Charles Dickens: Oliver Twist Kapitola druhá Pojednání o tom, jak Oliver Twist vyrůstal a jakou měl výchovu a zaopatření Oliver nestrávil ve zdech špitálu ještě ani čtvrt hodiny a sotva stačil spořádat další krajíc chleba, když se pan Bumble, který ho hned po příchodu odevzdal do opatrování jedné stařeně, vrátil se sdělením, že toho dne právě zasedá rada, a oznámil mu, že rada řekla, že se k ní má ihned dostavit. Protože si Oliver nedovedl dost jasně představit nějakou radu, která je živá a umí mluvit, byl tou zprávou téměř omráčený a nevěděl dost dobře, má-li se smát nebo plakat. Ale neměl čas o věci přemýšlet, neboť pan Bumble ho klepl holí napřed do hlavy, aby ho probudil, a potom do zad, aby ho popohnal; přitom mu poručil, aby šel s ním, a odvedl ho do velké vybílené místnosti, kde kolem stolu sedělo nějakých osm deset tlustých pánů. V čele stolu, usazen v křesle znatelně výš než ostatní, trůnil obzvlášť tlustý pán s tváří velmi kulatou a červenou. „Pokloň se vzácné radě," řekl Bumble. Oliver si setřel dvě slzičky, které mu ustavičně vázly v očích, a protože neviděl nic jiného, co by při honičce mohlo sloužit za „radu", než stůl, naštěstí se uklonil tomu. „Jakpak se jmenuješ, chlapče?" zeptal se pán na vysokém křesle. Při pohledu na tolik pánů padl na Olivera takový strach, že se až roztřásl, a když ho serbus znovu klepl přes záda, docela se rozplakal. Z těchto důvodů odpověděl hlasem velmi tichým a váhavým, načež jeden pán, nápadný svou bílou vestou, řekl, že je blbeček. To byla jistě znamenitá pomoc, jak chlapci dodat odvahy a zbavit ho všech rozpaků. „Chlapče," promluvil pán na vysokém křesle, „dávej pozor, co povídám. Myslím, že víš, že jsi sirotek, co?" „Co to je, prosím?" zeptal se chudák Oliver. „Ten kluk je doopravdy blbeček – hned jsem to věděl," ozval se pán v bílé vestě. „Ticho!" napomenul ho pán, který mluvil předtím. „Snad víš, že nemáš otce ani matku a že tě vychovala obec, to snad víš, ne?" „Ano, prosím," přisvědčil Oliver v hořkém pláči. „Proč vůbec brečíš?" zeptal se pán v bílé vestě. A věru že to byl úkaz vskutku neobyčejný. Co jen u všech všudy mohlo být tomu hochovi k pláči? „Doufám, že se každý večer pěkně modlíš," připomněl jiný pán drsným hlasem, „a že jako dobrý křesťan ve svých modlitbách pamatuješ na ty, co tě živí a pečují o tebe." „Ano, prosím," vykoktal hošík. Pán, který promluvil poslední, měl nevědomky pravdu. Byl by to býval důkaz vskutku pravého křesťanství, kdyby se byl Oliver modlil za ty, kdo poskytovali stravu a péči jemu. Ale nemodlil se, protože ho tomu nikdo nenaučil. „Nuže hochu, přicházíš sem, aby ses něčemu naučil a osvojil si nějaké užitečné řemeslo," pravil růžolící pán na vysokém křesle. „A tak zítra ráno v šest začneš dělat konopnou cupaninu," dodal nevrlý pán v bílé vestě. Za sloučení těchto dobrodiní v jedinou prostou proceduru, jakou je cupování starých lodních lan na koudel, se Oliver na serbusův příkaz hluboce uklonil a potom ho jeho strážce chvatně odvedl na velký sál, kde hoch na hrubé, tvrdé pryčně vzlykal, až usnul. Věru skvělý příklad, jak lidumilný je anglický zákon. I obecním chudým dovoluje spát! Nebohý Oliver! Jak tak ležel a spal v blahém nevědomí všeho kolem sebe, jistě netušil, že právě toho dne dospěl výbor k rozhodnutí, které bude mít lví podíl na tom, jak se utvářejí všechny jeho příští osudy. Ale stalo se. A s tímto výsledkem: Členové tohoto výboru byli mužové velmi moudří, důvtipní a hloubaví, a když už se jednou stalo, že obrátili pozornost k špitálu, rázem objevili na co by obyčejní lidé nebyli přišli jaktěživi – že se v něm chudým líbí. Ze je to učiněný veřejný zábavní podnik pro chudší vrstvy; hostinec, kde se nemusí nic platit, kde se, jak je rok dlouhý, podává bezplatná snídaně, oběd, svačina a večeře; prostě pozemský ráj, kde je jen samá hra a žádná práce. „Oho!" řekl si výbor s chytráckou tváří. „Od toho tu jsme my, abychom to dali do pořádku –. všemu tomu uděláme krátký konec." A tak se usnesli na zásadě, že všichni chudí budou mít na vybranou (neboť nikoho nechtějí nutit, kdepak) buďto pomaloučku umřít hlady v ústavě, nebo rychle mimo něj. S tím cílem na mysli si od vodárny zajistili nepřetržitou a neomezenou dodávku vody a od obchodníka s obilím občasnou dodávku malých množství ovesné krupice, a vydávali třikrát denně porci řídké kaše, dvakrát v týdnu s přídavkem jedné cibule a v neděli s půlkou žemle. S ohledem na ženy zavedli ještě mnoho jiných moudrých a lidumilných předpisů, jež není nutné opakovat; poněvadž rozvodové řízení v Sudích Dvorech bylo velice nákladné, laskavě se uvolili rozlučovat chudé manžele sami, a místo aby nutili manžela, aby