Mark Twain: Dobrodružství Huckleberryho Finna

Kapitola XXXI

Po mnoho a mnoho dní jsme si netroufali zastavit v žádném městě; jenom jsme pořád jeli a jeli. Teď už jsme byli daleko na jihu, v teplých krajích, a velikánský kus cesty z domova. Na březích se začaly objevovat stromy obrostlé španělským mechem, jenž visel s jejich větví jako dlouhé šedivé vousy. Bylo to poprvé, co jsem viděl španělský mech růst. Dodával lesům slavnostní a ponurý ráz. Teď už naši podvodníci počítali, že mají vyhráno, a tak začali znovu dojit vesnice.
Napřed uspořádali přednášku o škodlivosti alkoholu; ale nevyneslo jim to ani na jednu pořádnou opici. V druhém městečku otevřeli taneční školu; ale sami neuměli tančit líp než klokan, takže po prvním skoku kvapíku vyskočilo obecenstvo a vykvapíkovalo je z města. Jindy se zase pokoušeli vyučovat správné výslovnosti a řečnictví; ale dlouho nevyslovovali a dlouho neřečnili, neboť posluchačstvo povstalo ze svých míst, notně jim vynadalo a vyhnalo je. Zkoušeli to také s misionářstvím, s kurýrováním a s hádáním budoucnosti; zkrátka dělali všecko možné, ale štěstí jim nepřálo. A tak nakonec byli úplně na mizině a za jízdy se jenom povalovali po voru a jenom přemýšleli a přemýšleli a nemluvili; nepromluvili třeba celého půl dne; měli hroznou kocovinu a byli úplně zvadlí.
Potom se však změnili a začali dávat hlavy dohromady. Seděli ve vigvamu a šeptem a důvěrně spolu mluvili třebas i dvě tři hodiny bez přestání. Jimovi a mně z toho začalo být úzko; nijak se nám to nechtělo líbit. Počítali jsme, že vymýšlejí nějakou novou, ještě horší čertovinu. Rozbírali jsme to ze všech stran a nakonec jsme si řekli, že se asi chtějí vloupat do něčího domu nebo obchodu anebo že se chtějí dát na penězokazectví nebo na něco takového. Byli jsme z toho opravdu vystrašení a slíbili jsme jeden druhému, že s takovými podniky nebudeme mít vůbec nic společného, a naskytne-li se nám nejmenší příležitost, že jim ukážeme, kde nechal tesař díru, a že zmizíme a darebákům ujedeme.
Jednoho časného jitra jsme schovali vor na dobrém, bezpečném místě, nějaké tři kilometry pod ošumělou vesničkou jménem Pikesville. Král vystoupil na břeh a řekl vévodovi, mně a Jimovi, abychom zůstali na voru a nikde se neukazovali; on že půjde do města vyčenichat, zda se tam snad někdo nedoslechl o „Senzačním králi". ("Zda tam nemají nějaký dům, který by se dal vykrást, jsi chtěl říct," povídám sám sobě; ,,a když budeš s kradením hotov a přijdeš zpátky, nepostačíš se divit, kde jsem já a kde je vor a Jim – a můžeš se divit, dokud tě to neomrzí.") A řekl, jestli nepřijde zpátky do oběda, že je všecko v pořádku a vévoda a já že máme přijít za ním.
Tak jsme zůstali na voru. Vévoda chodil od ničeho k ničemu, byl mrzutý a navztekaný a v jednom kuse nás huboval. Ať jsme dělali, co jsme chtěli, dělali jsme to špatně, nic mu nebylo vhod a ve všem hledal hnidy. Viděli jsme, že se určitě něco peče. A tak jsem byl rád, když přišlo poledne, a král nikde; těšil jsem se, že bude nějaká změna – a že se možná naskytne příležitost pro důkladnou změnu. Vévoda a já jsme šli do města a začali krále hledat. Za chvilku jsme ho našli v zadní místnosti sprosté kořalny; byl namol a obklopen flinky, kteří si ho dobírali a tropili si z něho šoufky. Král jim ze všech sil nadával a mocně jim vyhrožoval, ale byl tak opilý, že se neudržel na nohou a nemohl jim nic udělat. Vévoda mu začal nadávat starých bláznů a král mu nadávky oplácel, a jedva byli pořádně v sobě, já vzal nohy na ramena a metl po silnici jako jelen, neboť jsem si řekl, že správná chvíle nadešla; umínil jsem si, že mě a Jima tak hned už neuvidí. Doběhl jsem k voru bez dechu, ale nabitý radostí a zahalekal jsem:
,,Jedeme, Jime! Máme vyhráno! Jedeme!"
