Charles Dickens: Kronika Pickwickova klubu
Kapitola 13.
Ledacos o Eatanswillu: o tamních politických stranách a o volbě poslance za toto starobylé, věrné a vlastenecké městečko
Kdekdo a kdeco, shromážděné tu na místě, sloužilo k výhradní potřebě, prospěchu, cti a slávě urozeného pána Samuela Slumkeyho ze Slumkey Hallu, jednoho z kandidátů na úřad poslance za eatanswillský volební obvod v dolní sněmovně parlamentu Spojeného království.
Ozvalo se hlučné a dlouhé volání slávy a s mocným šumem se rozevlála ta z modrých standart, na níž se skvěl nápis „Svoboda tisku", když dav na dvoře zpozoroval v jednom z oken plavovlasou hlavu pana Potta; a nadšení neznalo mezí, když v jezdeckých botách a v modrém nákrčníku vystoupil sám urozený pán Samuel Slumkey, stiskl zmíněnému Pottovi vřele ruku a v dojemné němohře naznačoval davu různými posuňky, jak nevýslovnými díky je Eatanswillským listům zavázán.
„Je všechno připraveno?" otázal se pana Perkera urozený pán Samuel Slumkey.
„Všechno, můj vzácný pane," zněla mužíčkova odpověď.
„Doufám, že se na nic nezapomnělo," řekl urozený pán Samuel Slumkey.
„Všechno se udělalo, můj vzácný pane – na nic se nezapomnělo. U vrat na ulici stojí dvacet vymydlených mužů, abyste jim mohl potřást rukou; a šest dětiček v matčině náručí, abyste je mohl pohladit po hlavičce a zeptat se, kolik jim je; těm dětem věnujte zvláštní zájem, můj vzácný pane – taková pozornost je vždycky velmi působivá."
„Vynasnažím se," slíbil urozený pán Samuel Slumkey.
„A snad ještě, můj vzácný pane –" řekl obezřelý mužíček, „kdybyste snad mohl – nechci říkat, že to zrovna být musí – kdybyste se snad mohl tak zapřít a některé políbit... To by učinilo na dav mocný dojem."
„Neposloužilo by naší věci snad stejně dobře, kdyby to udělal můj navrhovatel nebo jiný čelný člen výboru?" namítl urozený pán Samuel Slumkey.
„Obávám se, že by dojem nebyl ani zdaleka takový," odpověděl vrchní korteš, „ale kdybyste to udělal sám, můj vzácný pane, myslím, že by to značně zvýšilo vaši oblibu."
„Tedy dobrá," řekl urozený pán Samuel Slumkey s odevzdaným povzdechem, „co naplat, pak se to udělat musí. A dost už."
„Průvod, seřadit!" volalo dvacet členů výboru.
Za jásavého halasu shromážděného davu zaujali hudebníci i strážníci, členové výboru i voličové, jezdci i kočáry patřičná místa. Do každého dvojspřežního kočáru se nacpalo tolik pánů, kolik se jich uvnitř mohlo udržet vzpříma na nohou; a v kočáře určeném pro pana Perkera bylo kromě pana Pickwicka, pana Tupmana a pana Snodgrasse ještě půl tuctu pánů výborů.
Nastala chvíle horečného napětí, když průvod čekal, až urozený pán Samuel Slumkey nastoupí do kočáru. Náhle propukl mohutný jásot.
„Teď vyšel," poznamenal malý pan Perker velmi vzrušeně; byl tím vzrušenější, že jejich stanoviště nepřipouštělo, aby viděli, co se vlastně děje.
Nový jásot, mnohem hlasitější.
„To podává těm mužům ruku," volal malý korteš.
Nový jásot, ještě daleko mocnější.
„To hladí dětičky po hlavičce," pravil pan Perker, úzkostí celý roztřesený.
Hřímavý potlesk, který otřásl celý dvorem.
„Jedno to mrně políbil!" zvolal rozradostněný mužíček.
Nové hřímavé burácení.
„Políbil ještě jedno!" zajíkl se nadšený strůjce výjevu.
Třetí bouře jásotu.
„Líbá je všechny!" zaječel malý pán, nadšením bez sebe. A za pozdravného křiku davu, až uši zaléhaly, se průvod hnul.
