Gustave Flaubert: Paní Bovaryová První část, IX Když nebyl Karel doma, často vyndávala pouzdro ze zeleného hedvábí ze skříně, kam je uložila do záhybů prádla. Dívala se na ně, otvírala je a dokonce čichala pach jeho podšívky, směs verbeny a tabáku. Čí asi je?... Vikomtovo! Třeba to byl dárek od milenky. Kdosi je vyšíval na palisandrovém rámečku, rozkošném nářadíčku, aby to živá duše neviděla, po dlouhé a dlouhé hodiny se nad ním skláněly měkké kadeře zamyšlené vyšívačky. Milostný dech prošel kdysi pletivem této kanavy; každý steh přišil tam kus naděje nebo vzpomínku a všechny ty spletené hedvábné nitky byly jen nepřerušeným předivem téže mlčenlivé vášně. A pak si jednoho rána vikomt pouzdro odnesl. O čem asi povídalo, když leželo na krbu se širokou římsou, mezi vázami s květinami a starobylými pompadurkami? Nyní je pouzdro v Tostes a on, on je v Paříži, tam, daleko! Jaká je ta Paříž? Jaké přenesmírné jméno! Polohlasitě si je opakovala, pro vlastní rozkoš; znělo jí v uších jako varhany velechrámu; plálo jejím očím i z každého štítku jejích kelímků s pomádou. V noci, když jí obchodníci s rybami jezdili s vozíky pod okny a zpívali Marjolaine, probouzela se; a poslouchajíc hřmot železem pobitých kol, který, jak se vzdaloval, rychle zanikal u země, říkala si: „Zítra tam budou!" A v myšlenkách jela s nimi, do kopců a z kopců, procházela vesnicemi a ujížděla po silnici pod hvězdným nebem. Ale po větší nebo menší vzdálenosti přišlo vždycky nějaké temné místo, kde její sen zmíral. Koupila si plán Paříže a prstem procházela ulicemi hlavního města. Znovu a znovu se vydávala na bulváry, zastavovala se na každém rohu, v linkách ulic, před bílými bloky domů. Když konečně pocítila v očích únavu, přivírala víčka a viděla, jak v temnotách ve větru pošlehávají plynové plaménky a před průčelím divadel se s velkým třeskem spouštějí stupátka kočárů. Předplatila si ženský časopis Košíček a Sylfidu salónů. Hltala všechno do posledního písmene, všechny zprávy o premiérách, o dostizích a večírcích, zajímalo ji první vystoupení pěvkyň, otevření obchodního domu. Znala nové módy, adresy dobrých krejčí, věděla, kdy se v Buloňském lesíku nebo v Opeře schází společnost. V Evženu Sueovi studovala popisy bytových zařízení; četla Balzaca a George Sandovou, hledajíc v nich pomyslné ukojení své vlastní žádostivosti. Nosila si knížky i k jídlu a probírala se v nich, zatímco Karel hovořil, nepřestávaje při tom jíst. Při jídle se jí neustále vracela vzpomínka na vikomta. Nalézala blízké vztahy mezi ním a postavami svých románů. Ale kruh, jehož byl středem, pomalu se kolem něho zvětšoval a aureola se vzdalovala od jeho tváře, šířila se dál a dál a zářila do jiných snů. Paříž, rozsáhlejší než moře, třpytila se tedy v Eminých očích v stříbrozlatém oparu. Avšak tisícerý život, jenž kypěl v tomto hemžení, byl přece jen rozdělen na části a roztříděn ve zřetelné obrazy. Emu z nich upoutaly dva nebo tři, které jí zakrývaly všechny ostatní a samy o sobě představovaly celé lidství. Svět vyslanců se tam pohyboval na leštěných parketách, v salónech vykládaných zrcadly, kolem oválných stolů pokrytých aksamitovým kobercem se zlatými třásněmi. Byly tam večerní róby s vlečkami, velká státní tajemství a úzkosti pod maskou úsměvu. Pak přicházela společnost vévodkyň; všechno samá bledá tvář; vstávalo se ve čtyři hodiny; ženy, ubohé andělské bytosti, nosily na lemu spodniček anglické krajky a