Ale nikdo mi neodpovídal a nikdo z vigvamu nevycházel. Jim byl pryč. Zahoukal jsem, houkal jsem znova – a ještě a ještě; běžel jsem do lesa, pobíhal jsem lesem a volal a křičel a houkal. Nic naplat – starý Jim byl tentam. Tak jsem si sedl a brečel; nemohl jsem si pomoct. Ale dlouho jsem sedět nevydržel. Za chvilku jsem vyšel na silnici a přemýšlel, co teď. Na silnici jsem potkal chlapce a zeptal jsem se ho, neviděl-li cizího černocha tak a tak oblečeného, a on povídá:
„Viděl."
„V kterých místech?" povídám já.
„Tam dole u usedlosti Silase Phelpsa, tři kilometry po vodě odsud. Je to uprchlý černoch a chytili ho. A ty ho hledáš?"
„Ani nápad! Naopak! Já se s ním před několika hodinami srazil v lese a on řekl, že jestli pípnu, tak mě podřeže. Nakázal mi lehnout a nehnout se z místa. Poslechl jsem a ležel jsem tam do téhle chvíle; bál jsem se vylézt."
„Tak tedy," řekl chlapec, „už se bát nemusíš, protože ho chytili. Utekl někde na jihu."
,,To je trefa, že ho drapli."
„To bych řekl. Je na něho vypsaná odměna dvě stě dolarů. Lehko si je vydělali."
„To je pravda, a já je mohl mít, kdybych byl větší; já ho viděl dřív. A kdo ho drapl?"
„Nějaký stařec – přespolní člověk. A prodal svůj nárok na odměnu za čtyřicet dolarů, protože pospíchá nahoru, proti řece, a nemůže čekat, až mu peníze zdola pošlou. Jen si to představ! Já bych si počkal, na to můžeš dát krk. Já bych čekal, třeba sedm let."
„Já také, jak by smet," povídám na to. „Ale snad jeho podíl není tak jistý. Snad je v tom nějaký háček."
„Není v tom žádný háček. Kdepak. Sám jsem viděl plakát. Popisuje ho přesně na puntík – jako by ho vymaloval, a jmenuje plantáž, odkud utekl. Je to někde pod New Orleansem. Kdepak – panečku, ta odměna je jistá věc, na to můžeš dát krk. Jářku – dej mi bago."
Neměl jsem tabák, tak kluk šel dál. Vrátil jsem se na vor a sedl si do vigvamu, abych si všecko promyslil. Ale nic jsem nevymyslil. Lámal jsem si hlavu, až mi třeštila, ale nenapadlo mé nic kloudného, na žádnou spásnou myšlenku jsem nepřišel. Po tak dlouhé cestě a za všecko, co jsme pro ty darebáky udělali, jsme takhle dopadli; všecko je zmařeno a ve psí; Jim je znova otrokem nadosmrti a mezi cizími lidmi jenom proto, že dva darebáci měli to srdce, aby ho zradili za čtyřicet špinavých dolarů.
Jednu chvíli jsem si řekl, že by Jimovi bylo tisíckrát lépe být otrokem doma, poblíž rodiny, když už musí být otrokem; a že tedy napíšu Tomu Sawyerovi dopis a řeknu mu, aby řekl slečně Watsonové, kde Jim je. Ale za moment jsem si to rozmyslel, a to ze dvou příčin; slečna Watsonová by byla zhnusená Jimovým darebáctvím a nevděkem a ze vzteku, že jí utekl, by ho rovnou zase prodala na Jih; a kdyby ho i nakrásně neprodala, každý přirozeně opovrhuje nevděčným černochem a dali by to Jimovi pociťovat do nejdelší smrti a Jim by si připadal jako padouch a vyvrhel. A kromě toho, co by bylo se mnou? Všude by se rozkřiklo, že Huck Finn pomohl černochovi dostat se na svobodu; a kdybych se potom měl setkat s někým z našeho města, musel bych se hanbou do země propadnout. Tak to chodí a tak to je: Člověk spáse nějakou hanebnost a pak nechce nést žádné důsledky. Myslí si, že dokud to umí zatajit, že to není žádná hanba. To je zrovna můj případ. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mě svědomí hryzalo a tím daremnější a hanebnější a sprostší jsem si připadal. A nakonec se mi náhle rozbřesklo, že to je všecko řízení ruky Páně a že mě ruka Páně fackuje a ukazuje mi, že moje daremnost byla po celou dobu z nebeských výšin pozorována a že ruka Páně přihlížela, když jsem kradl černocha ubohé staré ženské, která mi jakživa nic zlého neudělala. Málem jsem na místě umřel strachy, když jsem viděl, že Někdo dává vždycky pozor a dohlédne, aby takové špatnosti mohly sahat jen odsud a potud, a ne dál. To víte, že jsem se snažil to nějak ošmajchlovat, vyžehlit to a sebe omluvit; říkal jsem si, že jsem byl vychován k špatnosti a že tedy za všecko sám nemohu; ale cosi ve mně pořád opakovalo: „Ve městě byla nedělní škola; mohls tam chodit; a kdybys tam byl chodil, byli by tě naučili, že lidé, kteří jednají tak, jak jsi jednal stran toho černocha, dostanou se do ohně věčného."