Je nad naše síly, abychom vypsali, proč a jak se vlastně stalo, že se průvod srazil a pomíchal s průvodem protivníků, a jak se vůbec zase vyprostil z vřavy, která se pak rozpoutala; netroufáme si to popsat tím spíše, že hned po počátku celého výjevu jediný úder vlajkové žerdi Žlutých narazil panu Pickwickovi klobouk přes uši až po bradu. Ale z jeho zápisků vyplývá, že když se mu konečně podařilo trochu se rozhlédnout, co se kolem děje, obklopovaly ho ze všech stran zlostné a rozzuřené tváře, obrovská oblaka prachu a hustý zástup rváčů. Popisuje, jak ho jakási neviditelná síla vyhodila z kočáru a jak se mimoděk osobně zapletl do pěstního zápasu; ale nemůže naprosto udat, s kým ani jak ani proč se bil. Potom cítil, jak ho lidé zezadu strkají do jakýchsi dřevěných schodů; a když si konečně vyrval hlavu z klobouku, spatřil, že ho obklopují jeho přátelé a že stojí přímo v první řadě po levé straně volební řečnické tribuny. Pravá strana byla vyhrazena straně Žlutých a střed starostovi a jeho úřední družině; jeden její člen – otylý hlasatel eatanswillský – klátil obrovským zvoncem, aby zjednal ticho, zatímco se blahorodý pán Horác Fizkin a urozený pán Samuel Slumkey s rukou na srdci ukláněli, jak nejpřívětivěji dovedli, rozbouřenému moři hlav, jež zaplavilo volný prostor před tribunou a z něhož se ozývala taková bouře vytí, křiku, jásotu a jeku, že by byla bývala ke cti leckterému zemětřesení.
„Tamhle je Winkle," řekl pan Tupman a zatahal přítele za rukáv.
„Kde?" zeptal se pan Pickwick a nasadil si brýle, které naštěstí nechal až dosud v kapse.
„Tamhle," pravil pan Tupman, „na střeše toho domu." A opravdu: v širokém olověném žlabu mezi sousedními taškovými střechami stály dvě židle a na nich pohodlně seděli pan Winkle a paní Pottová a mávali kapesníkem na znamení, že přátele vidí; a pan Pickwick oplatil dámě tento pozdrav tím, že si políbil hřbet vlastní ruky.
Slavnostní pořad ještě nezačal; a protože dav, který nečinně čeká, mívá obvykle žertovnou náladu, stačil i tento zcela nevinný projev úcty, aby se vtipálkové ozvali šprýmovnými narážkami.
„Helemese, starouška!" zvolal jakýsi hlas. „Taškář jeden, takhle házet po ženskejch vočima!"
„Takový léta, a eště chlípník!" ozval se kdosi jiný.
„Nasadí si brejle a vokukuje vdanou ženskou!" přidal se třetí zevloun.
„Koukejte, jak po ní těma volezlejma vočičkama mrká!" zvolal čtvrtý hlas.
„Pozor na paničku, Potte," zařval pátý – a pak dav zaburácel hromovým smíchem.
Protože tyto pošklebky doprovázelo zlomyslné přirovnávání pana Pickwicka k prašivému kozlu i uštěpačné úvtipky podobného rázu, které mimoto mohly vrhnout i stín na neposkvrněnou čest nevinné dámy, neznal páně Pickwickův hněv mezí; ale poněvadž v téže chvíli hlasatel žádal o ticho, spokojil se pan Pickwick pouze tím, že zpražil okolní diváky pohledem plným útrpnosti nad jejich pobloudilostí, nad čímž se zástup rozesmál ještě bujněji než předtím.
„Ticho!" řvali starostovi pomocníci.
„Whiffine, zjednejte ticho," řekl starosta tak slavnostně a povzneseně, jak se na jeho vysoké postavení slušelo. Městský vyvolavač splnil příkaz tím, že spustil na zvonec nový koncert; a když kdosi ve shromáždění zvolal „Popeláři jedou!", rozbouřil se smích znovu.
„Pánové," zvolal starosta tak silně a pronikavě, jak jen stačil vypnout hlas, „pánové! Spoluvoličové eatanswillského volebního obvodu! Sešli jsme se tu dnes za tím účelem, abychom si zvolili zástupce místo v Pánu zesnulého –"
Vtom přerušil starostu výkřik z davu.
„Ať žije starosta!" zařval hlas. „A ať nikdy nepověsí na hřebík ty svý pastičky a hrnce, co mu vynesly tolik peněz!"