muži, zneuznané kapacity pod bezvýznamným zevnějškem, ztrhávali své koně jen tak pro zábavu, jezdili na léto do Badenu, a když se jim konečně blížila čtyřicítka, ženili se s bohatými dědičkami. V restauračních místnostech, kde se večeře podává po půlnoci, smál se při světle svíček strakatý dav spisovatelů a hereček. Ti zase byli marnotratní jako králové, plni vznešených ctižádostí a fantastických ztřeštěností. Byl to život nade všecky životy, život mezi nebem a zemí, v bouřích, něco báječného. Ostatek světa se propadl; neměl své místo a jako by neexistoval. Čím jí ostatně byly věci bližší, tím více se její myšlenka od nich odvracela. Zdálo se jí, že celé její nejbližší okolí, ten nudný venkov, hloupí maloměšťáčkové, ten životneživot, to že je na světě něco výjimečného, podivná náhoda, do níž se lapila, kdežto dále se do nedozírna prostírá nesmírná země slastí a vášní. Ve svém roztoužení směšovala požitky přepychu s radostmi srdce, konvenční eleganci s citovou jemností. Což nepotřebuje láska jako indické rostliny připravenou půdu, specifickou teplotu? Vzdechy za měsíčního svitu, dlouhá objetí, slzy stékající na ruce, které pouštíme, všecka ta třeštění těla, všecky malátnosti něhy jsou tedy nerozlučně spojeny s balkónem velkých zámků, kde se věčně nic nedělá, s budoárem s hedvábnými stórami, s tlustým kobercem, s plnými květinovými stolky a s lůžkem na stupínku, se třpytem drahokamů a se šňůrami livrejí. Poštovský podomek, který každého rána přicházel hřebelcovat klisnu, šel v hrubých dřevácích přes chodbu; halenu měl děravou, nohy naboso, jen v onucích. A s takovým groomem v krátkých kalhotách se musí spokojit! Když skončil svou práci, za celý den už nepřišel; neboť Karel sám po návratu domů dával koně do stáje, snímal sedlo a natahoval ohlávku; služka zatím nosila otepi slámy a házela je do žlabu, jak dovedla. V náhradu za Stázu (která konečně, přelévajíc potoky slz, odešla z Tostes) si Ema vzala čtrnáctileté děvče mírné tváře, sirotka. Zapověděla jí nosit bavlněné čepce, naučila ji mluvit s vámi ve třetí osobě, nosit sklenici vody na talířku, nevstupovat bez zaklepání, žehlit, škrobit, oblékat ji; chtěla si z ní udělat komornou; a protože milostpaní obyčejně nechávala klíče u kredence, Blaženka si každý večer brala trochu cukru; napřed se pomodlila, a když byla sama v posteli, cukr snědla. Odpoledne si někdy chodila popovídat s postilióny. Milostpaní bývala nahoře ve svém pokoji. Ema nosila župan hluboce otevřený, takže bylo mezi šálovými revery živůtku vidět zřasenou náprsenku se třemi zlatými knoflíčky. Místo pásu měla šňůru s velkými třapci a na nártu granátově rudých pantoflíčků seděl chomáč širokých stuh. Už dřív si koupila podložku, psací potřeby, násadku a obálky, ačkoli neměla komu psát; utírala prach na poličce, prohlížela se v zrcadle, brala do ruky knihu; upadala mezi řádky ve snění a knihu pouštěla do klína, jímala ji touha cestovat nebo se vrátit do kláštera. Přála si současně zemřít a bydlit v Paříži. Karel jezdíval na koni po postranních cestách v dešti i sněhu. Pojídal omelety na selských stolech, strkal ruce do vlhkých postelí, do tváře mu stříkal vlahý proud krve při pouštění žilou, poslouchal chroptění umírajících, prohlížel mísy, odhrnoval nemálo špinavého prádla; ale každý večer nalézal teplý krb, prostřený stůl, pohodlný nábytek a vkusně oblečenou ženu, půvabnou a voňavou; ani nevěděl, odkud se bere ta vůně, zdali