděli?" „Já vám poradím," řekl knihovník a tvář se mu rozzářila. „Zavoláte ji telefonem a zjistíte to." „To udělám," řekl, vzal si knihy, které si vybral, a chystal se k odchodu. Pak se obrátil a zeptal se: „Když hovoříte s mladou dámou – řekněme například slečnou Lizzie Smithovou – říkáte jí „Slečno Lizzie" nebo „Slečno Smithová?"?" „Říkejte „Slečno Smithová"," prohlásil autoritativně knihovník. „Říkejte jí „Slečno Smithová" stále – dokud se s ní víc nesblížíte." A tak měl Martin Eden problém rozřešený. „Zajděte k nám kdykoli, budu doma celé odpoledne," odpověděla do telefonu Ruth na jeho koktavou žádost, kdy by jí mohl vrátit vypůjčené knihy. Přišla mu sama otevřít a její ženské oči na něm ihned postřehly vyžehlené kalhoty a mírnou, třebaže nedefinovatelnou změnu k lepšímu. Zapůsobil na ni silně také jeho obličej. To jeho zdraví mělo v sobě cosi prudkého, jako by z něho přímo tryskalo a v mohutných vlnách na ni útočilo. Znovu pocítila ten nápor touhy přimknout se k němu, aby pocítila jeho teplo, a opět si překvapeně uvědomovala, jak silně na ni jeho přítomnost působí. A on naopak znovu prožíval závratné blaho, když se při pozdravu dotkl její ruky. Rozdíl mezi nimi spočíval v tom, že ona zůstala chladná a ovládala se, zatímco on v obličeji zrudl až po kořínky vlasů. Klopýtal jako prve nemotorně za ní a jeho ramena se nebezpečně pohupovala a kymácela. Jakmile se usadili v obývacím pokoji, připadal si klidnější, mnohem klidnější, než čekal. Ulehčila mu to a právě pro onu laskavou ušlechtilost, s jakou to učinila, ji miloval tím prudčeji. Nejdřív hovořili o knihách, které si vypůjčil, o Swinburnovi, pro kterého se nadchl, a o Browningovi, kterému nerozuměl, a Ruth vedla rozhovor od tématu k tématu a přitom v duchu řešila problém, jak by mu mohla pomoci. Už od prvního setkání na to často myslela. Chtěla mu pomoci. Zapůsobil na její soucit a něhu tak, jak nikdo předtím, a ten soucit nepramenil tolik z její nadřazenosti nad ním, jako spíš z jejích mateřských citů. Její soucit jistě není obyčejný, když muž, který je jeho příčinou, je natolik mužem, že v ní až budí panenské obavy a vzrušuje její mysl i tep podivnými myšlenkami a pocity. Znovu ji fascinovala jeho šíje a sladce ji vzrušoval nápad položit na ni své ruce. Připadalo jí to stále ještě jako výstřední myšlenka, ale už si na to více zvykala. Ve snu ji nenapadlo, že v takových detailech by se mohla projevovat počínající láska. A stejně ji ani ve snu nenapadlo, že cit, který v ní takto probouzí, je láska. Myslela si, že tento muž ji pouze zajímá jako neobvyklý typ, který má předpoklady v lecčems vyniknout, a dokonce ve svém zájmu viděla jistou filantropii. Nevěděla, že po něm touží. U něho tomu bylo jinak. Věděl, že ji miluje, a toužil po ní, jak dosud v životě nikdy po ničem netoužil. Již dříve měl rád poezii pro její krásu, ale od té doby, co se setkal s Ruth, rozevřely se před ním brány obrovského pole milostné poezie. Pomohla mu porozumět poezii víc než Bulfinch a Gayley. Před týdnem by verše jako: „Milenec šílený a bohem vyvolený polibkem umírá," asi nepoctil větší pozorností, ale teď se mu neustále v mysli vracely. Žasl nad jejich kouzlem a pravdivostí, a jak na Ruth upíral oči, uvědomoval si, že by s radostí dokázal polibkem zemřít. Cítil se sám milencem šíleným a bohem vyvoleným a ani pasování na rytíře by v něm nevzbudilo větší hrdost. A konečně poznal smysl života a proč se narodil. London, J.: Martin Eden, přel. E.Masnerová, Svoboda, Praha 1987