Mráz mi běhal po zádech. Rozhodl jsem se, že se budu modlit, abych viděl, mohu-li přestat být takový, jakým jsem, a jestli se mohu stát hodným chlapcem. Tak jsem si klekl. Ale na žádnou modlitbu jsem si nemohl vzpomenout. Proč se mi slova modlitby vyhýbala? Bylo marné tajit to před Ním. A když se to vezme kolem a kolem, bylo to také marné tajit to před sebou. Já dobře věděl, proč to tak je. Bylo to proto, že moje srdce nebylo spravedlivé; bylo to proto, že jsem nebyl čestný; bylo to proto, že jsem chtěl hrát na obě strany. Dělal jsem, jako bych se odříkal hříchu, ale ve svém nitru jsem se držel hříchu největšího. Chtěl jsem přimět svá ústa, aby řekla, že udělám, co je mou povinností a co se sluší a patří, a že půjdu a napíšu majitelce černocha a povím jí, kde černoch je; ale hluboko v sobě jsem věděl, že to je lež, a On to věděl taky. Nemůžete se modlit lež – to jsem zjistil.
Tak jsem měl starostí nad hlavu, víc než moc; a nevěděl jsem, co dělat. Nakonec jsem dostal nápad; půjdu – povídám si – a napíšu ten dopis a potom uvidím, budu-li se moct modlit. Nevěřili byste, jak se mi v tom okamžiku ulevilo; bylo to přímo úžasné a všecky moje starosti byly rázem tytam. Tak jsem sehnal kus papíru a tužku a sedl jsem a napsal:

Slečno Watsonová, Váš uteklý černoch Jim je tady dole tři kilometry pod Pikesville a má ho pan Phelps a dá vám ho, když mu pošlete odměnu.
Huck Finn
Bylo mi dobře a poprvé v životě jsem cítil, že jsem očištěn od hříchů; jakživ mi nebylo tak dobře a cítil jsem, že teď se budu moct modlit. Ale hned jsem se do toho nepustil. Napřed jsem odložil papír a pak jsem si sedl a přemýšlel. Přemýšlel jsem, jak dobře to všechno dopadlo a jak jsem málem propadl věčnému zatracení a přišel do pekla. A přemýšlel jsem dál. A začal jsem myslet na naši cestu po řece; a celou dobu vidím Jima před sebou; ve dne a v noci, někdy při měsíčku, jindy za bouřky, jak se vezeme po proudu a povídáme si a zpíváme a smějeme se. Ale nějak jsem si nemohl vzpomenout na žádnou příhodu, která by mě proti němu zatvrdila; pořád jsem vzpomínal jenom na samé opačné věci. Vidím ho, jak drží mou vartu; vidím ho, jak zůstává u kormidla, místo aby mě zavolal, když mu směna skončila, jenom abych mohl spát dál. Vidím ho, jak se raduje, když jsem se vrátil z té mlhy a potom když jsem za ním přišel do bažin tam nahoře, kde byla ta krevní msta; a vidím ho při podobných příležitostech. Vždycky mi říkal milánku a hýčkal mě a dělal mi pomyšlení; a jak byl vždycky hodný; a nakonec jsem při vzpomínání dospěl až k okamžiku, kdy jsem ho zachránil tím, že jsem těm mužům řekl, že máme na palubě černé neštovice. Tenkrát byl tak vděčný a říkal, že jsem nejlepší přítel, jakého starý Jim kdy na světě měl, a že jsem jediný přítel, kterého má teď; a zrovna když jsem vzpomínal na tato jeho slova, padl můj pohled na papír.
Teď jsem byl v úzkých. Vzal jsem papírek do ruky. Třásl jsem se na celém těle, protože jsem se musel navěky rozhodnout mezi dvěma věcmi, a věděl jsem to. Usilovně jsem přemýšlel, snad celou minutu, a málem jsem ani nedýchal. A potom povídám sám k sobě:
„Ať! Půjdu do pekla," a papírek jsem roztrhal.
Byla to hrozná myšlenka a byla to hrozná slova, ale byla vyřčena. A nic jsem na nich nezměnil. A už jsem nepomýšlel na žádné polepšování. Všecko jsem to prostě pustil z hlavy; a řekl jsem si, že půjdu dál po stezce nepravosti, která mi sedí, neb jsem k tomu byl vychovaný, a k pravosti jsem odmalička vedený nebyl. Začnu tím, že půjdu a znova ukradnu Jima z otroctví. A kdyby se mi podařilo vymyslet něco ještě horšího, že to udělám také. Protože – jelikož už jsem se na špatnost dal jednou provždy – když praskla kráva, ať praskne taky tele.

  • Twain, Mark: Dobrodružství Toma Sawyera, Dobrodružství Huckleberryho Finna, přel. F.Gel, Odeon, Praha 1976