snad spíše košile nevoní jejím tělem. Okouzlovala ho mnohými půvabnými drobnůstkami; jednou to byla nová úprava papírové mističky pro svíčku, jindy pozměněný volán na šatech nebo zase neobyčejný název velmi prostého jídla, které služka zkazila; ale Karel je s rozkoší spolykal do posledního sousta. Viděla v Rouenu, že dámy nosí u hodinek svazeček přívěsků; koupila si přívěsky. Chtěla na krb dvě velké vázy z modrého skla a o něco později slonovinovou skříňku s náprstkem ze zlaceného stříbra. Čím méně rozuměl Karel půvabu těchto věciček, tím více podléhal jejich kouzlu. Přidávaly něco k rozkoši jeho smyslů a k pohodě jeho domácnosti. Bylo to, jako by zlatý prach posypával po celé délce ubohoučkou cestičku jeho života. Byl zdráv a dobře vypadal; všude už měl dobrou pověst. Venkované ho měli rádi, protože se nevypínal. Hladil děti, nikdy nechodil do hostince a nadto vzbuzoval důvěru svou mravností. Úspěchy měl zejména v léčení katarů a plicních neduhů. Ve skutečnosti se Karel velmi bál, aby své pacienty nezabíjel, a proto předpisoval téměř jen uklidňující léky, tu a tam něco pro dávení, koupele nohou a pijavky. Ne že by se bál chirurgických zákroků; pouštěl lidem žilou stejně vydatně jako koním a při trhání zubů měl ruku jako ze železa. Konečně, aby držel krok, předplatil si Lékařský úl, nový časopis, jehož prospekty se mu dostaly do rukou. Čítal si v něm trochu po večeři, ale vlivem tepla a také trávení do pěti minut usínal; a zůstával tak, jak seděl, s bradou na obou rukou, vlasy shrnuté jako hřívu až k podstavci lampy. Ema se na něj dívala a krčila rameny. Proč nemá za muže alespoň jednoho z těch zanícených nemluvu, kteří leží do noci v knihách a posléze, když je jim šedesát a přijde věk revmatismu, nosí na špatně ušitém fraku stuhu záslužného kříže? Byla by chtěla, aby jméno Bovary, její jméno, bylo slavné, chtěla je vidět ve výkladech všech knihkupců, ve všech novinách, proslaveno po celé Francii. Karel však není za mák ctižádostivý! Yvetotský lékař, s kterým byl nedávno na konzultační poradě, ponížil ho trochu před shromážděnými příbuznými přímo u pacientova lůžka. Když jí Karel večer tu příhodu vyprávěl, Ema vzkypěla proti tomuto kolegovi. Karel byl dojat a se slzou v oku ji políbil na čelo. Ona však byla celá bez sebe hanbou; měla chuť mu natlouci, šla na chodbu, otevřela okno a zhluboka dýchala chladný vzduch, aby se uklidnila. „Jaký ubožák, jaký ubožák!" říkala si tiše a kousala se do rtů. Cítila ostatně, že ji stále víc popuzuje. Jak mu přibývalo věku, dostával obhroublé způsoby; při zákusku krájel zátky od prázdných lahví; po jídle jezdil jazykem po zubech; jak hltal polévku, žbluňkalo mu při každém polknutí v hrdle; a jak začínal tloustnout, nakynulé tváře jako by zatlačovaly ke spánkům už tak dost malé oči. Ema mu někdy zastrkávala za vestu červený okraj trikotového prádla, upravovala nákrčník nebo odhazovala ošuntělé rukavice, když se chystal navléknout si je; ale to nebylo kvůli němu, jak se domníval; dělala to kvůli sobě, ze sobectví, z nervózního podráždění. Někdy s ním také mluvila o své četbě, o nové divadelní hře, vyprávěla úryvek románu nebo anekdotu z velkého světa, jak ji četla ve fejetonu; Karel totiž byl přece jen někdo, vždy ochotný poslouchat a vždycky připravený souhlasit. Co se jen nasvěřovala své fence! Byla by se svěřovala i polenům v krbu a kyvadlu na hodinách! V hloubi duše však čekala, že se něco přihodí. Jako