Honoré de Balzac: Ztracené iluze Studie o umění zpívat jinou „Přivezl jste si snad tam od vás nějaký amulet?" ptal se Blondet několik dní nato, když přišel kolem jedenácté za Lucienem a nalezl ho ještě v posteli. Políbil Coralii na čelo a řekl, ukazuje prstem na Luciena: „Jeho krása je hotová smršť a zanechává po sobě všude spoušť od sklepa až na půdu, nahoře i dole. Přicházím vás, milý příteli, tak říkajíc zrekvírovat," řekl, když stiskl básníkovu pravici, „včera v Italiens mě požádala paní hraběnka de Montcornet, abych vás u ní představil. Tak půvabné mladé ženě přece neodmítnete, a pak, najdete tam i společenskou smetánku." „Jestli je Lucien hodný chlapeček, tak k té vaší hraběnce nepůjde. Copak má zapotřebí vláčet se po nějakých sedánkách? Vždyť by se tam nudil!" „To si snad na něho děláte monopol?" odsekl Blondet, „vy přece nežárlíte na ženy z dobré společnosti?" „Žárlím," vykřikla Coralie, „jsou horší než my." „Jakpak to víš, kočičko?" pravil Blondet. „Znám jejich manžely," odpověděla, „vy asi zapomínáte, že jsem žila půl roku s panem de Marsay." „Myslíte si, děťátko," pokračoval Blondet, „že mám nějaký zvláštní zájem na tom, abych představoval paní de Montcornet takového krasavce, jako je ten váš? Jestliže proti tomu něco máte, tak si myslete, že jsem nic neřekl. Podle mého soudu však nejde ani tak o ženu, jako spíš o to, vymoci na Lucienovi smír a slitování s jedním ubožákem, šaškem, kterého si vzal jeho list na mušku. Baron Châtelet je tak hloupý, že ty články bere vážně. Markýze ďEspard, paní de Bargeton a celému salónu hraběnky de Montcornet na Volavce záleží, a tak jsem slíbil, že smířím Lauru a Petrarku, paní de Bargeton a Luciena." „Vý-bor-ně!" zajásal Lucien a ve všech žilách se mu rozproudila živější krev, protože už předem cítil opojnou rozkoš ukojené pomsty, „teď mi leží oba u nohou! Vy mě přímo nutíte, abych zbožňoval své pero, abych zbožňoval své přátele a osudovou moc tisku. Já jsem dosud ještě článek o Sépii a Volavce nenapsal. Půjdu s vámi, příteli," řekl a vzal Blondeta kolem pasu, „to se ví, že tam půjdu, ale teprve až ten párek plně pocítí, co váží tahle lehká věcička!" Sáhl po peru, kterým napsal článek o Nathanovi, a divoce jím zamával. „Zítra jim otluču o hlavu dva malé sloupky. A potom se uvidí. Ničeho se neboj, Coralie; tady nejde o lásku, ale o pomstu, a ta musí být dokonalá." „Tomu říkám muž každým coulem," řekl Blondet. „Luciene, kdybys věděl, jak vzácně se najde takový výbuch v blazeované pařížské společnosti, stoupl bys sám ve vlastních očích. Bude z tebe náramný podrazník," užil silnějšího výrazu, „už jsi na cestě, která vede k moci." „A on k ní dojde," řekla Coralie. „Za těch šest neděl už urazil pořádný kus." „Až ho bude dělit od žezla jen šířka mrtvoly, může si udělat podnož z Coralie." „Milujete se jako za zlatého věku," řekl Blondet. „Klobouk dolů před tvým velkým článkem," pokračoval a pohlédl na Luciena, „je v něm spousta nových věcí. Stal se z tebe mistr." Nyní přišli za Lucienem ještě Lousteau, Merlin a Vernou; Lucien se cítil nesmírně polichocen, že je středem tolikeré pozornosti. Félicien nesl Lucienovi sto franků jako odměnu za jeho článek. Redakce prý považovala za nutné tak dokonale odvedenou práci odměnit, aby si autora připoutala. Coralie viděla, že toto kolegium novinářské kapituly bude zřejmě delší, a proto poslala Bérénice pro oběd do restaurantu Cadran-Bleu, který byl nejblíž. Když jí pak Bérénice ohlásila, že je prostřeno, požádala hosty, aby přešli do její krásné jídelny. Uprostřed oběda, když všem stouplo šampaňské do hlavy, vyšlo