Tato narážka na řečníkovo životní povolání vyvolala bouři veselí, která spolu s řinčivým doprovodem zvonce způsobila, že ostatek starostovy řeči byl úplně nesrozumitelný – kromě závěrečné věty, jíž shromážděným poděkoval za trpělivou pozornost, s níž vyslechli jeho slova. Tento projev díků vyvolal nový výbuch veselí, který bouřil asi čtvrt hodiny.
Potom mluvil velký hubený pán v silně naškrobeném nákrčníku a po několikeré výzvě z davu, aby si prý „poslal nějakého kluka domů se zeptat, jestli si nezapomněl hlas pod polštářem," žádal shromáždění, aby mu směl představit vhodného muže, schopného zastupovat eatanswillské voliče ve sněmovně. A když řekl, že tím mužem je blahorodný pán Horác Fizkin z Fizkin Lodge u Eatanswillu, provolávali fizkinovci slávu a slumkeyovci hanbu tak dlouho a tak hlasitě, že kandidát i jeho uvaděč by si byli mohli místo řečnění docela klidně zpívat rozpustilé písničky a nikdo by to nebyl vůbec postřehl.
Když první kolo skončilo bodovým vítězstvím přátel blahorodého pána Horáce Fizkina, vystoupil horkokrevný, růžolící mužíček, aby navrhl jiného vhodného muže, schopného zastupovat eatanswillské voliče ve sněmovně; nebýt toho, že snad byl až přespříliš popudlivý, aby měl dostatečný smysl a pravé pochopení pro vtipkování davu, byl by růžolící pán mohl pokračovat jako po másle. Ale po hrstce květnatě výmluvných obratů přešel růžolící pán od nedůtklivých výtek těm mužům z davu, kteří ho přerušovali, k hádavé výměně vyzývavých posměšků s pány na volební tribuně; z toho se pak rozpoutala vřava, která ho donutila, aby své pocity vyjadřoval pouze hrozivou němohrou; a když se tak vymluvil, uprázdnil místo spolustraníkovi, který po půl hodiny předčítal jakousi napsanou řeč a nedal se ničím zastavit, protože celý výplod již poslal Eatanswillským listům a Eatanswillské listy ho už také v celém rozsahu otiskly.
Potom vystoupil sám blahorodý pán Horác Fizkin z Fizkin Lodge u Eatanswillu, aby se představil voličům osobním projevem; a sotva se objevil, pustila se kapela zjednaná urozeným pánem Samuelem Slumkeym do hry s takovou vervou, že její ranní bandurská byla proti tomu učiněná ukolébavka; na oplátku za to se zástup Žlutých vrhl na zástup Modrých a mlátil je hlava nehlava; a pak se zástup Modrých snažil vymanit z velmi nepříjemné blízkosti zástupu Žlutých a strhla se tahanice, strkanice a rvačka, jedním slovem vřava taková, že ji nedovedeme vylíčit o nic lépe, než ji dovedl potlačit starosta, ačkoli rázně vydal dvanácti strážníkům přísný rozkaz, aby zatkli hlavní podněcovatele výtržnosti, jejichž počet se pohyboval asi kolem dvou set padesáti. Při všech těch srážkách vřel v blahorodém pánu Horáci Fizkinovi z Fizkin Lodge i v jeho přátelích vztek a zuřivost, až si konečně blahorodý pán Horác Fizkin z Fizkin Lodge dovolil vznést na svého soupeře, urozeného pána Samuela Slumkeyho ze Slumkey Hallu, naléhavý dotaz, vyhrává-li ta kapela s jeho svolením; a když urozený pán Samuel Slumkey ze Slumkey Hallu odepřel na tuto otázku odpovědět, pohrozil blahorodý pán Horác Fizkin z Fizkin Lodge urozenému pánu Samuelu Slumkeymu ze Slumkey Hallu zaťatou pěstí před nosem; a tu vzkypěla v urozeném pánu Samuelu Slumkeym krev ták, že vyzval blahorodého pána Horáce Fizkina k souboji na život a na smrt. Po takovém porušení všech známých pravidel i všeho zvyklého pořádku nařídil starosta novou koncertní fantazii na zvonec a prohlásil, že si dá předvolat jak blahorodého pána Horáce Fizkina z Fizkin Lodge, tak i urozeného pána Samuela Slumkeyho ze Slumkey Hallu a zaváže si je slibem, kterým se mu oba pánové zaručí za zachování klidu. Po této strašlivé hrozbě se do věci vložili přátelé obou kandidátů, a když se stoupenci obou stran v davu ještě asi tři čtvrti hodiny ve dvojicích hádali a přeli, blahorodý pán Horác Fizkin smekl klobouk před urozeným pánem Samuelem Slumkeym, urozený pán Samuel Slumkey smekl klobouk před blahorodým pánem Horácem Fizkinem, hudba na rozkaz ztichla, dav se jakžtakž uklidnil a blahorodému pánu Horáci Fizkinovi bylo dovoleno, aby pokračoval v řeči.