námořníci v nouzi a úzkosti, i ona bloudila zoufalýma očima po pustině svého života, hledajíc v dáli na zamlženém obzoru bílou plachtu. Nevěděla, jaký vítr, jaká náhoda ji přižene až k ní, k jakému pobřeží ji povede, bude-li to šalupa nebo loď o třech palubách, naložená úzkostmi nebo až po střílny plná slastí. Ale každého rána, jakmile procitla, doufala, že už ten den přichází, naslouchala všem zvukům, vyskakovala z postele a divila se, že nepřichází; když pak slunce zapadalo, smutnější a smutnější toužila, aby už byl příští den. Bylo zase jaro. Když v prvních parných dnech rozkvetly hrušně, dostavily se potíže s dýcháním. Od počátku července počítala na prstech, kolik ještě zbývá týdnů do října; myslila, že markýz ďAndervilliers zase uspořádá ples ve Vaubyessardu. Ale uplynulo září a nepřišel ani dopis, ani návštěva. Zármutek z tohoto zklamání jí zase vybrakoval srdce a znovu začalo jednotvárné defilé stejných dní. Nyní tedy měly takto chodit jeden za druhým, stále stejné, bez počtu a nic nepřinášet! Sebejalovější životy jiných lidí mají alespoň naději, že se něco stane. Dobrodružství s sebou často nese nekonečné množství obratů a mění se dekorace. Ale pro ni se neděje nic, po vůli boží. Budoucnost je černočerná chodba a dveře na konci jsou pevně uzamčeny. Zanechala hudby. Nač hrát? Kdo ji bude poslouchat? Nestojí přece za to trápit se s cvičením, když nikdy nebude moci v sametové róbě s krátkými rukávy bít na koncertě lehkými prsty do slonovinových kláves Erardova klavíru a cítit, jak kolem ní jako lehounký vánek krouží šepot zaníceného obdivu. Nechávala ležet ve skříni své kreslicí podložky a vyšívání. K čemu to? K čemu to? Šití ji popuzovalo. „Už jsem všecko přečetla," říkala si. A sedíc u krbu, nechávala kleště v ohni, až byly do červena rozžhavené, nebo se dívala, jak padá déšť. Jak bývala smutná v neděli, když zvonilo na požehnání! Poslouchala v pozorné ztrnulosti puklé údery zvonu, jeden po druhém. Po střeše se ploužila kočka, hrbíc hřbet v bledých slunečních paprscích. Vítr na silnici zvedal kotouče prachu. Kdesi daleko občas zavyl pes; a zvon vyzváněl dál, jednotvárně a stejnoměrně, úder za úderem, a jeho hlas se ztrácel v širé krajině. Zatím lidé už chodili z kostela. Ženy ve vyleštěných dřevácích, sedláci v zánovních blůzách, prostovlasé děti poskakovaly před nimi, všecko se vracelo domů. A před vraty hostince pět šest mužů, stále jedni a tíž, hráli až do půlnoci v zátky. Zima byla studená, okenní tabulky byly každé ráno obtíženy jinovatkou a světlo, bělavé, jak jimi procházelo jako matným sklem, za celý den se někdy neměnilo. Už od čtyř hodin odpoledne se musilo svítit. Když bylo krásně, chodila do zahrady. Rosa zanechávala na košťálech stříbrné krajkoviny s dlouhými jasnými nitkami, které se vinuly od jednoho košťálu ke druhému. Nebylo slyšet ptáky, všechno jako by spalo, slámou pokrytý zákrsek i réva jako veliký nemocný had pod stříškou zdi; zblízka bylo vidět, jak se po zdivu plouží mnohonohé sviňky. V jedličkách u plotu četl farář v třírohém klobouku breviář; zatím už ztratil pravou nohu, a jak sádra v mrazech odprýskávala, dokonce mu zasvrabila tvář. Pak se vracela nahoru, zavírala dveře, rozhrabovala uhlí, a omdlévajíc horkem, pociťovala ještě tíživěji, jak ji zavaluje nuda. Byla by si ráda šla dolů popovídat se služkou, ale nějaký stud jí bránil. Flaubert, Gustave: Paní Bovaryová, přel. M.Jirda, SNKLU, Praha 1961