konečně najevo, proč vlastně přišli páni kolegové Luciena navštívit. „Přece si, Luciene, nechceš Nathana znepřátelit," pronesl Lousteau, „Nathan je novinář, má známé, a až vydáš tu svou prvotinu, mohl by ti pěkně zatopit. Nemáš snad na prodej ještě Lučištníka Karla IX.? Viděli jsme Nathana hned ráno; je zoufalý; ale to nic, napíšeš na něho kritku a postříkneš ho tam voňavkou slávy." „Cože? Vy chcete, abych teď, když jsem ho ztrhal...?" zeptal se Lucien. Émile Blondet, Hector Merlin, Étienne Lousteau a Félicien Vernou se jako na povel halasně rozesmáli a Luciena přehlušili. „Pozval jsi ho přece, aby k vám přišel pozítří na večeři?" podotkl Blondet. „Tvůj článek," řekl mu Lousteau, „není podepsaný. Félicien, který už dávno není takový zajíc jako ty, nezapomněl vytisknout dole šifru C, pod kterou budeš od nynějška psát své články do jeho listu, který je čistě levičácký. My všichni patříme k opozici. Félicien byl natolik taktní, že nechal tvým budoucím politickým názorům volnost. Pro Hectorovu redakci, jejíž noviny jsou orientovány na pravičácký střed, budeš moci psát pod šifrou L. Když útočíme, zůstáváme v anonymitě, ale pochvalu podepíšeme jak se sluší a patří. „Copak podpisy, těmi si hlavu nelámu," řekl Lucien, „jenže mi není vůbec jasné, co bych teď o té knize mohl říci dobrého." „Ty sis skutečně myslel to, co jsi napsal?" otázal se Hector Luciena. „Ano." „Ach, chlapče!" povzdechl Blondet, „myslel jsem si, že jsi silnější. Ne, čestné slovo, když jsem se tak díval na tvé čelo, připisoval jsem ti všemohoucnost, jakou mají velcí duchové, kteří jsou vždycky obdařeni značnou dávkou schopnosti nazírat na všechno z dvojího hlediska. Chlapče, v literatuře má každá myšlenka svůj rub a líc a nikdo nemůže na vlastní zodpovědnost tvrdit, co je rub. V oblasti myšlenky má všechno dvojí tvář. Mýtem kritiky a symbolem geniality je Janus. Jenom Bůh je trojjediný. Nejsou snad Molière a Corneille tak mimořádní právě proto, že dovedou postavit Alcesta tak, aby říkal jen ano, a Philinta, Octavia a Cinnu tak, aby říkali zase jen ne? Rousseau napsal v Nové Héloise dva dopisy o souboji, v jednom se staví za souboj a v druhém mluví proti němu – a odvážil by ses tvrdit, jaké je jeho opravdové mínění? Kdo z nás by mohl rozsoudit, kdo má pravdu, zda Clarissa nebo Lovelace, Hektor nebo Achilles? Kdo z nich je vlastně Homérovým hrdinou, co zamýšlel Richardson? Kritika musí posuzovat díla ze všech hledisek. Zkrátka a dobře, jsme velcí zpravodajové." „Vám tedy záleží na tom, co píšete?" zeptal se s úsměškem Věrnou Luciena, „prosím vás, vždyť jsme jen kupčíci s frázemi a tenhle kšeft nám dává živobytí! Ovšem, až budete jednou chtít napsat velké a krásné dílo, prostě knihu, prosím, tam si potom budete moci vložit své myšlenky, svou duši, lpět na ní a bránit ji; ale články, co se dneska přečtou a zítra zapomenou, ty podle mého soudu stojí právě za tolik, kolik vám za ně kápne. Jestli podobným pitomostem připisujete nějaký význam, tak to se raději nejdřív pěkně pokřižujte a vzývejte Ducha svatého, než se pustíte do nějakého toho prospektu." Všichni žasli, že Lucien je tak úzkostlivý a že si ještě dělá svědomí, a proto rozervali jeho jinošskou tógu na cáry a navlékli mu mužskou tógu dospělého žurnalisty. „Víš ty vůbec, jakou moudrostí se utěšil Nathan, když tvůj článek přečetl?" optal se Luciena Lousteau. „Jak bych to mohl vědět?" „Nathan prohlásil: ,Malé kritiky pominou, velká díla zůstanou!' Až ti ten pán přijde za dva dny na večeři, klekne před tebou, bude ti líbat prsty u nohou a bude hlásat, že jsi velká osobnost." „To by bylo