Řeči obou kandidátů, ačkoli se ve všech ostatních bodech lišily, v jednom se přece jen shodovaly: obě skládaly stejně nadšený hold zásluhám a vynikajícím vlastnostem eatanswillských voličů. Oba kandidáti vyslovili názor, že na povrchu zemském ještě nikdy nebylo mužů nezávislejších, osvícenějších, pro obecné blaho zaujatějších, vlastenečtějších, ušlechtilejších a nezištnějších nad voliče, kteří jim slíbili odevzdat ve volbách hlas; oba kandidáti nadhazovali skryté narážky, že voliči druhé strany trpí jistými mrzkými a pošetilými povahovými nedostatky, jež jim odnímají schopnost učinit řádně zadost vážné povinnosti, která se jim k výkonu ukládá. Fizkin projevil ochotu učinit všechno, co se od něho bude chtít, a Slumkey zas odhodlání neučinit nic, co se od něho nebude žádat. Oba prohlásili, že jim obchod, průmysl, živnosti a blahobyt i rozkvět Eatanswillu budou vždy ležet na srdci víc než cokoli jiného na světě; a každý z nich mohl s nejlepším svědomím i s největší důvěrou vyslovit tvrzení, že on je mužem, kterého si Eatanswill zvolí poslancem.
Pak se hlasovalo zdvižením ruky; starosta prohlásil, že většina je pro urozeného pána Samuela Slumkeyho ze Slumkey Hallu. Blahorodý pán Horác Fizkin z Fizkin Lodge vznesl požadavek, aby se hlasovalo lístky podle jmenného seznamu, a starosta jeho požadavku vyhověl a stanovil podrobnosti. Potom byl jednomyslně odhlasován projev důvěry a díků starostovi za to, jak obratně si vedl na předsednickém křesle; a starosta, který si v duchu horoucně přál, aby byl skutečně nějaké předsednické křeslo měl (neboť po celou dobu volebního úkonu musil stát), dojatě díky opětoval. Průvody se znovu seřadily, kočáry si razily davem pomalu cestu a lidé v zástupu za nimi volali pochvalně nebo hanlivě podle toho, jak jim velel cit nebo rozmar. Po celou dobu volby vřelo městečko neustálým horečným vzruchem. Všude a ve všem se postupovalo nanejvýš velkodušně a s mírou vskutku co nejštědřejší. Veškeré zboží podrobené potravní dani na čáře nebo obecní dávce se ve všech hostincích prodávalo pozoruhodně levně; a ulicemi okázale projížděly pérované valníky i kryté nákladní vozy pro pohodlí voličů postižených dočasnou závratí jakéhokoli stupně – což byla nákaza, která po celou dobu volebního zápasu zuřila mezi voliči v míře vskutku povážlivě znepokojivé a která působila, že často bylo možno spatřit občany jí postižené, jak ve stavu hlubokého bezvědomí leží na chodníku. Malá skupina voličů neodevzdala hlas až do poslední chvíle. Byli to lidé obezřetní a rozmyslní, které dosud nepřesvědčily důvody té či oné strany, ačkoliv s oběma stranami důkladně a často rozprávěli. Hodinu před koncem hlasování si pan Perker vyžádal čest soukromé rozmluvy s těmito rozumnými, s těmito ušlechtilými a vlasteneckými muži. Vyhověli mu. Jeho důvody byly stručné, ale pádné a přesvědčivé. Šli do hlasovací místnosti společně, a když zase vyšli, vyšel také urozený pán Samuel Slumkey ze Slumkey Hallu z volby jako vítěz.
Dickens, Charles: Kronika Pickwickova klubu (2 svazky), přel. Tilschovi, Odeon, Praha 1973
|