se o svou rodinu staral, jak si počínali až dosud, prostě mu rodinu odňali a udělali z něho svobodného muže! Nelze odhadnout, kolik žadatelů o úlevu v těchto dvou bodech by se bylo vyrojilo ze všech společenských vrstev, nebýt tato úleva vázána na špitál. Avšak výboři byli hlavy prozíravé a proti takovému nebezpečí se pojistili: úleva byla nerozlučně spjata se špitálem a ovesnou kaší. A to lidi odstrašovalo. Prvních šest měsíců po převedení Olivera Twista se tento režim dodržoval zvlášť přísně. Zpočátku byl trochu drahý, neboť stouply účty pohřebního ústavu a také bylo nutno dát všem chovancům špitálu zabrat ve švech šaty, které po několika týdnech kašové diety plandaly na jejich vyhublém, scvrklém těle jako pytel. Ale stejně jako se tenčily postavy chovanců, tenčil se i jejich počet v ústavě – a výbor jásal. Místnost, kde hoši dostávali jíst, byla kamenná haluzna s velkým měděncem na jednom konci, a z toho kotle rozdílel správce, za tím účelem opásaný zástěrou a za asistence jedné nebo dvou špitálnic, v hodinách jídla sběračkou kaši. Této slavnostní krmě dostal každý hoch polévkový koflík a nic víc – vyjma ve dny velkých veřejných svátků, kdy kromě toho dostal ještě osminku libry chleba. Misky nebylo třeba nikdy mýt. Hoši je vždycky vydřeli lžící, že zas jen svítily, a když je takto vyleštili (což nikdy netrvalo tuze dlouho, neboť lžíce byly bezmála stejně velké jako misky), seděli s očima přilepenýma na měděnec s výrazem tak chtivým, jako by od minuty byli hotovi spolknout nejen kotel, ale i celé jeho cihlové obezdění; přitom se neúnavně zabývali horlivým cucáním prstů ve snaze zachránit kdejakou zbloudilou kapičku kaše, která jim na ně snad náhodou stříkla. Hoši mívají obyčejně znamenitou chuť k jídlu. Oliver Twist a jeho druhové snášeli muka pomalého moření hladem tři měsíce, až konečně byli tak vyhladovělí a zdivočelí, že jeden hoch, jenž byl na svůj věk velký a podobné dietě nebýval zvyklý (neboť jeho otec míval malou veřejnou jídelnu), svým kamarádům ponuře naznačil, že nedostane-li denně jednu misku kaše navíc, má strach, aby se jedné krásné noci nesebral a nesnědl chlapce, který spí vedle něho, a to byl náhodou slabý pacholíček útlého věku. Velký hoch měl divoký, hladový pohled a chlapci mu slepě uvěřili. Konala se porada a metal los, kdo má toho dne jít po večeři k správci a požádat o přídavek – a los padl na Olivera Twista. Nadešel večer a hoši zaujali místa u stolu. Správce v obvyklém kuchařském přistrojení se postavil k měděnci a jeho špitálské pomocnice si stouply za něj. Každý hoch dostal svou porci kaše a dlouhou modlitbou se štědře děkovalo za skoupý božidárek. Kaše zmizela; chlapci si začali šuškat a mrkali na Olivera, jeho přímí sousedé ho šťouchali loktem. Ačkoli ještě takové dítě, byl hlady zoufalý a z bídy všeho schopen. Vstal od stolu, s miskou a lžící v ruce popošel ke správci a vlastní odvážností poněkud polekaný řekl: „Prosím, pane, já bych chtěl ještě trochu." Správce byl tlustý, statný muž – ale zbledl jako stěna. V strnulém úžasu poulil několik vteřin na malého buřiče oči a potom se podepřel o měděnec, aby neupadl. Pomocnice byly zkoprnělé údivem, hoši strachy. „Cože?" vyrazil ze sebe správce konečně slabým hlasem. „Prosím, pane," opakoval Oliver, „já bych chtěl ještě trochu." Správce se rozehnal sběračkou Oliverovi po hlavě, sevřel ho v pažích jako v kleštích a ječivým hlasem volal serbusa. Výbor právě rokoval v důvěrném sezení, když se pan Bumble ve velkém rozčilení vřítil do síně a na adresu pána na vysokém křesle vyhrkl: „Pane Limbkins! Odpusťte, prosím, vašnosti, ale Oliver Twist chtěl ještě!" Všemi to trhlo. Na kdekteré tváři se zračilo zděšení. „Ještě?" opáčil pan Limbkins. „Vzpamatujte se, Bumble, a odpovězte mi jasně. Rozumím vám dobře, že chtěl ještě, když už snědl večeři vyměřenou stravovacím řádem?" „Ano, prosím," přisvědčil Bumble. „Ten kluk bude viset," prohodil pán v bílé vestě. „Ten kluk bude jednou viset, to vím." Nikdo s proroctvím jasnozřivého pána nepolemizoval. Rozpředla se živá rozprava. Nařídili Olivera okamžitě zavřít do separace a druhý den vylepili na vnější stranu vrat vyhlášku nabízející odměnu pěti liber komukoli, kdo obci sejme z beder starost o Olivera Twista. Čili jinými slovy, nabízeli pět liber a Olivera Twista komukoli, ať muži či ženě, kdo potřebuje učedníka na jakékoliv řemeslo, obchod nebo zaměstnání. „Nic jsem ještě v životě nevěděl tak jistě," prohlásil pán v bílé vestě, když nazítří klepal na vrata a četl si ceduli, „nic jsem v životě nevěděl tak jistě, jako že tenhle kluk bude jednou viset." Dickens, Charles: Oliver Twist, přel. Tilschovi, Vyšehrad, Praha 1985