komické!" poznamenal Lucien. „Komické! Ale je to nutné." „Tak tedy budiž, přátelé," řekl Lucien, který už měl trochu v hlavě, „jenže jak to udělat?" „Tak!" odpověděl Lousteau, „napiš prostě do Merlinových novin pěkné tři sloupce, kde budeš vyvracet sám sebe. Už jsme se dost napásli na Nathanově běsnění, a tak jsme mu právě před chvílí řekli, že co nevidět nám bude zavázán díky za důkladnou polemiku, po které se do týdne po jeho knize jen zapráší. V této chvíli jsi v jeho očích fízl, špína chlap, šašek počmáraný; pozítří budeš velikán, hlava, které to zapaluje, muž hodný Plutarcha! Nathan tě obejme jako nejlepšího přítele. Přišel Dauriat, máš tři tisíce franků: ten kousek se nám povedl! Teď si musíš získat úctu a přátelství Nathana. Doběhnout můžeme vždy jenom nakladatele. Obětovat a pronásledovat smíme jen nepřátele. Kdyby tu šlo o to, vyřídit člověka, který si získal jméno bez nás a jehož talent by nám nešel pod fousy, tak bychom se do té repliky nepouštěli; jenže Nathan je náš. Blondet ho dal napadnout v Mercure jen proto, aby si sám odpověděl s velkým gustem na tento útok v Débats. A vyšlo nám to; první vydání knihy bylo rozebráno!" „Přátelé, dávám vám čestné slovo, já prostě nesvedu napsat ani slůvko chvály na tu knihu..." „Dostaneš dalších sto franků," řekl Merlin, „vyděláš na Nathanovi dvě stovky," řekl, „a to do toho ještě nepočítáme článek, který budeš moci otisknout ve Finotově revui a za který dostaneš stovku od Dauriata a druhou stovku od revue: celkem čtyři sta franků vysázených ve zlatě." „Jenže co napsat?" otázal se Lucien. „Tak se podívej, chlapče, kudy na to," řekl mu Blondet a zamyslel se. „Do této knihy, řekneš, se pokusila zahryznout závist, která se pouští do každého krásného díla jako červ do ovoce. Aby pan kritik mohl najít nějaké nedostatky, musel si kvůli této knize v potu tváře vymýšlet zvláštní teorie a rozlišovat dvojí literaturu: literaturu, která je stavěna na myšlenkách, a literaturu, která spočívá na obrazech. No a tady, chlapče, řekneš, že posledním stupněm literatury je vdechnout myšlenku do obrazu. Pokusíš se dokázat, že právě obraz je podstatou celé poezie, postěžuješ si, jak málo poetický je náš jazyk, zmíníš se o výčitkách, jimiž nás zahrnují cizinci kvůli pozitivismu našeho stylu, a pochválíš pány de Canalis a Nathana za služby, jež prokazují Francii tím, že náš jazyk odprozaičťují. Zaútoč na své vlastní argumenty a dokaž, že jsme oproti osmnáctému století mnohem dál. Vymysli si Pokrok (báječná možnost, jak mystifikovat měšťáky)! Naše mladá literatura používá metody obrazů, kde se soustřeďují všechny žánry, komedie a dramata, popisy, charaktery a dialog, a to všechno je zasazeno do brilantního zauzlení zápletky. Daleko nejmohutnějším moderním výtvorem je román, právě proto, že vyžaduje cit, styl i obraz. Nahrazuje komedii, která pro své staré zákony v moderní době už dosloužila. Ve svých nových dílech snoubí román fakta i myšlenku; vyžaduje vtip a břitkou morálku jako u La Bruyèra, charaktery, jaké dovedl vykreslit Molière, velké intriky, jak jim rozuměl Shakespeare, i vystižení nejjemnějších odstínů milostné vášně, což je jediné cenné dědictví po našich předchůdcích. A mimoto stojí román mnohem výše než chladná, matematicky přesná rozprava a suchá analýza osmnáctého století. Román – řekneš mentorsky – je zábavná epopej. Cituj Corinnu, opři se o paní de Staël. Osmnácté století všechno zpochybnilo; úkolem devatenáctého je dospět k závěru: a ono vskutku uzavírá realitami, ale realitami, které žijí a chodí; navíc uvádí na scénu vášeň, prvek, který Voltaire neznal. Tiráda proti Voltairovi. A pokud jde o Rousseaua, ten jenom své mudrování a názory oblékal do lidských šatů. Jeho Julie a Klára jsou pouze bezkrevné entelechie bez masa a kostí. Můžeš teď spustit naplno stavidla své výmluvnosti a říci, že dík Bourbonům máme mladou a originální literaturu – píšeš totiž do deníku pravicového středu. Utahuj si ze škatulkování do literárních směrů. Potom ještě můžeš zvolat v ušlechtilém vzplanutí: ,Ano, náš kolega se dopustil mnoha omylů, ba i lží, a ptáme se proč. Jen proto, aby znevážil krásné dílo, aby oklamal veřejnost a dospěl k tomuto závěru: Kniha, která se prodává, se neprodává,' Pro pudor! vypusť z pera, ano, Pro pudor, tohle slušné zaklení čtenáře pobaví. A konečně vyrukuj s úpadkem kritiky. Závěr: Existuje jen jedna literatura, totiž literatura knih, které pobaví. Nathan nastoupil novou cestu, pochopil dobu a odpovídá jejím potřebám. Doba touží po dramatu. Drama je požadavek století, kde politika je věčná pantomima. Což jsme snad neviděli – řekneš – během pouhých dvaceti let čtyři dramata, totiž revoluci, direktorium, císařství a restauraci? Potom se budeš rozplývat v dithyrambech chvály – a druhé vydání bude rozebráno jedna dvě. Uděláme to takhle: příští sobotu otiskneš v naší revui archový článek a podepíšeš ho DE RUBEMPRÉ plným jménem. V tomto posledním článku řekneš, že je v samé podstatě krásných děl vyvolávat širokou diskusi. Tento týden prohlásil ten a ten deník to a to o Nathanově knize a jiný deník na to prudce reagoval. Rozebereš kriticky obě recenze podepsané C. a L., zmíníš se mimochodem lichotivě i o mé kritice prvního vydání, kterou jsem napsal pro Débats, a v závěru potvrdíš, že Nathanova kniha je nejkrásnější dílo století. Je to, jako kdybys neřekl nic, takhle se píše o všech knížkách. A tak si za jediný týden vyděláš čtyři sta franků a k tomu navrch i potěšení, že můžeš někam napsat pravdu. Soudní lidé dají za pravdu buď panu C., nebo panu L., nebo panu Rubempré, a možná že i všem třem! Mytologie uložila pravdu na dno studny; není snad třeba okovů, chceme-li se jí dobrat? A ty dáš veřejnosti hned tři místo jednoho. Tak je to, chlapče. A teď se do toho pusť!" Kurs historie pro ctižádostivce přednesený žákem Machiavelliho „Tak kvůli deseti či dvanácti tisícům jste se málem zabil. Jste ještě dítě, neznáte ani lidi, ani věci. Osud má pro nás takovou cenu, na kolik si ho člověk dovede odhadnout, a vy si tedy ceníte svou budoucnost na pouhých dvanáct tisíc; tak to já vás v mžiku koupím za víc. Uvěznění vašeho švagra je úplná prkotina. Jestli ten vážený pan Séchard nějaký vynález udělal, tak bohatý bude. A boháče ještě nikdo pro dluhy nezavřel. Nezdá se mi, že byste byl dvakrát kovaný v historii. Existuje dvojí historie: historie oficiální, vylhaná, ta, které se učí, dějepis ad usum delphini, a potom dějiny tajné, kde jsou skutečné příčiny událostí, historie ostudná. Dovolte, abych vám alespoň stručně vyprávěl ještě jednu historku, kterou neznáte. Tak poslouchejte! Jakýsi ctižádostivec – byl to kněz a byl mladý – se chce dostat do státní služby, točí se jako vrtichvost kolem jistého favorita, a to favorita královny; favorit projeví o kněze zájem, udělí mu hodnost ministra a usadí ho do státní rady. Jednou večer jeden z těch, kteří si myslí, že se zavděčí (nikdy neprokazujte službu, o kterou vás nikdo neprosí), mladému ctižádostivci napíše, že životu jeho dobrodince hrozí nebezpečí. Král se totiž rozzlobil, že mu chce někdo poroučet, a proto měl být favorit druhého dne zavražděn, jestliže se objeví v paláci. A teď mluvte, mladíku, co byste udělal, kdybyste takový dopis dostal?" „Šel bych svého dobrodince okamžitě varovat," vyrazil ze sebe Lucien. „Vy jste opravdu ještě dítě, to ostatně vyplývá i z toho, jak jste mi líčil svou existenci," řekl kněz. „Náš člověk si řekl: ,Když se král odhodlal až ke zločinu, je můj dobrodinec ztracen tak jak tak, takže ten dopis jsem prostě dostal pozdě.' A spal až do doby, kdy favorita zabíjeli." „Ten netvor!" řekl Lucien, který podezříval kněze, že ho chce zkoušet. „Všichni velikáni jsou netvoři, tenhle se jmenuje kardinál de Richelieu," odpověděl kanovník, „a jméno jeho dobrodince zní maršál ďAncre. Tak vidíte, že ty své francouzské dějiny neznáte. Neměl jsem pravdu, když jsem vám říkal, že DĚJINY, jak se jim učí v kolejích, jsou snůškou dat a faktů velmi pochybné ceny, ale co hlavní, naprosto bezvýznamných? K čemu je vám dobré vědět, že žila Jana z Arcu? Ale domyslel jste si někdy z toho faktu, že kdyby byla Francie tehdy přijala dynastii anjouských Plantagenetů, kdyby se byly oba národy spojily, vládly by dnes celému světu, a že oba ty ostrovy, odkud povstávají politické neshody na kontinentu, by byly francouzskými provinciemi...? A jestlipak jste studoval, jakými prostředky to takoví prachobyčejní obchodníci jako Medicejští dotáhli až na toskánské velkovévodství...?" „Ve Francii snad není nutné, aby byl básník učený jako benediktýn," řekl Lucien. „Inu, mladý muži, stali se velkovévody zrovna tak, jako se stal Richelieu ministrem. Kdybyste byl býval v dějinách pátral po lidských příčinách událostí a neučil se nazpaměť jen jejich nálepkám, byl byste z nich vytěžil recept pro své chování. Z toho, co jsem teď namátkově vybral ze sbírky skutečných faktů, vyplývá tento zákon: Člověka – a zvláště ženu – považujte jen za nástroj, avšak nedávejte mu to najevo. Uctívejte jako Boha toho, kdo stojí výše než vy a kdo vám může být prospěšný, a nepouštějte se ho, dokud vám za vaše otročení draze nezaplatí. Zkrátka, ve styku s lidmi buďte neurvalý a podlý jako žid: dělejte pro svou moc totéž, co on dělá pro peníze. Avšak o člověka, který padl, dbejte asi stejně, jako kdyby nikdy nebyl. Víte, proč musíte takhle jednat...? Chcete přece ovládnout společnost, nemám pravdu?, a proto musíte začít tím, že ji budete poslouchat a bedlivě studovat. Vědci studují knihy, politikové lidi, jejich zájmy a příčiny, z nichž se rodí lidské jednání. Svět, společnost, lidé jako celek, jsou fatalisté; uctívají událost. Víte, proč vám tady dělám tenhle stručný kurs z historie? – Myslím si totiž, že jste nesmírně ctižádostivý." „To jsem, důstojnosti!" „Však jsem si toho všiml," pokračoval kanovník. „Jenže v této chvíli si říkáte: ,Ten španělský kanovník si tady vymýšlí historky a bere dějiny u krku, aby mi dokázal, že jsem byl až moc ctnostný...'" (Na Lucienově tváři se objevil úsměv, když viděl, jak byl odhalen.) „Nuže, mladý muži, vezměme události, které jsou dnes už úplně banální. Jednoho krásného dne je už téměř celá Francie v rukou Angličanů, král má jen jednu provincii. Z lůna lidu povstanou dvě osobnosti: chudá dívka, ona dotyčná Jana z Arcu, o které už byla řeč, a potom jakýsi měšťan jménem Jacques Coeur; jedna dává svou paži a věhlas svého panenství, ten druhý své zlato: království je zachráněno. Ale dívka je zajata...! Král může dívku vykoupit, ale nechá ji upálit. A pokud jde o onoho měšťanského hrdinu, král dovolí svým dvořanům, aby ho obžalovali z hrdelních zločinů a roznesli si jeho majetek jako psi. Rozkradená pozůstalost po tomto nevinném člověku, štvaném, obklíčeném a dobitém justicí, je chloubou pěti šlechtických rodů... A otec bourgeského arcibiskupa odchází z království navždy, bez jediného sou ze svého majetku ve Francii, a spoléhá se jedině na peníze, které svěřil v Egyptě Arabům a Saracénům. Můžete mi samozřejmě namítnout: to jsou už stařičké příklady, všechen tenhle černý nevděk se omílá už tři století ve školách a kostry z onoho věku se už dávno obrátily v legendární prach. Prosím, budiž! Ale, mladý muži, na Napoleona, posledního poloboha, jehož Francie měla, snad věříte? Tak ten zase měl v nemilosti jednoho ze svých generálů a jen hrozně nerad ho jmenoval maršálem a rovněž nerad používal jeho služeb. Ten maršál se jmenoval Kellermann. A víte proč? Kellermann zachránil Francii a prvního konzula u Marenga odvážným útokem, jemuž se tleskalo přímo uprostřed krveprolití a bitevní vřavy. A o tomto hrdinském útoku nepadlo ve zprávě jediné slovo. Důvod Napoleonovy chladnosti ke Kellermannpvi je týž, pro který upadli v nemilost Fouché a kníže de Talleyrand: je to nevděk krále Karla VII., Richelieua, nevděk..." „Jenže, důstojnosti, lze-li předpokládat, že mi zachráníte život a pomůžete ke jmění, tímhle mi mou vděčnost jen ulehčíte," řekl Lucien. „I vy šibale!" řekl abbé s úsměvem, zatahal Luciena za ucho a žmoulal mu boltec s důvěrností přímo královskou, „kdybyste mi projevil nevděk, byl byste silný a já bych se před vámi sklonil; jenže tak daleko ještě nejste: jste totiž ještě obyčejný žáček a příliš brzy byste se chtěl stát učitelem. Tohle je chyba dnešních Francouzů. Zkazil je Napoleonův příklad. Podáváte demisi, protože nemůžete dostat epoletu, po které toužíte... Upnul jste snad všechno své chtění a konání na jednu myšlenku?" „Bohužel ne," řekl Lucien. „Byl jste, jak říkají Angličané, inconsistent," odpověděl kanovník s úsměvem. „Co na tom, co jsem byl, když už nemohu být nic!" „Stačí, když za každou vaší krásnou vlastností bude síla semper virens," řekl kněz, aby se blýskl, že umí trochu latinsky, „a nic na světě vám neodolá. Už teď vás mám natolik rád..." (Lucien se nevěřícně usmál.) „Ano," pokračoval neznámý, opětuje Lucienův úsměv, „zajímáte mě, jako kdybyste byl můj vlastní syn, a mám dost síly, abych s vámi hovořil otevřeně, jak jste se mnou mluvil vy. Víte, co se mi na vás líbí...? Udělal jste si ve svém nitru čistý stůl, a tak nyní můžete vyslechnout lekci morálky, jaká se nikde nepřednáší: když jsou totiž někde lidé sehnáni do stáda, jsou z nich ještě větší pokrytci, než když je osobní zájem nutí hrát komedii. Tak tedy člověk tráví značnou část života tím, že ze svého srdce vytrhává plevel, který tam nechal ve svém jinošství vybujet. Takovému počínání se říká sbírat zkušenosti." Jak tak Lucien kněze poslouchal, říkal si: „Zřejmě je to nějaký starý politik, kterému působí potěšení, že se cestou může s někým bavit. Dělá mu dobře, že může změnit názory nešťastného mladíka na pokraji sebevraždy, a až se té zábavy nabaží, nechá mě plavat... Ale paradoxu tedy rozumí výborně a zdá se mi, že je v něm stejně kovaný jako Blondet nebo Lousteau." Tato úvaha byla sice správná, avšak zkáza, do níž se diplomat pokoušel Luciena strhnout, vnikala hluboko do básníkovy duše, jež byla docela ochotna ji přijmout, a napáchala tam škody tím větší, že byla dokládána slavnými příklady. Luciena tento cynický rozhovor okouzlil, a začínal se znovu upínat k životu tím ochotněji, když cítil, že ho z hlubiny sebevraždy vytahuje na hladinu pevná paže. V tomto směru kněz jasně vyhrál. Proto tedy doprovázel občas své historické sarkasmy zlomyslným úsměvem. Balzac, Honoré de: Ztracené iluze, přel. S.Jirsa, Odeon, Praha 1986